nahoru

Tunguzský meteorit opět nenalezen

TOMÁŠ FEŘTEK 19. listopadu 2003 • 15:30

Usilovnost, se kterou už celé generace hledají pozůstatky tunguzského meteoritu, aniž by za sedmdesát let našly jediný kamínek, je snad ještě pozoruhodnější než dosud nevysvětlený gigantický výbuch na Podkamenné Tungusce z počátku dvacátého století. Česko-ruská výprava z letošního léta, organizovaná pražskou agenturou Koniklec, měla alespoň tu výhodu, že své vědecké ambice nebrala tak smrtelně vážně.

Rachot. Neuvěřitelný rachot. Dvoutunový vrtulník zavěšený těsně nad křovím porostlou holinou uprostřed lesa, tráva se zběsile vlní pod údery vzduchu z vrtule, ta hora železa se klepe, kerosin teče do motoru proudem. Vyhazujeme bágly, Sergej řve, šestičlenný výsadek. Skočím, čekám, že zapadnu do bažiny, ale narazím na suchou zem. Scénka jako z filmu o vietnamské válce. Jenže ten vrtulník není americký, ale ruský s nápisem Evenkija a okolo není deštný prales, ale nekonečná tajga. Ticho. Neuvěřitelné, prázdné, do uší bijící. Ani ptáci nebo šumění větru. Vrtulník, který nás stál tisíc dolarů na hodinu, zmizel za obzorem. Zbylo po něm duté prázdno.
Sedíme na bagáži, koukáme do krajiny. Je plochá, zalesněná, rozhled nanejvýš tak na dvě stě metrů. Sláva si zapálil cigaretu. Sergej nabíjí kulovnici. "Pro jistotu, kvůli medvědům," dodá znalecky. Sergej je Rus, Moskvan, průvodce turistů a afghánský vysloužilec. Rozložitý padesátník, nervní, každou chvíli nadává, pak se zase hned usmívá. "Vot tak," je jeho nejtypičtější gesto, když se pomyslným

Foto
nožem řízne kdesi pod hrdlem. Vot tak znamená hodně. Odpovídá tímhle způsobem na cokoli. Když se ptáme, kolik bude komárů, vody, kilometrů. Sláva pokuřuje. Sláva je Evenk, vlastně napůl Evenk, jeho otec je Jakut. Vypadá přesně tak, jak si představujeme Indiána. Narodil se v tajze, v sedmi ho odvezli do internátní školy do Krasnojarsku a pak kamsi k Moskvě vyučit se čímsi jako traktoristou. Poté se vrátil na dvacet let zase zpátky do lesa. Teď ale už pátý rok žije se čtyřmi dětmi, manželkou a matkou ve Vanavaře, místním městě neměstě. Hubený, usměvavý, kouří, kdykoli zastavíme.
Pít nesmí, je vyléčený alkoholik. Zaměstnanec místního zapovedniku - rezervace. Prý tu dělá přírodovědné výzkumy. Jaké, to nám není jasné, vědec to žádný není, ale vyzná se v lese a lovu sobolů. My ostatní, co nám pití nevadí, přelijeme pět lahví luxusní vodky Stoličnaja do petlahví, aby se nám lépe nesla, a vyrazíme. Sergej vytáhne ohmatanou fotku, kde je v zeleném moři lesa vidět zhruba dvousetmetrový kráter. Jedna z teorií o tunguzském meteoritu, jichž za víc než devadesát let vzniklo nepočítaně, předpokládá, že část tělesa po výbuchu nad tajgou, který pokácel stromy na kilometrech čtverečních, dopadla o několik desítek kilometrů dál a zbyly po ní krátery. Jeden nebo víc. Nevíme. Vitalij Voronov, jeden z těch, co tu už po desítky let marně pátrají po jakékoli stopě po meteoritu, viděl onu
Foto
voronku - kráter - z letadla před patnácti lety. Fotografie je stará necelých deset let. K místním kuriozitám patří, že dodnes se nikomu nepodařilo na místě ověřit, jestli je kráter opravdu meteoritického původu. Objevitel Vitalij Voronov vyzýval k tomu, aby se ke kráterům vydala přírodovědecká výprava, ale nikdy na ni nesehnal dost peněz. Dokonce kvůli tomu prodal Italům "své" muzeum ve Vanavaře, aby měl na vrtulník, ale zatím se mu ještě nepodařilo výpravu uskutečnit. Tak to jdeme zkusit my. Tři Češi a dva Rusové, vybaveni systémem GPS a místním průvodcem. Připadá nám to vlastně snadné. Známe souřadnice kráteru, máme mapu. Přistaneme, dojdeme na místo a zjistíme, jestli je kráter opravdu pozůstatek po pádu meteoritu. Jako by to byla jen otázka preciznosti a trpělivosti. Svatá naivita lidí zvyklých na pře hlednost a spořádanost střední Evropy.

TAJGA

O tři dny později. Všude les, nálada na bodu mrazu. Táboříme u polovyschlého jezírka uprostřed tajgy. Letos je i tady suché léto, vody, a tím pádem i komárů je tu méně. Popětadvacáté stejná situace. Alexej, další ruský účastník výpravy, student geologie z Moskvy, zaměří souřadnice, určí naši polohu v mapě v měřítku 1:200 000 a vyrazíme ke kráteru. Po deseti kilometrech pravidelně zjistíme, že jsme šli přesně na opačnou stranu. "Tři kompasy, gépéesku, evenckýho průvodce máme, a stejně jdeme pořád do prdele," nadává brunátný Sergej zezadu. Dá se to pochopit, hledá kráter už čtvrtý rok.
Alexej se tváří nešťastně, Sláva netečně, kouří a sekerou soustředěně přitesává strom, zkoumá letokruhy, hledá spálené místo, aby odhadl, kdy tu byl lesní požár, který zničil evencké tábořiště. Prý to místo poznal i po letech na první pohled. Orientuje se přesně, jen díky němu jsme každý večer schopni najít vlastní stany. Ale kráter nedokážeme najít ani s ním. Za těch pár dní jsme měli mnohokrát pocit,
Foto
že onen val, za nímž se skrývá, máme na dohled, a nikdy z toho nic nebylo. Ať jsme to zkoušeli systematicky, napojeni na družici, nebo jen tak v soustředných kruzích bloudit po lese. Nic. Ani žádný pařez, vyvrácený strom, stopa po čemkoli, nic. Jen pustý les a les. Pustý doslova. Kromě fialového medvědího trusu a jedné lesní veverky jsme tu nepotkali zvíře, ptáci tu nejsou. Vlastně se výsledky naší expedice zcela přesně shodovaly s vědeckými závěry desítek předchozích. Našli jsme dokonalé nic.

VANAVARA

Pro Vanavaru je tunguzský meteorit potenciální zlatý důl. Obchodní značka, která ji odlišuje od desítek podobně zapadlých a nedůležitých míst v oceánu tajgy. Vanavara není město ani vesnice, místní ji označují jako posjolok - osadu. Ono cosi, co se dnes označuje za tunguzský meteorit, spadlo dopro střed tajgy 30. června 1908. První výpravy sem přišly koncem dvacátých let, ale zlatý věk Vanavary nastal až po válce, za sovětských časů, kdy tu bydlely rodiny geologických průzkumníků, které pátraly v tajze po nerostném bohatství. Tehdy tu žilo sedm tisíc lidí. Dnes zhruba polovina. Výpravy za tunguzským meteoritem se tu ale opakují po celá desetiletí, ta posedlost něčím, z čeho se nenašel ani kamínek, je z dnešního pohledu až nepochopitelná. Zapovednik Tunguzský meteorit byl vyhlášen v roce 1995 na 3000 kilometrech čtverečních severozápadně od Vanavary. Po pravdě řečeno, najdete na tomhle území zase jen tajgu bez konce, úplně stejnou jako kdekoli okolo, ale tunguzský meteorit je důvod, proč jet zrovna sem. Zatím nemá rezervace žádný praktický význam.
Ale v budoucnosti to možná bude jinak. Soukromé těžební společnosti vystrkují tykadla, dá se tu těžit uran, uhlí, zemní plyn, zlato i ropa a za pár let nejspíš nebude bez významu, že tohle území velikosti Středočeského kraje může a ze zákona i musí zůstat nedotčeno. Celou Vanavaru vlastně můžete přehlédnout, jenom když přistáváte na místním letišti. Na břehu Podkamenné Tungusky, která je tu široká asi jako dvě Labe v Ústí, leží dřevěné vesnické domky se zahrádkami rozházené po krajině, pravoúhlý systém hliněných ulic, rozviklané dřevěné chodníky, aby se tu dalo projít, když začne bláto, země pokrytá vrstvou blýskajících se střepů. Je fakt, že se tu moc neuklízí. Ale není to zase tak nelogické. Nejpozději v říjnu všechno uklidí první sníh a roztaje až v květnu. A kdo
Foto
by se zabýval přehnaným pořádkem na těch pár zbylých měsíců. Naše, středoevropská představa o primitivním životě uprostřed Sibiře tu vzala rychle za své. Ten život se nijak dramaticky od toho našeho neliší. Lidé jsou tu až pozoruhodně spokojeni. Do Moskvy je odtud sice přes pět tisíc kilometrů, do Krasnojarska, což je zde nejbližší velkoměsto, sedm set, ale nic moc to neznamená, na velké nákupy a do školy kromě základní, která je tady, se prostě létá. Ve Vanavaře je pár obchodů, obvykle nízký dřevěný barák bez výlohy, jenž otevírá v těžko předvídatelných hodinách, pošta, banka, lékař. Většina domů má ústřední topení a vybavení na slušném evropském standardu. Ředitelka zapovedniku Ljudmila Legunovová je chladně vyhlížející intelektuálka s brýlemi a v kostýmku. Řídí třicet zaměstnanců, mají i jakýsi plán vědeckých výzkumů, ale ten nemá vlastně kdo naplňovat, protože v místě sežene snad naftařského dělníka nebo lovce sobolů, ale přírodovědce s univerzitním vzděláním jen těžko. Místní obyvatelé zapovednik zrovna nemilují.
Dřív mohli volně do lesa, dnes je to zakázáno, teoreticky by si měli najmout průvodce, když chtějí jít na houby. Pár pracovních míst park sice přinesl, ale jen v létě. V zimě se pro rezervaci pracovat nedá. Až do loňska směli do zapovedniku jen vědci. Jenže na výzkumy nejsou peníze, tak si vedení rezervace vymohlo výjimku, že je možné pustit na místa pádu meteoritu i turisty. Jsme tu zhruba druhá či třetí skupina. Zaplatíme vrtulník a pokusíme se najít něco, na co vedení parku nemá peníze - praktická podoba terénní práce v postsovětském Rusku.

