nahoru

Jak napsat dobrej biják

Kateřina Kadlecová 29. června 2017 • 00:15

Respektovaná scenáristka a režisérka NAOMI FONER GYLLENHAALOVÁ (71) je také matka dvou excelentních hollywoodských herců, Maggie a Jakea Gyllenhaalových, kteří byli stejně jako ona nominováni na Oscara. Newyorská rodačka stráví letos na festivalu ve Varech pět dní: jako festivalem v Sundance prověřená lektorka mezinárodního dramaturgického programu MIDPOINT bude radit se scénáři mladým autorům ze střední a východní Evropy. Ještě před odletem si s Reflexem povídala o úskalích vyprávění příběhů, o roli žen ve filmovém průmyslu i o syndromu Anny Frankové.

Chodí scenáristé do důchodu?

Nevím o tom. A to je na našem povolání skvělé – můžete psát do omrzení. Není to žádná makačka, nemusíme se vláčet s kamerou a stát celé dny na nohou. Nikdo nás u psaní nemusí vidět, za obrazovkou počítače není třeba vypadat úchvatně. Občas se nám taky stane, že na stará kolena zmoudříme, což kvalitě našich scénářů velmi prospívá. Navíc je tu prvek vášně – píšeme, protože máme puzení. Proto spousta scenáristů a spisovatelů tvoří ještě dlouho poté, co všichni jejich vrstevníci odešli do důchodu a přesunuli se k záhonkům, vnoučatům a bazénům.

Vaše rodina, do níž s dovolením vedle Maggie a Jakea počítám i vašeho exmanžela a jejich otce, režiséra Stephena, je ve filmovém průmyslu stálicí, synonymem kvality a oddanosti řemeslu. Lze říct, že jste své děti přivedli k filmu?

Rozhodně. Stejně jako není náhoda, že Kennedyovi děti zůstaly v politice nebo že táta Wyntona Marsalise byl slavný jazzman. Jablka nepadají daleko od stromu. V rodinách se o práci hodně mluví, hudba nebo herectví se brzy stanou vaším vyjadřovacím prostředkem, začnete v nich myslet a nevědomky je používat jako komunikační kód. Moje děti, a to je podle mě skvělé, se nestaly herci pro lesk a slávu. Vyrůstaly ve filmovém prostředí, a věděly tak, že to povolání samo o sobě není nic honosného, že z něj přes noc nezbohatnete a že natočit film je setsakramentsky těžké a úmorné.

O čem jste si doma povídali?

Jake a Maggie slýchali po večerech u stolu hodně o tom, jak se pozná dobrý příběh a jak využít potenciálu všech těch diváků, co chodí do kina… Říkali jsme jim, že úkolem kreativních lidí je rozrušovat ty uklidněné a uklidňovat rozrušené. A myslím, že to dělají výtečně, že mnohdy dost riskují a že jsou trpěliví a stateční, což ostatně platí i o mém zeti, vynikajícím herci Peteru Sarsgaardovi. Všichni tři svou prací nutí lidi k zamyšlení. Jsem na ně pyšná.

Jaké to je, být hollywoodským scenáristou, producentem, režisérem – a zároveň ženou?

No, doufám, že dnes už je to lautr totéž jako být chlap! Nejtěžší je mys­lím pozice ženy-režisérky. Režírování bývávalo podstatně zábavnější profesí, jenže naše odvětví se v posledních letech dosti smrsklo a ten druh filmů, jaké Hollywood takřka výhradně vyrábí nyní, se mi nějak nezdá. Velké bijáky, jejichž existenci opodstatňuje jen množství peněz, co do nich producenti nalijí, a jejichž kvalitu v očích investorů určuje počet diváků, kteří na ně přijdou. Já jsem spíš na nezávislé filmy a ty je stále těžší financovat. Malé filmy vyrobené díky studiovému systému jsou ve Státech hudbou minulosti, spousta z těchhle projektů se dávno přesunula do televizí, zvláště do kabelovek. Naštěstí u vás v Evropě filmy podle mého gusta stále vznikají, ale bohužel se jich do amerických kin nedostává tolik co dřív. Když jsem v oboru před čtyřiceti lety začínala, každý víkend bylo v jednom momentě v kinech patnáct filmů z celého světa. To dávno neplatí.

A jak to tehdy bylo s ageismem a sexismem? Hollywoodské herečky si čím dál častěji stěžují, že po překročení určité věkové hranice prostě nezakopnou o roli. Ano, pro Meryl Streepovou to zjevně neplatí, ale ta je jediná – vždyť i vaše dcera Maggie si před dvěma lety stěžovala, že nedostala roli s odůvodněním, že je ve svých sedmatřiceti letech moc stará na to, aby hrála milenku pětapadesátníka.

Tak je to ovšem odnepaměti. Jakmile dosáhnou zhruba čtyřicítky, ženy z amerických filmů prostě zmizí. Jsou nahrazeny mladšími herečkami a je jim dovoleno v ústraní zestárnout, načež se na plátno nebo na obrazovku vrátí v momentě, kdy už jsou oficiálně dost staré na to, aby mohly hrát něčí matku nebo babičku. Za tímhle přístupem stojí mužské fantazie a fakt, že ženy nezastávají pozice, kde se rozhoduje o tom, jaké filmy se budou točit, přesněji, do jakých filmů se vrazí peníze. Až teď se to pomalu mění.

Ano, slavné ženy typu Reese ­Witherspoonové nebo Nicole Kid­manové se stávají producentkami a financují filmy a seriály obsazené převážně ženami – ­Divočina, Sedmilhářky…

Přesně tak, a za kameru stavějí ženy a pídí se po scénářích psaných ze ženského úhlu pohledu. Ale bude ještě dlouho trvat, než se ledy skutečně výrazněji pohnou.

Cítila jste se vy sama někdy diskriminovaná?

No samozřejmě. Ke spoustě projektů ženské nepustí, poněvadž prý „nemají dost citu pro psaní o některých tématech“. Spousta filmů nenatočí ženy jen proto, že si někdo myslí, že ženská jména na určitých pozicích ve štábu divácky netáhnou, že si na ten film nikdo nekoupí lístek. Pánové nahoře se domnívají, že mladí muži ve věku 18–25 jsou jediní, kdo chodí do kina, a tomu se přizpůsobuje veškerá filmová produkce. Zvláště v prvních týdnech roku, na nichž v Americe mimo jiné kvůli Oscarům nejvíc záleží, se do kin přinášely filmy, na které by se ženy prostě nevydaly. Naštěstí se to mění – teď třeba přišla do kin Wonder Woman, film o ženské komiksové superhrdince, a byla u kritiků i diváků velmi úspěšná, zatímco remake Mumie s Tomem Cruisem ve stejném týdnu propadl.

Za tuhle změnu může i vzestup takzvané quality TV, seriálů typu Sopranových nebo Hry o trůny, jež po umělecké i technické stránce mohou konkurovat filmovým projektům. Vy sama teď pro HBO adaptujete vynikající detektivní román Kimberly McCreightové Případ Amelia.

Ale nebude to seriál, jak byste možná čekali, jen film – jsem uprostřed procesu zanášení změn do scénáře a už se blížíme k realizaci. HBO začíná ve větším dělat filmy a stojí za mnoha skvělými seriály – kupříkladu superúspěšné Sedmilhářky nebo aktuální Příběh služebnice dokazují, že je tu rozsáhlé, ale náročné ženské publikum lačné kvality. Ženy by nadále měly využívat svoji sílu a dávat najevo, co chtějí přesně vidět; změny pak budou rychlejší.

Vy se ve většině svých scénářů, ať už jde o Čas zastavit se, ­režírovaný Sidneym Lumetem, o Nebezpečnou ženu, Ztraceného Izaiáše nebo Tajná přání, soustředíte na vztahy v rodině a potíže s ­láskou…

… a u těchhle intimních témat menší plátno, menší záběr dělají zázraky. Zaobíráte se lidmi, kteří jsou jako vy, kteří vás dokáží pohnout a zmámit, a to vám umožní podívat se zblízka i na mnohem větší a zásadnější věci, jež v prvním plánu na plátně nejsou vidět. Říkám tomu syndrom Anny Frankové. Mnohem víc lidí se dozvědělo o holocaustu z Deníku Anny Frankové než z jakéhokoli článku nebo učebnice. Tahle konkrétní holčička je přece něco úplně jiného než statistika, než strohý počet neznámých lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Individuální osud člověku evokuje, že to taky mohlo být jeho dítě nebo on sám. Chci psát příběhy podobného ražení, s hrdinou, s nímž se můžete identifikovat, s kterým soucítíte, nad nímž se zamyslíte. Čím menší je pódium a čím víc to vypadá „jen“ jako rodinné drama, tím efektivnější snímek může být, pokud jde o pádné politické vyjádření.

Budete na karlovarském filmovém festivalu pět dní s týmy autorů probírat scénáře jejich budoucích celovečerních filmů. Jak takové konzultace vypadají?

To záleží na jednotlivém scénáři. Vždycky těm mladým říkám, že důvodem, proč vyprávět příběh, musí být něco pro ně velmi zásadního. Musejí vědět, proč začali vyprávět příběh právě tam, kde začali, a proč skončili přesně v tom momentu, kde skončili. Většinou je to konec, co je nejzásadnější – musíte vědět, jak váš příběh skončí a proč. Jakmile to nevíte nebo si koncem nejste tak úplně jisti, ani s psaním nezačínejte. A ještě něco: jednotlivé postavy musejí být velmi specifické, musejí to být lidé, do nichž se vžijete, kteří vás strhnou, kteří jsou zcela věrohodní, propracovaní do nejmenších detailů. Když chcete napsat dobrej biják, musíte zároveň vyprávět svůj vlastní příběh, ale v obrazech; není to jen ve slovech, spíš v chování. Slova nejsou tím nejpodstatnějším ani tím nejvěrohodnějším.

Jaké největší chyby se začínající scenáristé nejčastěji dopouštějí?

Že se snaží být někým jiným. A nejen ti začínající. Snaží se napsat film, co vypadá jako jiný film, jejž někde viděli a namluvili si, že takhle to má přece vypadat. Oni ale musejí vyškrábat z vlastního srdce svoji podstatu a udělat film, který vypovídá o nich osobně, jenž je pro ně důležitý a jedinečný. Musejí napsat a natočit něco, co ideálně ještě nikdo nikdy neviděl a neslyšel. Další chybou je, že začínající tvůrci chtějí být co nejrychleji úspěšní, bohatí a slavní – na to se musejí vykašlat. Oni by měli toužit po jediném: dostat ze sebe ten příběh, slušně ho napsat a dohlédnout, aby přišel do dobrých rukou. Jak vidíte, záleží hodně na vaší motivaci a na síle příběhu.

Před čtyřmi lety jste se stala i režisérkou, v příběhu o ztrátě nevinnosti dvou kamarádek Very Good Girls vám hrály hlavní role Dakota Fanningová a Elizabeth Olsenová. Je režírování těžké? A půjdete do toho zas?

To doufám! Ale víte, co je legrační? Že jsem si to udělala mnohem náročnější, než to ve skutečnosti bylo. Namluvila jsem si totiž, že musím o režírování vědět mnohem víc, než jsem nakonec potřebovala. To už je taková odvěká specialita nás žen – prostě jsem nabyla dojmu, že musím rozumět veškeré natáčecí technice a dokázat kameramanovi vysvětlit, proč by si měl vzít právě tohle sklo, a ne jiné. Inu, nepotřebovala jsem to ani trochu. Režírovat mě hrozně bavilo, i když to místy nebyl žádný med. Třeba i proto, že muži jsou odnepaměti nepříliš rádi režírováni ženami – mají problém s tím, že musejí poslouchat. Ale i to se pomalu mění. Ačkoli by to mělo být samozřejmé, vážím si toho, že žiju ve světě, kde ženské režírovat můžou a kde denně rozhodují o spoustě věcí, které jim přísluší. Pro mou generaci žen to není nic samozřejmého, ale mladých režisérek bude čím dál víc – konečně jsme se k tomu dopracovaly. To nám to trvalo.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,440
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře