nahoru

Přežijí bulharští bohatýři?

JANA DOLEŽALOVÁ 28. března 2002 • 17:18

Natalii Kalajdžievové je dvacet osm let, a ačkoliv patří již do třetí generace bulharské rodiny, která přišla do České republiky ve čtyřicátých letech, mluví plynně bulharsky. Svou rodinu charakterizuje jednoduše: "Co řekne babička, tím se celá rodina řídí." A vzápětí přiznává, že pro ni, která vyrostla už v docela jinak založené společnosti, to někdy znamená velké sebezapření.

Foto
Natalie studuje bulharistiku na Karlově univerzitě. V Praze se narodila a vyrostla tady. "Do Bulharska jsme ale jezdili každý rok, trávila jsem tam prázdniny. Mám tam dodnes příbuzné i kamarády," říká. Ještě do minulého roku jezdili do Bulharska s babičkou, která dohlížela na to, které příbuzné a v jakém pořadí je třeba navštívit.
Rodinu Kalajdžievových přivedl do republiky dědeček. Ve čtyřicátém sedmém podepsal se třemi dalšími kamarády odchod z Bulharska do českého pohraničí. Ve své velkorysosti o tom však neřekl ani své ženě, ani dětem. Když se vše provalilo, odjela s ním manželka do Čech jen pod příslibem, že v cizí zemi zůstanou dočasně. Rodina vždycky věřila, že se do Bulharska vrátí.
Pavlačový byt, Praha 7. I oko náhodného návštěvníka odhadne, že se tu léta nic neměnilo. Tady vyrostl Nataliin otec Vasil a jeho sestra Komnja, sem se rodina po roce v jihočeských Volarech přestěhovala. Vždycky věřili, že se vrátí, proto nic v bytě neupravovali. Jediný, kdo sen o návratu do vlasti realizoval, byla Komnja, která se do Bulharska pro vdala. Ale před třemi lety se do Čech vrátila, aby se postarala o matku. Sen zůstal. Komnja si dosud drží byt v Sofii a její bratr Vasil tři plus jedna v Asenovgradě. Když mluví o Bulharsku, tajemně se usmívá. Tak jako jeho otec na černobílé fotografii a tvrdí, že do Bulharska určitě někdy odjede - možná na důchod.

Foto
KLUB

Pije se tu rakije, jedí bulharská jídla a mluví česko-bulharsky. To je bulharský klub v Praze na Vinohradech. Čtyřpatrová budova ve staré zástavbě, ve třech horních patrech sídlí hotel, v prvním patře jsou klubové místnosti a v suterénu je restaurace. V "akcích zet" ho vybudovali Bulhaři, kteří přišli ve čtyřicátých letech do republiky. Jak zemědělci, kteří přišli osídlovat pohraničí, tak stavaři, po nichž byla po válce velká poptávka a jejichž zásluhou vyrostla většina pražských sídlišť. Mnozí z těch, kteří sem chodí, tady přiložili ruku k dílu. A přestože je budova majetkem bulharského státu, dodnes ji vnímají jako "rodinné dědictví."
Nejrušněji tu bývá v pátek. "Seďánky", jak se bulharsky říká přátelským setkáním, se konají každý první pátek v měsíci, ale Bulhaři ve věku Nataliiných rodičů a prarodičů se tu scházejí téměř každý pátek. Přinesou si rakiji, víno, nakoupí suroviny a připravují bulharská jídla. Čtou bulharské noviny psané cyrilicí, sledují přes satelit zprávy z Bulharska, hrají šachy a baví se. "Kak si? Kavo ima novo?" - "Nali znaješ - gore dolu." Už si neuvědomují, zda mluví bulharsky, či česky. Některé věci se řeknou výstižněji v bulharštině, některé v češtině, přirozeně přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Takhle mluví mnozí i doma.
Nataliin otec Vasil má černý knír, jeho krajan Bakalov bílý plnovous. Bulharští muži jsou nádherní a všichni charismatičtí. A nepokrytě jsou hrdí na to, že jsou Bulhaři. Do minulého roku měli téměř všichni bulharské občanství. Ačkoliv si oni i jejich otcové mohli požádat již dávno o české, všichni každý rok poctivě a neúnavně docházeli na úřady vyřizovat si náležitosti trvalého pobytu a platili poplatky za jeho pro dloužení. Byl to znak toho, že tu nejsou navždy. Přestože jsou už druhou generací a narodili se v Čechách. Vasilovi je šedesát a vyměnil bulharský pas za českou občanku až minulý rok. S těžkým srdcem, jenže poměry v Čechách se změnily. Když o tom mluví, zní z jeho hlasu nostalgie: "Bulhaři měli v Čechách vždycky dobrou pověst. Rčení,dře jak Bulhar` vzniklo z jejich tvrdé práce a skromných nároků." Po devadesátém roce, když se otevřely hranice, se však pověst Bulharů zkazila. Do republiky přijela bulharská mafie, specializující se na krádeže aut. Reputaci nezachránili ani podnikatelé a studenti, kteří do země přicházejí. Na úřadech začaly problémy. A když se z Bulharska vracela Vasilova sestra Komnja, aby se v důchodu postarala o matku, nemohla jako bulharská občanka a dcera Bulharky dostat v zemi trvalý pobyt, pouze tříměsíční turistické vízum. Vasil proto změnil občanství dvaadevadesátileté babičce Marii a nakonec i sobě.

Foto
KONEC STARÝCH ČASŮ

"Většina mých vrstevníků a jejich dětí už ve skutečnosti bulharsky nemluví. Jak vyrostou ve smíšené rodině, už k tomu nemají důvod," říká Natalie. "Navíc je tu většina bulharsko-českých manželství s bulharským otcem, který rodnou řeč dětem většinou nepředává tak, jako by to udělala matka." A navíc, co tady s bulharštinou? Tlumočit jako Nataliina sestřenice. Ale tím se všichni neuživí.
Natalie si jako malá pod vlivem rodinných návštěv v Bulharsku vymínila, že bude chodit do bulharské školy v Praze, kde studoval i její otec. Vychodila tady šestou, sedmou a osmou třídu, pak přestoupila do české školy. Vyšší vzdělání škola nenabízela. Dnes je v ní sice možné studovat i do úrovně středního vzdělání, problém je však s uznáním maturitní zkoušky, protože se nematuruje z češtiny. Do školy proto nyní chodí především děti Bulharů, kteří jsou v republice dočasně - diplomatů a zaměstnanců ambasády. Děti těch, kteří zde žijí, sem chodí jen několik let jako Natalie a pak se do české školy vrátí. Nebo tady studují jako "externí studenti" současně s českou školou. Mnoho Bulharů však ani k tomu děti nevede.
Nataliin čtyřiadvacetiletý bratr Alexander také chodil do bulharské základní školy, ale jen proto, že bral svou sestru jako vzor. Teď studuje na vysoké škole a pracuje v počítačové firmě. Vyrostl tady a cítí se Čechem víc než Bulharem. " Jestli budu své děti učit cizímu jazyku, pak to nebude bulharština, ale nějaký světový jazyk," tvrdí. Má sice tmavé oči i vlasy, ale jeho bulharské kořeny lze rozeznat, jen když vidíte vedle něj i další Bulhary. Natalie je drobná blondýnka. A jediné, co je na jejich zevnějšku kromě znalosti jazyka opravdu bulharské, je příjmení.
Když mluví Alexander o staré gardě z bulharského klubu, říká, že " jimi tady tradice Bulharů končí. Nikdo z mladých nemá důvod táhnout akce v bulharském klubu dál." Je skeptický a v jeho slovech se odrážejí nejen rozdíly mezi dříve a nyní příchozími Bulhary, ale také mezi starší a mladší generací. " Pro mladé tu žádné akce nejsou a pár nových počítačů je nepřiláká. Několik programů je tu pro nejmenší: velikonoce, vánoce a v březnu,marteničky`, bulharský státní svátek." Jediné, co si vydobyli pro mladé, byl v prosinci studentský večírek na kolejích v Jižním Městě. Ale sem, do starého hotelu na Vinohradech, málokdo zavítá. Natalie sice chodí do klubu několikrát v týdnu, ale proto, že tu otec Vasil pracuje jako správce. Alexander jen tak ze zvyku.

Foto
VASIL, STOJAN, NEBO ASEN?

Jedna z mála věcí, se kterou Natalie u rodiny nepochodila, byl výběr jména pro chlapečka, jenž se co nevidět narodí. Natalie si vybrala za partnera Čecha. " Žít s Bulharem je problematické. Mají sklon být patriarchální. Je to asi vlivem turecké nadvlády. Muž musí rodině velet," směje se svým neopakovatelně uhrančivým smíchem. Jako jméno pro dítě vybrala Tobiáš. " Takové jméno," rozčiluje se Vasil. " Mělas vybrat bulharské. Jsou přece tak krásná." - " A jaké?" - " Třeba Stojan, Vasil nebo Asen..." - " Tak to, tati, ne, díky." Ipřes všechno přizpůsobení se životu v Čechách ctí Vasil tradici jmen děděných ze synů na otce a z dědů na vnuky. Ale nemá si komu postěžovat. I mezi krajany v klubu se mu dostává jen chabé útěchy. "Já do toho mám málo co mluvit, moje vnučky se jmenují Tereza a Adéla."
Tradice rodiny je však stále silná. Místo, kam všichni zajdou alespoň jednou v týdnu, to je domov dvaadevadesátileté babičky Marie. Pavlačový byt jak z počátku minulého století. Babička sedí za dřevěným kuchyňským stolem a na všechny příchozí se usmívá jako na své známé. Obklopuje ji starý nábytek, vybílené stěny a s roky žloutnoucí fotografie. "Pozdravuj matku v Asenovgradě," říká všem příchozím. Ve všech vidí své příbuzné z města nedaleko Plovdivu, odkud do Čech s manželem přijela. Její časoprostor je milosrdně spojen v nekonečnou bulharsko-českou pláň, v níž dodnes žijí všichni její blízcí. Sedí za stolem načesaná, spokojená, smějící se - a dodnes vládne rodině. Minulý rok, když ji chtěli v nikdy neupravovaném bytě vymalovat, prohlásila uprostřed práce, že si nepřeje, aby to udělali. Otec Vasil beze slova sbalil malířské vybavení.
Natalie se směje: "Plně respektuje přání babičky. Alexander je také takový. Já už bych s tím měla velké problémy." Přesto babička drží rodinu pohromadě. Kvůli ní se Komnja vrátila z Bulharska. Dát své rodiče do domova důchodců - to je mezi Bulhary nepřípustné. Kdyby nemohla Komnja, postaral by se Vasil nebo Natalie a Alexander. A nikdy by o tom nepochybovali.

____________________________

V České republice v současné době žije kolem pěti tisíc lidí hlásících se k bulharské národnosti. Bulhaři do republiky přijížděli v několika vlnách. Největší bylo osidlování pohraničí v roce 1947. Další vlny tvořili během sedmdesátých a osmdesátých let studenti, kteří zde vystudovali a usadili se. Po otevření hranic přijela v devadesátých letech do Česka inteligence a podnikatelé, ale zároveň i bulharská mafie. V současné době existují v České republice tři sdružení Bulharů. Bulharská kulturně osvětová organizace v ČR, která byla založena před sto dvaceti lety, má devět klubů ve městech po celé České republice a sdružuje kolem tří tisíc členů. Další uskupení už jsou výrazně menší. Organizace sv. Cyrila a Metoděje existuje přibližně pět let a sdružuje jen zhruba patnáct členů. Nejmladší organizací je politicky zaměřené seskupení "Obrození" ("Vazraždane"), které má asi čtyřicet členů. Vzniklo před několika měsíci. V roce 2001 byli Bulhaři v České republice uznáni národnostní menšinou.
FotoFotoFoto

JANA DOLEŽALOVÁ


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře