nahoru

Wonder Women

Lenka Klicperová 29. června 2017 • 00:15
Wonder Women
foto: Lenka Klicperová

Americké žebříčky sledovanosti v červnu láme blockbuster Wonder Woman. Gal Gadotová je superženou se skvělým výcvikem, jež má samozřejmě zachránit lidstvo. Vrací se Arnold Schwarzenegger v sukni, nebo spíše ve válečnickém korzetu s minisukénkou. Já ale potkala skutečné wonder women. Opravdové bojovnice.

Rekordy láme snímek Patty Jenkinsové v mnoha dalších ohledech, nejen v návštěvnosti kin a tržbách. Pomineme-li výtky ­kritiků k režii či dramaturgii, mnoho komentářů směřuje k tomu, o čem film je – oslavě ­ženství a ženské síly.

Ženský Schwarzenegger

Režisérka je první ženou v této pozici, která dokázala natočit tak nákladný film v popředí se superhrdinkou. Gal Gadotovou sice mnoho kritiků ztrhalo za její herecký výkon, jedno se jí ale musí nechat – je ženskou obdobou rakouského superhrdiny osmdesátých let Schwarzeneggera. Typově i hereckým uměním (nebo vlastně ne-

uměním) se mu podobá. A vlastně i tím tak trochu fascinuje.

Žena v roli superhrdinky je něco, co nás tak trochu dráždí, ale i láká. Skutečné ženy-hrdinky však mají k filmové Dianě daleko. Snad jedině ty jejich vlasy, v tom se jí podobají. Nádherné, husté, většinou učesané do jednoduchých copů splývajících po zádech. Nezřídka sahají dívkám se zbraněmi v rukou až k pasu. Wonder women, podivuhodné i obdivuhodné ženy, jichž jsem za poslední tři čtyři roky potkala desítky, možná stovky, jsou opravdové amazonky. Bojují na frontových liniích v Iráku a Sýrii. A jsou velmi smrtelné.

Na frontě s kosmetikou

Poprvé jsem ženy-bojovnice potkala na frontě u Mosulu už v roce 2014. Patřily ke kurdským jednotkám, pešmerze. Podzim je v této oblasti studený a deštivý, což znamená, že zákopy na frontových liniích se přemění ve valy mazlavého bláta. Zachovat si v tomto prostředí ženskost je něco, co jsem si nedovedla do té doby představit. Kurdky s sebou měly ale kromě výzbroje také kosmetickou výbavu. Každé ráno mnohé z nich začaly den svým tradičním rituálem – pečlivým líčením očí. Pravdou je, že tehdy sloužily spíše v druhé linii, a ne na exponovaných místech fronty. To ovšem naprosto neplatí o syrských Kurdkách zapojených do boje proti Islámskému státu na severu Sýrie, v oblasti zvané Rožava.

Ženské obranné jednotky (YPJ – kurdsky Yekîneyên Parastina Jin) vznikly v Rožavě na jaře 2013. Jsou do nich zapojeny nejen Kurdky, ale rovněž Arabky, Asyřanky, křesťanky a také zahraniční dobrovolnice. Stejně jako do mužských Lidových obranných jednotek (YPG – Yekîneyên Parastina Gel) se přidávaly zejména ze začátku války ženy s evropskými pasy, většinou s kurdskými kořeny. V Rožavě to chodí tak, že každý, kdo vstoupí do milicí YPG/YPJ, je vyfotografován. Pokud padne, vyrobí se z fotografií postery a vlajky s podobiznami tzv. martyrů, jimiž se ozdobí veřejná prostranství, zejména okolí silnic.

Na těchto vlajkách jsem viděla několikrát Němku, která padla v Kobání v boji s IS. V YPJ však slouží mnohem menší počet cizinek než v YPG. Martyrové jsou v Rožavě oslavováni a každá rodina je na ně hrdá.

Jako muži

Ženy z YPJ procházejí stejným tréninkem jako muži, fyzicky se nedělá rozdíl mezi ženami a muži. Ženy jsou považovány za velmi schopné bojovnice a slouží i v místech nejtěžších bojů. Kurdská armáda má jakési dvoukolejné vedení. Má hlavního velitele mužských jednotek a velitelku ženských. Oba pak spolupracují na plánování hlavních operací. Velitelkou ženských milicí je Nasrin Abdul­láhová.

Známe se už tak dva roky,

Nasrin také nějakou dobu pobývala v České republice, kde měla za úkol sehnat zejména finanční podporu pro kurdské jednotky. Naposledy jsme se setkaly při vyhlašování ofenzívy na Rakku. „Češi nakonec bohužel žádnou pomoc neposkytli,“ řekla po slavnostním vyhlášení počátku dobývání bašty islamistů v Sýrii.

Kancelář jednotek YPJ a YPG fungovala v Praze jen krátce, česká zahraniční politika se totiž od podpory Kurdů oficiálně distancovala. Zaměřuje se mnohem více na spolupráci s režimem Bašára Asada, jemuž by samozřejmě otevřená podpora Kurdů byla trnem v oku.

Krásná Hevi

Hevi Džigar jsem potkala na frontové linii na Eufratu, to ještě nebylo dobyté ani město Džarábulus. Krásná, milá čtyřiadvacetiletá dívka, která byla ochotna poskytnout interview na kameru. Mluvila dlouho, nejdříve se vždy musíte dostat přes hromadu frází, již mají všichni bojovníci naučenou. Kromě výcviku se zbraní totiž každý příslušník těchto milicí dostává také ideologický výcvik. Režim v Rožavě je extrémně levicový, vládnoucí Sjednocená demokratická strana (PYD) je napojena na marxistickou Stranu kurdských pracujících (PKK), založenou v Turecku Abdullahem Öcalanem.

Máte pocit, že jste se vrátili do časů reálného socialismu. „Bojuji za naši vlast, to je pro mne nejdůležitější, chci sloužit svému lidu, mou budoucností je práce pro náš lid. Tomu se chci obětovat, a dokud tu bude Dá’iš (Islámský stát), budeme bojovat za naši svobodu.“ V podstatě jen tohle se vždy dozvíte jako odpověď i na tu sebe-

osobnější otázku. Ne vždy se podaří dostat dál. S Hevi se to zdařilo. Dodnes si pamatuji smutek v jejích očích, když vyprávěla o bojích v Kobání, městě, jež bylo skoro úplně zničeno a rozbombardováno.

„Ztratila jsem hodně opravdových přítelkyň, které se mnou procházely celou touhle válkou. Byly to ženy, jež mě naučily bojovat, naučily mne se o sebe postarat ve válce, přežít. Najednou byly mrtvé nebo těžce zraněné. Nejvíc mne bolí pohled na mou kamarádku, kterou zranili tak, že do konce života ponese následky. Nikdy už nebude taková jako dřív,“ řekla Hevi Džigar v srpnu 2015.

Dnes už nežije ani Hevi Džigar. O její smrti nám s kolegyní Markétou Kutilovou řekla její sestřenice v čerstvě dobytém městě al-Hawl v únoru 2016.

Seděly jsme s „jépežetkami“ u čaje a povídaly si. Aby řeč nestála, vytáhly jsme z batohu naši knihu Islámskému státu na dostřel a ukazovaly dívkám, jak jsme předtím navštívily jejich kolegyně na frontě na řece Eufrat. Vtom se jedné z nich začaly po tvářích kutálet slzy. „To je moje sestřenice, je už mrtvá. Nedávno stoupla na minu,“ ukazovala na fotku, z níž se dodnes usmívá krásná Hevi se zbraní přes rameno...

Jména války

YPJ dnes tvoří 40 % bojové síly Rožavy. Ženy často řídí bojové akce. „Vojenské operace v Kobání řídila žena. Vypadala jako obyčejná vesničanka, nikdy byste to do ní neřekli,“ vzpomíná Azad Sardast, velitel YPG a elitní odstřelovač. Bojovníci při vstupu do milicí získávají tzv. nom de guerre, bojové jméno, přezdívku, pod níž bojují. Málokdo sděluje své pravé jméno. Jméno Azad znamená svoboda a Sardast zase odkazuje na íránský region.

„Bojujeme proti Islámskému státu, ale zároveň i za ženská práva, chceme ukázat světu a našim mužům, že ženy dokážou to co muži,“ vyzvedla sílu kurdských žen velitelka Arian na frontě u Džarábulusu. Arian byla pro své ženy vzorem statečnosti a odvahy. V bojích na Eufratu však byla na jaře 2016 těžce zraněna. Museli ji převézt do nemocnice v Sulajmáníji v iráckém Kurdistánu. Tato oblast, kterou tradičně ovládá klan Talabání (nikoliv lidé současného prezidenta kurdské autonomie Masúda Barzáního), má mnohem lepší vztahy s marxistickými milicemi YPG a YPJ a často právě sem převáží důležité lidi z kurdských milicí na léčení.

Co bude s bojovnicemi, až válka skončí? Většina z nich má jasno. Tedy, jasno... Vědí, že nechtějí mít děti a chtějí sloužit svému lidu i po válce. Co to však znamená „sloužit lidu i po válce“, nedokáže přesně vysvětlit žádná z bojovnic, s nimiž jsem za ty roky mluvila. Žijí přítomností, bojem, krutou realitou života a smrti ve válečné zóně.

Monstrum

V Iráku je to úplně jiné. Proti Islámskému státu bojují muži – s jedinou výjimkou. Tou je dnes devětatřicetiletá Wahída. Wahída Muhammad al-Džumali. Ale většinou jí říkají Monstrum nebo o trochu lichotivěji Rebelka. A říkají jí tak její vojáci i bojovníci Islámského státu. Kromě těch, kteří už mlčí navždy, protože jim uřízla hlavy a uvařila je v kotli. Wahída je postrach všech na druhé straně fronty.

V oblasti iráckého Tikrítu si vytvořila svou ozbrojenou jednotku, s níž kosí islamisty. Funguje na principu partyzánské skupiny, její muži nejsou oficiální součástí ani irácké armády, ani milic Hašd aš-Šaabí. S těmito ší’itskými milicemi ovšem Wahída, ač sunnitská muslimka, hodně spolupracuje.

Wahída byla dlouho policistkou, a to dobrou policistkou. U policie a v armádě působila od roku 2004 stejně jako mnoho z jejích dalších mužských příbuzných. Otce a čtyři bratry ztratila v bojích s al-Ká’idou. V roce 2011 ji dokonce jeden z lídrů al-Ká’idy, Woffa Alí Hawja, přesvědčoval, ať začne s al-Ká’idou spolupracovat – byl si vědom užitečnosti jejích dobrých kontaktů v armádě, které by se teroristické organizaci mohly hodit. Když Wahída odmítla, následoval trest. Její domov dvakrát zničila nálož, vyvraždili zvířata na její farmě, nálož vybuchla dokonce i na pohřbu jejího otce.

Vaří hlavy

Svou současnou jednotku založila po dobytí Mosulu Islámským státem v létě 2014 spolu se svým manželem. Zemřel, dnes to bude už více než rok. Roztrhala ho nastražená nálož. Wahída není zvyklá projevovat žádné city, a tak o manželově smrti mluví stejným tónem, jímž svým vojákům objednává vajíčka k snídani. „Nemohla jsem mu nijak pomoci, byl na kusy, navíc jsem se musela postarat o dalšího zraněného z naší jednotky,“ vypráví žena v černém šátku s viditelnou jizvou na čele.

Ta je od střepiny, která ji zasáhla. Že nemá jedno ucho, není pod šátkem vidět. Další kulka jí vězí v lýtku, takže když je poblíž někdo z jednotky, ochotně jí pomáhá vstát ze země. „Byl to nejstatečnější člověk na světě, moc mi chybí,“ to jsou jediné trochu emotivní věty, jimiž smrt svého muže komentuje, a po tvrdé tváři jí přejede jakýsi stín smutku.

Ten ale vzápětí zaplaší a ukazuje na telefonu svůj facebookový profil. A fotku dvou hlav příslušníků IS uvařených v kotli. Na fotce je drží za vlasy, když je vytahuje z vody. „To je výstraha pro všechny islamisty z IS, aby viděli, co se jim stane, když se se mnou střetnou,“ komentuje fotku Wahída.

Smrt není prohra

Její specializací je likvidace sebevražedných aut, jež jsou největší hrozbou pro bojovníky v zákopech. Pokud se nepodaří auto zlikvidovat, odpálí se u pozic Iráčanů a vezmou s sebou někdy i značný počet protivníků. Je to u IS oblíbená taktika. „Naše velitelka je monstrum,“ zubí se jeden z jejích vojáků v širokém úsměvu. Islamisté z IS jí říkají Zendeka, něco jako rebelka. Má ohromný respekt a až šílenou odvahou převyšuje všechny své vojáky. Každý z její skupiny ztratil někoho blízkého v bojích s IS, proto si je také vybrala. Sama ví, že snaha pomstít své blízké mrtvé je nejlepší motivací, jak mít skutečné komando obávaných zabijáků.

Wahída je produktem své doby. Viděla tolik hrůz, že se zatvrdila.

Neví, co je strach, o tom jsem přesvědčena. Viděla jsem ji, jak se chová na frontě. Byla ochotna jít do jednoznačně sebevražedných misí. Právě to jí zajišťuje nehynoucí obdiv jejích mužů. Tak to na Blízkém východě v době války prostě chodí. Ten, kdo má odvahu a statečnost, má napůl vyhráno. To amazonky války proti Islámskému státu měly nebo mají všechny. A smrt v boji tu není vnímána jako životní prohra.

Lenka Klicperová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,440
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře