Co přinesl den: O pokrytectví česko-německé deklarace, o Schwarzenbergově štemplu pro Kalouska a o tom, podle čeho si David Rath vybírá své příští soupeře.
Kancléřka Merkelová a premiér Nečas předvedli plasticky, co znamená Česko-německá deklarace. Kancléřka prohlásila, že vyhnání je bezpráví a deklarace je velký milník. V deklaraci není ani slova o tom, že vyhnání je bezpráví, naopak, že za všechno může Hitler (což v českém pojetí znamená Němci). Nečas prohlásil, že o Benešových dekretech nemůže padnout v politickém jednání ani slovo, protože deklarace je milník a je třeba se dívat do budoucnosti. Pan Nečas si zřejmě myslí, že když takové švejkování vycházelo dodnes, může se na něm stavět i do budoucna. Jak si ale něco podobného mohou myslet němečtí politici? K minulosti je třeba se vracet a je třeba tlačit na české politiky, aby to nazřeli. Tlak z Německa je samozřejmě málo platný, měla by na ně tlačit česká veřejnost. K tomu je třeba, aby se nazřelo, že Česko-německá deklarace je trapné pokrytectví. Ale to bohužel musí nazřít i v Německu. I paní spolková kancléřka.
Ministr práce a sociálních věcí se rozhodl snížit platy státním zaměstnancům o cca 10%. Je mi jasné, že spořit se musí a že se nedá spořit tak, aby to nebolelo. Nechci se taky plést do hospodářských záležitostí. Mám s tím jen jeden problém: ministerstvo uvažuje o tom, že u tarifních platů nebude zohledňovat (nebo bude méně zohledňovat) počet odsloužených let, ale že místo toho dostanou vedoucí pracovníci možnost zvyšovat osobní příplatek kvalitním pracovníkům, a to až o 200% platu. Automatické zvyšování platu podle toho, jak dlouho sedí úředník na své sesli je jistě problematické, takhle se ale zase vytváří situace, v níž se chtě nechtě povyšuje na hybnou sílu úřadování servilita podúředníků k nadúředníkům (kdo dostatečně nelze nadřízeným do zadnice, nedostane přidáno). Lidé nedostatečně servilní to mají v životě těžké, tak to na světě chodí. Má to však demokratický systém vysloveně podporovat? Není to příliš velká cena za úspory? Neměli by snad u nás činovníci dostat rovnou vojenské hodnosti, jak tomu bylo za báťušky cara na Rusi?
Premiér si vybral za poradce mj. i ředitele Občanského institutu Romana Jocha. Premiérova volba mi připadá šťastná, protože pan Joch je všechno, jen ne bezpáteřný byrokratický prasák. Je možné s ním nesouhlasit, ale zároveň je třeba ho brát vážně. Nerozumím jen jedné věci. Premiér v té souvislosti prohlásil, že nenechá někoho uvláčet levicově liberálním establishmentem. Dnes sedí ve Strakovce vláda pravého středu s takřka ústavní většinou. Silnější vládu jsme dosud neměli. Co to znamená „levicově liberální establishment? Establishment je teď pan Nečas, a to establishment jako hrom.
Protože musím zároveň dohánět, co jsem v létě zmeškal, a pracovat na své jak se obávám poslední knížce, nemám bohužel čas věnovat se tématům, které by si zasloužily článek. V souvislosti s vraždami na Jihlavsku napsal dnes do Práva pozoruhodný text Petr Uhl. Věnuje se mj. zákonu č. 115/1946 Sb., o němž jsem se tu už zmínil a kterému se velmi nepřesně říká „amnestijní zákon“. Se zákonem jsou spojeny dva problémy. Za prvé to žádný amnestijní zákon není, protože se v něm deklaruje, že trestné činy, vedené touhou po spravedlivé odvetě (odplatě), nejsou trestné. Uhl zcela správně upozorňuje na to, že žádná odplata nemůže být spravedlivá. Zákon by se tedy neměl jmenovat „amnestijní“, nýbrž „lynčovací“. Je to zásadní popření právního státu. Zároveň je tu ovšem problém: pokud byl někdo zákonně „vyviněn“ (byť i jen tak, že proti němu vzhledem ke zmíněnému zákonu vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání), bylo by poopřením právního státu upravovat zákon, byť lynčovací, tak, aby spravedlnost dotyčného tak říkajíc dohonila. Už ve středověku platilo, že když se někdo utrhne od šibenice, byť byl jeho zločin sebeodpornější, je volný. Pan Uhl navrhuje, aby se odstranila největší, do nebe volající zrůdnost v zákoně č. 115/1946, totiž ukončení „rozhodného období“ 28. říjnem 1945; datum by se mělo nahradit 9.květnem 1945. Jenže to, obávám se, taky nejde, je to taky retroaktivní úprava. Chytli jsme se do pasti, z níž je víc než těžké najít cestu ven. Zákon nelze zrušit jinak než ex nunc, což je v tomto případě jenom gesto, platnost zákona vypršela. Snad by to přesto mělo svůj symbolický význam, navíc skoro všichni čeští vrahouni z té doby jsou už po smrti, těm, co nejsou, je hodně přes osmdesát a výroba dalších Brožových-Polednových mne velkým nadšením nenaplňuje. To neznamená, že by jejich činy neměly být jak se patří veřejně „oslaveny“, i s uvedením plného jména.
V jednom domově důchodců kdesi na Pardubicku, jak píše dnešní MfD, je něco přes čtyřicet „chovanců“, domov však odebírá pouze třicet porcí oběda. Personál pak z třiceti porcí vyrobí podle situace porcí čtyřicet až čtyřicet pět a ty pak rozdělí mezi strávníky. Na první pohled to vypadá jako neobratné napodobení toho, jak Ježíš zázračně nasytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami: v tomto případě to i podle přiznání organizátorů s tím nasycením tak úplně nefunguje. Věc má však jakési racionální jádro: pokud by se senioři přežírali, měli by nadváhu a pečovatelům by se s nimi špatně manipulovalo (o povaze té manipulace může mít člověk nejrůznější představy). Na první pohled to vypadá jako sranda. Leč ujišťuji vás, milí čtenáři, že coby sedmdesátník to člověk jako srandu dokáže přijímat jen velmi ztuha.
V Rjazani měli, jako asi ve všech větších ruských městech, velikánskou sochu řečnícího Lenina. V rámci perestrojky a celkového polepšení ji na začátku devadesátých let odstranili. Vznikla otázka, co místo ní. Nejprve ji místní konšelé nahradili pravoslavným křížem. Působil pochmurně a obyvatelé, zvláště děti, se báli. Kříž byl tedy nahrazen něčím, co představovalo věže pravoslavných chrámů. Dílo se příliš nevydařilo, soudě podle toho, že ho místní začali nazývat „tři klystýry“. Nakonec byla i tato inovace odstraněna, a na své místo se vrátil řečnící Lenin zjevně jako nejmenší možné zlo. Nesymbolizuje to náhodou celý vývoj postkomunistického Ruska?
Premiér Nečas si vybral „tajemníka pro EU“. Ministr zahraničí Schwarzenberg k tomu zaujal poněkud defétistický postoj. Ve skutečnosti pokud si to koaliční strany nechají líbit, vmanipulují se do pozice KDU-ČSL a ODA po rozdělení ČSFR, a to úplně zbytečně, jejich váha je nesrovnatelně větší.
Zdá se, že ve sporu o funkci státního tajemníka se stanoviska koaličních partnerů ODS rozcházejí. TOP09 protestuje – Schwarzenberg v tom vidí pouze snahu omezit kompetence ministra zahraničí a vlastně problém bagatelizuje, Kalousek mluví daleko tvrději o „podvodu na voličích“ a o tom, že půjde vlastně o funkci ministra pro evropské záležitosti s posílenými pravomocemi. Je to spor mezi radikálním, v podstatě klausovským postojem k evropské integraci a k EU, a zdrženlivější evropskou politikou, kterou zastával Topolánek (a v níž měl Schwarzenberg větší prostor). Ta druhá politika je správná - navíc jde o prestižní spor, o útok, který má oslabit vliv TOP09 na zahraniční politiku a TOP09 celkově. Postoj VV je „neutrální“ a „zprostředkující“ (vnucuje se podezření, že nejslabší strana vládní koalice se obrací k ODS s nevyslovenou otázkou „co za to“): má to být předmětem jednání“, „dokud nedostaneme nominaci, zdůvodnění, plány a neuslyšíme obě strany, tak k tomu nemůžeme niv říci“, „jde o to, aby nebylo vytvořeno falešné ministerstvo, které jsme zrušili s plánem jasných úspor“, říká předseda John. Nejde o to, zda se bude dost spořit, ale nakolik opět klausovská ODS ovládne českou zahraniční politiku.
Jiří Paroubek se na Facebooku obul do svého někdejšího spojence a hlavního pomocníka při likvidaci Topolánkovy vlády Soukupa. Obviňuje ho z toho, že iniciuje šíření nepravdivých informací o výši honorářů Kateřiny Brožové v předvolební kampani ČSSD. V tuto chvíli vypadá boj Jiřího Paroubka proti zrádcům a renegátům už kvůli zvolené platformě poněkud komicky a bezmocně. Jeho pád byl opravdu veliký a moc mne zajímá, jak se z toho vyhrabe.
Dnes vzpomínáme výročí ruské invaze z roku 1968 a násilné potlačení reziduí „Pražského jara“ ve veřejnosti přesně o rok později. Zdá se, že událost ztratila na své aktuálnosti a zařadila se do historie, do sousedství dat jako je 15. březen 1939 apod. „Pro dnešní dvacetileté už není Rusko dědičný nepřítel“, píše Zbyněk Petráček v LN. Jistě, nikdo není dědičný nepřítel. V Kremlu už nesedí Brežněv. Německo pro nás (s výjimkou Jana Zahradila) taky není dědičný nepřítel. To neznamená, že Rusko pro nás není problém. Je pro nás problém v docela jiném smyslu než v roce 1968.
David Rath se staví (naposled je to zjevné v posledním rozhovoru pro MfD) v mocenském sporu o vedoucí funkci v ČSSD na stranu Bohuslava Sobotky. Důvod je zjevný: pan Sobotka je sice věkem mladý, ale politickou drahou to je jeden z nejtypičtějších českých stranických dinosaurů, řečeno výrazivem Věcí veřejných, v tomto případě označení docela sedí. Je to dinosaurus líný a šedivý, pokud jde o veřejnou profilaci, a až uzraje doba, naloží s ním středočeský hejtman jako svatý Jiří s drakem. Pan Rath si nevybírá ani tolik současného spojence jako příštího soupeře. Takového, se kterým nebude moc práce.
Podle LN se „mluví o tom“, že by se do vedení ÚSTR mohl vrátit Pavel Žáček - coby „první místopředseda“ (co to znamená, snad náměstek ředitele?). Nechci zpochybňovat dobré úmysly pana Hermana, ale pokus o usmíření normalizátorů s normalizovanými nemůže skončit jinak než špatně.
V Orientaci píše Jiří Přibáň o sporu mezi právním pozitivismem a hodnotovou interpretací práva. Spor mezi přirozeným a pozitivním právem se napříště může vést jen zbraněmi z arzenálu sociálních věd, nikoli spekulativní filosofe či morální dogmatiky. V těchto úvahách se mluví nanejvýš o „hodnotovém výkladu práva vycházejícím z revolučního odkazu občanských a lidských práv“. Naše pojetí občanských a lidských práv je ovšem postaveno na křesťanských základech, rozvíjí je a občas je poněkud hystericky deformuje. Lidské zákony se jako o hlavní zdroj opírají o příkazy Starého a Nového zákona. „Postmetasfyzická demokratická doba“ by se z toho ráda nějak vyvlíkla, ale nedovedu si představit, že by výsledek bylo něco jiného než rafinovaně maskované bezpráví.
Tamtéž vyšel rozhovor s historikem Františkem Šmahelem. Šmahel v závěru říká: „Dějiny se vždy budou přepisovat, protože jinak by ztratily pro nás jako občany smysl… Historie jako věda by se … nacionálními, konfesními ani jinými ohledy neměla nechat svázat, i když svým poznáním bude někdy zraňovat.“ Na tom je hodně, opravdu hodně pravdy a pan profesor Šmahel si může dovolit to říci, jeho oborem nejsou české dějiny dvacátého století, ale doba husitská. Ve dvacátém století totiž tolerance českých politických velikánů v čele s Václavem Klausem k přepisovaní dějin končí.
V debatě o ODS a TOP09 tamtéž říká Ladislav Mrklas: „Kalousek má pozici jen díky tomu, že mu dal Schwarzenberg ten štempl.“ Doporučil bych úvahu obrátit: co by byl Schwarzenberg bez Kalouska? TOP09 je Kalouskovo dílo, a je sestaveno s mimořádnou politickou obratností. Problém je, že je tam smícháno mnoho politicky výhodného a šikovného dohromady: Schwarzenbergova autorita (není nevyčerpatelná), vazba na komunální politiku (může se taky zvrtnout), okázalý radikalismus (my jsme ti, kteří se nebojí říkat tvrdou pravdu. Nemažeme Vám med kolem huby, milí voliči, myslíme to upřímně). S předchůdci zejména s US) má společného to, že byla vytvořena se stejnou improvizací, s jakou vařili pejsek s kočičkou dort. V situaci, kdy se ODS propadá to nejhlubší krize ve svých krátkých dějinách (vykopli Topolánka a rozhodli se pro návrat k modrému kořenovi na Hradě v okamžiku, kdy je zjevné, že jeho politická potence se zcela vyčerpala) by eventuelní rozval TOP09 po pravdoláskovsku znamenal pro ČR politickou katastrofu.
