„Jude Law si tu vážně zajamoval? Že já si nevzal kytaru,“ litoval ve Varech Michael Shannon, herec, jejž zná publikum hlavně jako protivníka Muže z oceli nebo (v lepším případě) i jako držitele oscarové nominace za fantastický Nouzový východ. O hudební kariéře vnuka renomovaného entomologa vědí jen zarytí fanoušci.
Přitom právě hudbu miluje Michael Shannon nade vše. „Svým způsobem je pro mě cennější než hraní. Asi nedokážu zformulovat proč, ale hercem jsem nikdy být nechtěl, zato muzika mě bavila vždycky. Odmala jsem pořád na něco preludoval – pianem počínaje, účinkováním v orchestru konče,“ řekl Reflexu v rámci exkluzivního rozhovoru.
K filmovému herectví má Shannon vůbec rezervovaný vztah. Zatímco před oponou ochotně a rád potí krev – v ikonickém kousku Eugena O’Neila Long Day’s Journey Into Night, za který byl nominovaný na cenu Tony, dokonce skoro čtyři hodiny v kuse –, před kamerou se prý pořád cítí trochu nesvůj.
„Kdesi jsem řekl, že herci ve filmu jsou v podstatě jen modelové, a stojím si za tím – v některých filmech se po nich opravdu nežádá víc, než aby se oblékli do kostýmu a nahodili výraz. Pak ale samozřejmě najdete i legendy, které už jen svým bytím před objektivem dokážou uhranout. Těch si nesmírně vážím. Asi se pro to musíte narodit.“
Být zase neznámý
Jestli se pro TO narodil i on sám? „Nevím. Ale asi patřím spíš do ranku herců-neherců. Na začátku kariéry, kdy mi dali roli jakéhosi drogového dealera v seriálu, mi legendární televizní režisér poradil, abych zapomněl na výraz. Prostě jen buď, nabádal mě. Řídím se tím dodnes,“ tvrdí Shannon.
Do Varů přijel dvorní herec Jeffa Nicholse (Take Shelter, Midnight Special) a držitel nominace na Zlatý glóbus uvést drama režiséra Joshuy Marstona Známá neznámá. V originálu se jmenuje Complete Unknown, a tak byla nasnadě otázka, zda mu jakožto celebritě nechybějí časy, kdy byl úplně neznámý.
„A víte, že strašně? Na začátku chce být každý herec známý. Pokud říká, že ne, tak lže druhým i sám sobě. Ale v éře mobilů, kdy si vás stále někdo fotí, a vy vlastně ani nevíte proč, co hůř, často to nevědí ani ti s těmi mobily, často zatoužím po anonymitě. A pak si říkám: Nejsem já vlastně divný, když mi vadí být středem pozornosti? Vždyť jsem herec… No vlastně – spíš ten muzikant!“
