Sedím se svou sestrou Klárou v osobáku, jedeme z polské Vratislavi. A říkáme si, že zařadit jako hlavní chod evropského kongresu kultury něco tak krutého, jako je vůbec první společný koncert skladatele vážné (převážné) hudby Krzysztofa Pendereckého a technomága Aphexe Twina, můžou jen Poláci. Jsou to hrdinové. Co by tak asi na jejich místě zařadili Češi, snad ne Kabát?
Chtěla bych to popsat, bez veškeré snahy předstírat, že jsem hudební kritik… Penderecki, autor hudby k Wajdově Katyni, s tváří vážnou, koncentrovanou, nutí houslisty a další členy orchestru bušit a klepat do svých nástrojů, nutí je pískat, mlaskat, křičet. A celé to dohromady působí disharmonicky a velkolepě. Je to skladba pro oběti Hirošimy a Penderecki ji zkomponoval s celou hloubkou polské duše, včetně všech zákoutí historie, jimiž prošla, plné vražd, křivd, hrdosti a odhodlání.
A Klára se ještě drží zábradlí, mezi duněním basů je slyšet křik houslistek. Nyní chápu, proč členové orchestru před vystoupením stáli mlčky v řadě a tahali jednu cigaretu za druhou. Postarší paní co sedí vedle má oči vytřeštěné, jako by se právě dostala do pekla a dole pod námi omdlívá žena v černých šatech. Vynášejí jí pryč, bílou tvář má zvrácenou dozadu, bílé paže bezvládně vlají prostorem. Klára je v tu chvíli na potápějícím se Titaniku a já na Ground Zero před deseti lety.
Aphex Twin buší do publika a bodové lasery slídí mezi lidmi zběsile a občas se ještě blesknou - na koho to světlo padne… ten musí jít… takhle se asi lidi cítili nejen v Hirošimě, ale i na rampě v Osvětimi, na ostrově Utoya, takhle to bude u posledního soudu. A pak náhle klid.
Tahle koňská injekce extrémní super brutal kultury nám krouží v žilách ještě v osobáku někde v polském Boreczku.
A možná bude hůř. Dnešek (Aphexovo PC) je agresivnější než včerejšek (ruce Pendereckého houslistů). Mám strach, a zároveň se těším, co přijde zítra.