Portrét kmotra Mrázka. Pardon, doby | Reflex.cz
reklama
nahoru

Portrét kmotra Mrázka. Pardon, doby

Tereza Spáčilová31. října 2013 • 15:00
Portrét kmotra Mrázka. Pardon, doby
Příběh kmotra
• foto: 
CSFD.cz

Na premiéře Příběhu kmotra producenti litovali, že se film nepodařilo nasadit o pár týdnů dřív. Býval by prý mohl ovlivnit výsledky voleb. Zlatý voči. Ambice sice Nikolaevovu snímku nechybějí, ale stejně se nedostane dál než k nářku na politiku a svinstvo.

reklama

Nutno říct, že Příběh kmotra vůbec není špatný film. A to i navzdory všem těm nedůstojným obezličkám, jimiž se tvůrci zbavují zodpovědnosti za řečené. Jen pro pochopení: snímek reflektuje skutečný kriminální případ, což vždycky zavání průšvihem. Aby se tedy případné potrefené husy nemohly moc ohrazovat, připsal scenárista vymyšlené motivy a postavy — takzvaná volná inspirace nemůže být napadána za to, že si realitu upravila. Jenže - a to je na celé věci absurdní – tentýž snímek zároveň spiklenecky ponouká, abychom sledovali „šifry“ k realitě vedoucí, protože přece „všichni víme“. Máme tu Sezetu, OBSCO, Olol, ba dokonce i Standu nebo Schlouf Spedition. Ostatně ani samo příjmení ústřední postavy není ničím jiným než krycím jménem Františka Mrázka. Tedy mafiána, který filmaře „inspiroval“, ale rozhodně „o něm nenatočili film“. A pak se v tom vyznejte.

Divák ví své

V roce 2011, kdy režisér Petr Nikolaev začal na Příběhu kmotra pracovat, se ke kontroverznímu podnikateli ještě bez ostychu hlásil. „František Mrázek je můj generační souputník. Byl asi o šest měsíců mladší než já, chodil ve stejné době stejnými ulicemi a já jsem cítil, že můžu chápat jeho dobu, jeho motivace a postupy lépe, než kdyby to byl někdo, kdo žil před sto lety.“ Těmito slovy Nikolaev vysvětloval, proč po Lidicích začal zpracovávat právě příběh z pera novináře Jaroslava Kmenty, respektive knihu Kmotr Mrázek. O dva roky později už na konto své látky tvrdí: „Nejde (v ní) jen o Františka Mrázka, do osoby mafiána jsou vpleteny osudy dalších lidí. On nebyl jediným kmotrem.“

Proč ten obrat? Opatrnost. Nejprve se proti snímku ohradil exministr vnitra Ivan Langer. Letos v červnu vzkázal producentům přes právníka, aby „se zdrželi jakéhokoli užívání (jeho) jména a příjmení či identity“. Těsně před premiérou se pak ozvala i rodina zavražděného Mrázka. Ze slov jejího advokáta Milana Hulíka vyplynulo, že se jí nelíbí, jak jejího příbuzného snímek zobrazuje, a to i přesto, že v něm jméno Mrázek ani jednou nezazní. Hrozila zrušením premiéry a soudním vymáháním škody, prozatím si vymohla alespoň titulek, jenž zdůrazňuje, že nejde o Mrázkovu biografii, nýbrž o pokus umělecky ztvárnit danou dobu. Divák ovšem ví své.

Jánošík, nebo vrah?

Lidsky lze popsané ústupky tvůrců pochopit – kdo by stál o soudní opletačky, neřkuli o kulku do hlavy. Horší je, že jimi své dílo nenávratně poškodili. Místo aby si vybrali jasnou cestu – přísně dokumentární, či naopak na skutečných událostech nezávislou –, rozpolceně těkají mezi intimním portrétem a dobovou freskou. Což jsou, jak známo, žánry zcela neslučitelné, ba přímo protikladné.

Výsledek proto trpí silnou nevyrovnaností. Tam, kde je středobodem Vedral, respektive jeho pohnutky a cíle, má Příběh kmotra sílu a tah (a je úplně fuk, jestli se oním cílem myslí touha ovládat svět, nebo jen „vopíchat“ slečnu ze sprch u hřiště). Naopak pasáže ilustrující zkorumpovanost společenského systému, jenž začal zahnívat, ještě když jsme zvonili klíči pod Václavem, připomínají předvolební agitky populistických stran. A co je ještě horší, sugerují pocit, že Mrázek, respektive Vedral, byl v podstatě rovný westernový mstitel – vždyť věřil na přátelství a bral jen těm, kteří si to „zasloužili“. („Lidi stáli fronty, aby mi mohli dát prachy,“ žasne ve filmu nad „tupostí“ obětí z dob kupónové privatizace.)

Kabrňák vrah

Body Vedral bezděčně získává i díky přesvědčivému výkonu Ondřeje Vetchého. V jeho podání je totiž Vedral fascinující bytost z masa a kostí a divák se jen těžko brání tomu, aby mu aspoň jednou nezafandil. Z logiky věci by měl přitom sympatizovat spíš s Vedralovým pronásledovatelem, kriminalistou Čestmírem Cajthamlem. Toho však Lukáš Vaculík hraje natolik bezkrevně a pateticky, že není divu, že jej Vedralova živočišnost zastíní. Když nakonec Vedral, zrazený a opuštěný, hrdinně vykročí vstříc mučednické smrti, je semínko pochybnosti nejen zaseto, ale už i zalito a pohnojeno. Z gaunera se stal Jánošík a nic na tom nezmění ani moralistní dovětek vítěze Cajthamla (průvodní monolog mimochodem překáží a drhne v celém filmu, nejen před závěrečnými titulky).

Jestli tedy Nikolaevovu filmu něco doopravdy vyčíst, pak ne onu dětinskou hru na (ne)schovávanou, jako spíš jeho sporné vyznění. Bezprostřední reakce premiérových diváků ostatně mluví samy za sebe: lidé se smáli přesně v místech, kde by je mělo spíše mrazit. Jako by sborově říkali: „Ten Mrázek byl ale kabrňák, vidíte, jak nás všechny převezl?“

Jistě, totéž by se dalo s klidným svědomím říct o většině zahraničních kriminálek — jakmile má záporák větší charisma než policajti, hrozí, že si získá divákovy sympatie (vzpomeňme jen, jak to vřelo ve Francii, když spatřil světlo světa snímek Veřejný nepřítel č. 1). Problém je, že causa Mrázek není zdaleka jen kriminální případ. Dokonce teď v lidech rezonuje víc než v době, kdy ji Kmenta popisoval. Víte, co publikum Kmotra po projekci nejčastěji odvětilo na otázku, kdo zavraždil Františka Mrázka? Politici. To není zrovna dobrá zpráva pro společnost.

Aspoň z jedné věci však můžeme mít bez výčitek radost. Totiž že vznikl další snímek, jenž formálně snese srovnání s běžnou zahraniční produkcí. Dynamický střih se stará o to, aby fungovaly pointy a děj směřoval vpřed (což u české tvorby stále ještě není samozřejmost). Hudba v symbióze s kamerou skvěle evokuje emoce i dobu, aniž by zbytečně exhibovala a vyčnívala. A když nás zrovna nerozptylují laciné jinotaje a politické karikatury, bez problému uvěříme mýtu o chlapíkovi, který se od pašování digitálek vypracoval až na pozici obávané šedé eminence.

Vrchol realizační bravury pak představují scény jednotlivých vražd, ať už těch s reálným základem (působivý moment smrti Cajthamlova mladičkého policejního parťáka v podání Kryštofa Hádka), nebo vražd smyšlených (brutálně realistický mord mladé prokurátorky). Když Nikolaev sliboval, že nás z jeho Kmotra bude mrazit, tady to splnil. Měl však šanci dokázat víc.

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: VIDEOrecenzefilmyPříběh kmotra



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama