Jmenuje se Aelita Andre, jsou jí čtyři roky a vernisáž její výstavy proběhne 4. června v New Yorku. A to si člověk říkal, že hlouběji šaráda moderního umění klesnout nemůže.
Videoklip, v němž blonďatý nedospělec vylévá na obří plátna hektolitry pestrobarevné barvy a matlá v tom pěstěnýma ručičkama s prstíčky jako buřtíčky, má všechny atributy klipu, který rozpláče i kovaného cynika. Hraje u toho piánko, mrňous mrká uhrančivýma očima, že byste mu hodili stokorunu, a popisek pod klipem vás směřuje na domovskou stránku s citáty od Picassa a Kandinskyho. Kdyby mělo heslo POKRYTECTVÍ na Wikipedii portrét, měla by na něm být fotka téhle holčičky.
Respektive jejích rodičů. Žádné čtyřleté dítě nemá motivaci a prostředky vystavovat své absurdní mazanice v newyorské galerii – motivaci a prostředky vystavovat v newyorské galerii mají pouze jeho zhůvěřilí rodiče Nikka Kalashniková a Michael Andre, kteří se v prckovi realizují. Moderní umění se přitom dlouhodobě potácí v takové krizi směřování a hodnot, že i kolem tohohle nebožátka se slétne parta výtvarných kritiků, kteří na jeho stránečce poslouží jako autoři psychadelických citátů jako „Aelitino umění je antitezí opresivních kvalit očekávaných v západní tvorbě“ (Robert Nelson, kritik umění).
Jistě, jistě... „Ale no tak, vždyť je to malý génius!“ „Takový talent by se měl podporovat!“ Ukažte mi tedy jediné čtyřleté dítě, které NENÍ abstraktním malířem.
