nahoru

Dny mého života: Zastřelený manžel, vyhnanství na ruském severu. Vychází lágrová próza Helly Frischerové

Jaroslav Šajtar8. února 2018 • 11:20
Hella Frischerová - Dny mého života
Hella Frischerová - Dny mého života
• foto: 
Archív

Nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů loni v edici Paměť vydaly vzpomínky prostějovské rodačky Heleny Frischerové. Autorka přezdívaná Hella ve Dnech mého života zachycuje nejhorších deset let své existence. 

Helena Frischerová prozaičce, teatroložce a dlouholeté lágrové vězenkyni Tamaře Petkevičové napsala: „...listopad je pro mě už dávno nejnesnesitelnějším měsícem, to kvůli sedmatřicátému.“ Není divu. Tehdy ji totiž i s manželem Abrahamem zatkli. Stalo se tak v době, kdy v Sovětském svazu vrcholily nevídané čistky a politické represe, jež se do análů zapsaly jako „velký teror“. Právě v té době se román Jiřího Weila Moskva-hranice (vydaný v témže roce v nakladatelství Družstevní práce), v němž Helena Frischerová poskytla předobraz ústřední postavě Ri, setkal s ostrým odsudkem.

Jedno zastřelení, jedno vyhnanství

Zatímco Hellina manžela navrhlo 3. ledna 1938 vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudit k trestu smrti zastřelením a konfiskaci veškerého majetku, 16. ledna soud proběhl a ještě téhož dne byl rozsudek vykonán, Hella vyvázla o něco lépe: 29. prosince téhož roku ji na základě čerstvého, neblaze proslulého paragrafu 58 trestního zákona o „kontrarevoluční činnosti“ odsoudili „jen“ k deseti letům v nápravně pracovních táborech. Trest si odpykávala v lágrech na Dalekém severu – v Komiské autonomní sovětské socialistické republice. O tom, že v té době ještě vůbec nevěděla o manželově smrti, svědčí právě její próza Dny mého života, z níž vyzařuje ono známé rčení: Naděje umírá poslední.

Velký teror? Horší než Hitler

Leningradské spisovatelky Nina Gernětová a Enna Alenniková vybízely Hellu ještě před rokem 1956, než se vrátila do Moskvy a kdy Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil, pravda, až bezmála tři roky po generalissimově smrti, Stalinův kult osobnosti, aby psala o všem. Tedy i o tom, jak se nechala poblouznit idejemi komunismu.

Helena Frischerová však svou pozoruhodnou prózu začala až vlastním transportem. Zážitky z nekonečných deseti let utrpení a rozčarování dokázala zhustit do nikterak objemné knížky. Prokázala při tom jasnozřivou paměť a bystrý úsudek. Už jen kvůli tomu stojí za to pozorně si přečíst Hellino svědectví o první dekádě jejího „druhého života“, jak deset let strávených v gulagu charakterizovala. Je literárně vyspělým zachycením doby, kterou by zarytí stalinisté nejraději vymazali z paměti, nebo ji aspoň přelakovali na růžovo, jak také často dělávají. Ač to nechtějí slyšet, je totiž nezvratným faktem, že v dvouletí „velkého teroru“ (1937 až 1938), jenž Hellina manžela stejně jako statisíce jiných připravil o život a ji – stejně jako milióny jiných – uvrhl do lágru, se stalinský model budování socialismu projevil jako mnohem vražednější než Hitlerův národní socialismus. Mnozí levicoví intelektuálové k tomuto poznatku zůstávali zatvrzele hluší. Už proto jsou tituly jako Dny mého života potřebné jako sůl, neboť nic není tak děravé jako lidská paměť.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,400
20,780
29,030
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější