Samozřejmě, víme. „Když něco umím, tak se to nebojím říct,“ dodal ještě předseda ČSSD, snad pro jistotu a rezonanci. Uvádím to zde jen proto, aby mě Lidový dům nežaloval za dezinterpretaci. Také tím šetřím denunciační práci Petru Dimunovi, zlému džinovi partajního PR.

Ano, Paroubkovi se v TV skutečně nikdo nevyrovná. Nikdo, nikdy, nikde! Málokdo – a to mluvím o politicích! - se totiž umí snížit k nejhnusnější demagogii, navíc veřejně. Většina z nás trpí nepříjemností, jíž obecně říkáme něco jako pocit hanby. Jen pro ilustraci: obvykle se dostaví, když začneme mluvit a jednat právě jako Paroubek. Proto toho vždycky hned necháme.

Dobře vím, odkud Paroubkovo unikátní debatérství pochází. Poslední tři březnové týdny jsem strávil v USA, kde jsem v TV sledoval zpravodajství i debaty k Obamově zdravotnické reformě. Politická TV už dávno nemá nic společného s realitou – tedy s daným tématem; spíš se blíží pokeru: dokud vám to prochází, totálně blafujete.

Jen k tomu místo kamenného obličeje používáte totální výmysly, lži a očerňování oponenta. Když to obden disciplinovaně vydržíte celou kampaň, klidně volby i vyhrajete. To je pak politická realita. V demokraciích tomu obvykle říkáme souboj politických programů.

Takový styl Paroubkovi vzhledem k jeho temnější osobnosti pochopitelně vyhovuje. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá: jeho program – lze-li tak nazvat jakoukoli snůšku směšných slibů spíchnutých pouze kvůli chorobné touze po moci – je tak neuvěřitelný, že v TV nic než falešný poker s voliči hrát nemůže. Ostatně zkuste v TV veřejně podtrhnout účet za všechny jeho důchody, dávky a podpory – a hned před TV studiem vás posadí do policejní oktávky. Za vykrádání veřejných rozpočtů.

Jedno ale předsedovi ČSSD vytknout nelze, bohužel: disciplinovanost. Roky si z něj můžete utahovat tím nejhorším způsobem – a nic. Po premiérské a prezidentské funkci baží natolik, že klidně bude za totálního idiota. A až vyhraje, vrátí nám vše i s úroky.