JOHNŮV KÁMEN

Šlapu mechem nízkou tajgou kolem Suslovského kráteru. Vědecké ambice už nás přešly, změnili jsme se v turisty a jdeme si prohlédnout, co zbylo po prvních výpravách, které pátraly po meteoritu před zhruba sedmdesáti lety. Vedl je tehdy Leonid Alexejevič Kulik, mineralog z Leningradu (dnešní Petrohrad). Byl přesvědčen, že kráter zaplněný vodou, který objevil uprostřed tajgy plné povalených stromů, je pozůstatkem po pádu meteoritu a někde v něm najde jeho železo - niklové jádro. Pracoval tu mnoho let, těleso kráteru prokopali a odvodnili, aby nakonec zjistili, že jde o termokrasové jezírko, jev v tajze celkem běžný, který nemá s meteoritem nic společného. Chaty z Kulikova tábora tu stojí dodnes. Dá se v nich i přespat, přestože tu zůstala spousta vybavení z té doby a máte pocit, že spíte v muzejní expozici. Ostatně, jestli se stane putování za tunguzským meteoritem opravdu turistickým tahákem Sibiře, bude tady jednou cedule v pěti světových jazycích, zlatá šňůra, za niž nebudete smět vstoupit, a kousek vedle bufet se suvenýry.
Zhruba kilometr odtud leží v lese další typický "objev" tunguzské mánie. Říká se mu Johnův kámen. John byl Rus, kde k tomu jménu přišel, nevím. Jeden z těch, co tu po desetiletí pátrali po jakékoli stopě. I on byl přesvědčen, že jednou ten meteorit najde. Našel. V lese objevil pod mechem obrovský balvan, zcela odlišný od místního geologického podloží. Tady převládají vyvřeliny, tohle byl křemičitý sediment. Okopával a sondoval to místo prý několik let. Přitom kdyby odebral vzorek a odnesl ho kterémukoli geologovi, dozvěděl by se, že jde o typický bludný balvan, který tu zanechal ledovec. To obrovské osobní nasazení spojené s minimální schopností skutečně vědecké práce jako by bylo pro pátrání po tunguzském meteoritu typické. O pár dní později jsme seděli v Pristani, malé osadě na řece Chušmě. Vedle nás poněkud zanedbaný chlap zašíval maskáče. Nakonec se představil jako Igor Konstantinovič Dorošin, fyzik z Tomsku, který sem přišel ověřit svou vlastní teorii o pádu meteritu. "Kdepak voronki! Žádné krátery," chytal se za hlavu, "meteorit padal takhle zešikma, obří kamenné těleso se rozdrobilo na drobné segmenty, které se rozptýlily v tajze v místech, kde dosud nikdo nepátral." Hledá prý dobrovolníky, kteří by s ním kopali až do hloubky, kde se dají odebrat vzorky z roku 1908. Zatím žádné lidi nesehnal, tak alespoň kácí v lese průsek v místech, kde by se mělo kopat. Čest jeho památce. Není první, nebude poslední.

TOMÁŠ FEŘTEK


Kurzy měn
25,300
20,480
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře