nahoru

K čemu je dobrá Rada bezpečnosti?

Marek Brodský 21. února 2003 • 15:17

Rada bezpečnosti je zřejmě posledním významným dědictvím druhé světové války v mezinárodní politice. Jejím rezolucím se musí členské státy OSN podřídit. Rada má navíc pravomoc vymáhat svá rozhodnutí silou a její rezoluce tvoří mezinárodní právo. Jakou skutečnou autoritu má ale tento nejdůležitější orgán kolektivní bezpečnosti bezmála šedesát let po svém ustavení?

Foto
Podoba nové celosvětové organizace zajišťující kolektivní bezpečnost se rodila už na konferencích Spojenců během války. OSN pak vznikla 24. října 1945. Architekti nové světové organizace pracovali pod dojmem traumatu z neschopnosti předválečné Společnosti národů, která válečné katastrofě nedokázala zabránit. Právě proto dostala OSN do vínku Radu bezpečnosti - výkonný orgán, jehož rezoluce, na rozdíl od společenství, které vydává jen nezávazná doporučení, musí být splněny.
Pět stálých míst s právem veta připadlo tehdejším velmocem - vítězům války: Sovětskému svazu (dnes Rusko), USA, Francii, Británii a Číně (až do roku 1971 zastupované Tchaj-wanem). Tyto země měly také nést největší díl financování organizace a zaručit prosazení jejích rezolucí. Nejprve šest, od roku 1965 deset křesel v radě připadá nestálým členům, voleným vždy na dva roky podle následujícího klíče: tři z Afriky, po dvou z Asie, Latinské Ameriky a západní Evropy a jeden z východní Evropy. Ke schválení rezoluce Rady bezpečnosti je potřeba devíti hlasů, ovšem nikdo z "velké pětky" nesmí rozhodnutí vetovat.

STUDENÁ VÁLKA

Po vypuknutí studené války se důležitá rozhodnutí přijímala v Moskvě a Washingtonu, a tak RB moc práce neměla. Proslula hlavně diplomatickými přestřelkami mezi oběma velmocemi, včetně té nejslavnější, kdy Nikita Chruščov demonstroval své názory mlácením botou o stůl.
V roce 1950 zažila ovšem Rada bezpečnosti svou hvězdnou chvíli, když označila Severní Koreu za agresora a umožnila vyslání spojeneckých jednotek s jejím mandátem do Jižní Koreje. Roli jí ulehčil omyl sovětského stálého zástupce v OSN a Radě bezpečnosti, který na pro test proti nepřítomnosti zástupce komunistické Číny z jednání odešel a rezoluci tak neměl kdo vetovat. Během šestidenní války v červnu 1967 pak přijala Rada bezpečnosti klíčovou rezoluci, kterou sice - stejně jako 230 dalších týkajících se izraelsko-arabského konfliktu - nikdo nesplnil, ale později se stala základem všech mírových dohod na Blízkém východě.
Většinu důležitých rozhodnutí však v letech studené války jedna nebo druhá strana vetovala - do roku 1990 využila velká pětka práva veta více než dvěstěkrát.

OPAKOVANÁ SELHÁNÍ

Rozpad bipolárního světa přinesl Radě bezpečnosti mnohem větší zodpovědnost. Pád železné opony a následný chaos ukázaly na nutnost existence efektivní mezinárodní organizace pro řešení etnických, národnostních a náboženských konfliktů. Zároveň ale přicházejí největší selhání Rady bezpečnosti. Masakry neuvěřitelných rozměrů ve Rwandě a Bosně, doslova před očima vojáků OSN. Krveprolití při osamostatnění Východního Timoru, kam mírové sbory dorazily až pět minut po dvanácté. Naplno se tak projevily slabé stránky Rady bezpečnosti - neschopnost rychlého rozhodnutí, a především jeho prosazení, v neposlední řadě pak fakt, že každý hájí především své zájmy.
Příkladem mohou být současné postoje členů rady k iráckému režimu. Rusko motivuje snaha obnovit ztracený vliv v arabském světě, pro Francii je Irák pokusem o definování evropské zahraniční politiky nezávislé na USA. Spojené státy se snaží neztratit tvář v oblasti, která je pro ně životně důležitá. O postoji Rady bezpečnosti k Iráku navíc rozhoduje od ledna jako nestálý člen i Sýrie, která sama rezoluce už léta porušuje. Přes své ropovody umožňuje Iráku ilegálně obchodovat s ropou a inkasuje tak zřejmě až miliardu dolarů ročně.
Za dvanáct let, která uplynula od druhé války v Perském zálivu, přijala Rada bezpečnosti tři desítky rezolucí o Iráku. S nulovým výsledkem. Saddám vsadil na to, že do nové konfrontace se nikomu nebude chtít, a neustálými obstrukcemi zdržoval práci inspekčních týmů, jež měly dohlížet na likvidaci iráckého arzenálu zbraní hromadného ničení. Že vsadil dobře, se ukázalo v roce 1998, kdy inspektory z Iráku vykázal úplně. Reakce Rady bezpečnosti a konečně i čtyřdenní americké bombardování znamenaly už jen rezignaci. Rada bezpečnosti sice vydala sérii rezolucí, k jejich prosazení silou neměl však nikdo chuť. Zejména ne Francie nebo Rusko, kterým rok předtím Saddám prodal licenci na těžbu irácké ropy.
Stejně si Saddám poradil s ekonomickými sankcemi. Nejprve v roce 1996 dosáhl toho, že v rámci pro gramu Ropa za potraviny mohl prodávat ropu za dvě miliardy dolarů ročně. Limit byl později zvýšen na šest miliard a dnes žádné hranice nemá. V roce 2000 údajně vyvezl ropu za 16 miliard dolarů, tedy skoro stejně jako před válkou. Krátkodobým snížením ceny se Irák dokonce pokoušel manipulovat s cenou ropy na světovém trhu.

JIH CHCE SVÉ KŘESLO

O nutnosti Radu bezpečnosti radikálně změnit dnes už nikdo nepochybuje. Komise, která má tuto reformu připravit, dokonce už devět let existuje. Její práce zatím výsledky nepřinesla, navíc se kvůli irácké krizi úplně zastavila. Shoda panuje jen v tom, že počet členů rady je potřeba rozšířit. Současné rozložení sil totiž už dávno nereprezentuje politickou realitu. Jde především o příliš silné zastoupení zemí bohatého severu. Svého zástupce mezi stálými členy nemá ani Afrika, ani Latinská Amerika, ani muslimský svět. Po dlouhých jednáních se zatím rýsuje dohoda o tom, že by se počet stálých členů rozšířil na deset až jedenáct, čímž by celá rada měla až 21 členů. Ovšem zájemců o stálé členství je mnohem víc než míst. Stálé křeslo žádá Německo a Japonsko, ekonomické velmoci, které z velké části nesou náklady na činnost OSN. Ambicemi se netají Indie, jaderná velmoc a druhá nejlidnatější země světa. (Indická lobby v této souvislosti studovala v USA způsob, jakým Česko, Polsko a Maďarsko přesvědčily americký Kongres o rozšíření NATO.) O místo se uchází Brazílie, JAR, Nigérie, Egypt a řada dalších zemí.
Druhý bod reformy má vyřešit stížnosti, že rozhodování rady je nedemokratické a neprůhledné. Přednost mají údajně problémy, které se dotýkají zájmů velké pětky. Nejtěžším oříškem bude ovšem právo veta. Stále častěji se totiž objevují návrhy, že by se tato výsada měla jako diskriminační úplně zrušit. Z praktického hlediska pak panují obavy, že v orgánu, jehož rozhodnutí bude moci vetovat až deset stálých členů, bude téměř nemožné cokoliv prosadit. Především Spojené státy proto zatím odmítají o této věci diskutovat. V rozšířené radě by také daleko větší váhu získaly země třetího světa.
Vzhledem k tomu, že reformu Rady bezpečnosti musí schválit i současní členové s právem veta, netroufá si její osud zatím nikdo odhadnout. Najít novou podobu systému bezpečnosti, umožňující větší akceschopnost, bude pro diplomaty úkolem pro toto desetiletí. Doufejme, že impuls k jejich hledání nebude stejně strašný jako ten, který stál u zrodu dnešní Rady bezpečnosti.

AUTOR PRACUJE VE ZPRAVODAJSTVÍ TV NOVA

Rozhovor s Hynkem Kmoníčkem, českým velvyslancem při OSN, najdete na straně 12.



Kurzy měn
25,320
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře