Právník Aleš Rozehnal: Destrukce národního státu může poškodit demokracii | Reflex.cz
nahoru

Právník Aleš Rozehnal: Destrukce národního státu může poškodit demokracii

Aleš Rozehnal13. května 2017 • 18:00
Pražský hrad
Pražský hrad
• foto: 
Profimedia

Česká Ústava nezmiňuje český národ jako státotvorný prvek a pomíjí tak fakt, že Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. Jakékoli změně Ústavy, která by obsahovala zmínky o státotvornosti národa v Ústavě, ale odmítá naprostá většina politiků, politologů a ústavních právníků. 

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský dokonce považuje národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný a nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý. Bývalý předseda Evropské rady Herman van Rompuy prohlásil, že čas homogenních národních států je pryč. Národní státy jsou podle něj mrtvé a víra, že země mohou obstát samy o sobě, je nejen iluze ale lež. Princip národního státu považuje za starou veteš i americký politický poradce Zbigniew Brzezinski nebo zakladatel Trilaterální komise David Rockefeller.

Bůh ví, čím si národní státy zasloužily existenci tolika veřejných osob tak ochotně vystavujících úmrtní list národního státu, jako by se jednalo o smrt nenáviděného lichváře a prodejce předraženého nádobí na akcích pro důchodce.

Národní stát je typem státu, který spojuje politickou entitu státu s kulturní entitou národa, ze které odvozuje svojí politickou legitimitu. Stát je specifickou geopolitickou entitou, zatímco národ je entitou kulturní a etnickou. Národ je etnickou skupinou, která je svázána původem (někdy fiktivním), většinou jazykem a někdy též náboženstvím a jinými zvyky.

Stát znamená suverénní vládu. Národní stát je tedy etnickou skupinou, která má svoji suverénní vládu, a je spojena s určitým územím.  Národní identita přitom může spojovat i několik etnických a jazykových skupin, tak jako je tomu třeba ve Švýcarsku.

Mnohonárodní státy jsou buď nefunkční, ztrácejí příliš mnoho energie při řešení národnostních problémů nebo jsou v nějaké fázi národnostního konfliktu. Neúspěšné bylo například sjednocení jižních Slovanů v rámci Jugoslávie. Její rozpad vyústil buď do vzniku národních států, nebo mnohonárodních států jako je Bosna a Hercegovina, které ale nyní řeší stejný problém jako před 20 lety, avšak naštěstí nekrvavě.

Belgie, která rovněž není národním státem a byla vytvořena jako nárazníkový stát mezi Francií, Pruskem a Velkou Británií, je jako jeden stát téměř nefunkční. V Izraeli tvoří přibližně 20 % populace Arabové. Izraelská společnost je rozdělená a žije v neustálém napětí. Soužití dvou etnik ve Rwandě nebo Súdánu skončilo občanskou válkou s jedním, resp. dvěma miliony mrtvých. V subsaharské Africe, na Blízkém Východě, Malajsii a Indonésii vznikly státy, jejichž hranice nerespektují etnicitu a byly určeny evropskými imperiálními mocnostmi. Tím byl vytvořen pás nestability, který vyústil ve faktický rozpad států typu Libye.

Existuje mnoho konfliktů, které jsou dány tím, že politické hranice nekorespondují s hranicemi národními. Češi v takovém konfliktu žili několik století a vyřešil ho až brutální odsun Němců po druhé světové válce. Ruské menšiny žijící v zemích bývalého Sovětského svazu při hranicích dnešního Ruska jsou zdrojem permanentního vnitrostátního a mezinárodního napětí, často živeného ruskou zahraniční politikou.

Funkčnost mnohonárodních států naráží na nedostatek identifikace části obyvatel se státem, ve kterém žijí.  Je těžké být zároveň Maďarem a Slovákem nebo zároveň Arabem a Izraelcem. Národní identita je identitou základní a definuje samotnou podstatu jednotlivce. Národní identita převládá nad koexistujícími nebo překrývajícími se identitami, jako jsou identity profesní nebo náboženské. Národní identita je tou základní a ostatní identity jí pouze modifikují.

Osobní identita (jedinečné vnímání sebe sama) a společenská identita založená na příslušnosti k národu, náboženství, profesi, škole či sportovnímu týmu, přispívají k sebeúctě člověka. Národnost je jedna z nejdůležitějších identit, která vyjadřuje společenský status člověka. To je dáno jednak značnou velikostí národa (většinou několik milionů) a silou suverénního státu.

Zatím také neexistuje nic takového jako společná evropská identita. Estonec má s Portugalcem společný pouze kulturní rámec, ale společný původ, historii, jazyk ani zvyky nemají. Neznamená to, že v budoucnu evropská identita nevznikne. Stejně tak jako může vzniknout identita jihoafrická. Bude se však jednat spíše o otázku stovek, nežli desítek let.

Dojem, že národní státy ztrácí svůj význam, se zdá být opodstatněný. Peníze, zboží a informace snadnou plynou přes národní hranice. Velkou část moci od státu převzali makléři v Londýně, technokraté v Bruselu a Ženevě, výrobci v Čen-šenu, aliance ochránců lidských práv a životního prostředí, radikální náboženské skupiny, pašeráci a čističi peněz.

Zrodila se globalizovaná ekonomika institucionalizovaná Smlouvou o Evropské unii, Severoamerickou dohodou o volném obchodu nebo Světovou obchodní organizací. Svět je více a více propojen sítí internet. Lidé častěji překračují hranice, berou si příslušníky jiných států a vytvářejí virtuální přeshraniční sítě. Lidé také stále více touží změnit své působiště za účelem zvýšení svého životního standardu.

V roce 2010 bylo na světě 214 milionů migrantů a jejich počet v roce 2050 dosáhne zřejmě 400 milionů. Existuje 20 měst, v kterých žije více než 1 milion cizinců, a dalších 59 měst, ve kterých žije více než 100 tisíc cizinců. Ve městech jako je Londýn, Stockholm, Toronto, New York nebo Amsterdam se mluví více než 300 jazyky.

Tento pohled ale odráží pouze jevovou stránku problému. Kapitalismus spočívá na křehké rovnováze mezi trhem a regulacemi. Pokud se zeptáme, kdo v době poslední ekonomické krize vykoupil globální banky, aby se zabránilo tomu, že by se krize stala ještě vice kataklyzmická, kdo obstaral likviditu potřebnou pro udržení mezinárodního úvěrového trhu, kdo stimuloval globální ekonomiku prostřednictvím fiskální expanze, či kdo vytváří regulace v rámci globalizované ekonomiky, zjistíme, že odpověď je vždy stejná. Byly to národní vlády. Instituce, které by mohly vládnout skutečně integrované světové ekonomice, neexistují a není ani příliš pravděpodobné, že v blízké budoucnosti vzniknou.

Pakt stability a růstu z roku 1997 zavedl mechanismy pro regulaci výdajů a úvěrů pro členy Eurozóny. Poté, co světová ekonomika v roce 2001 zpomalila, většina zemí Eurozóny přestala tato pravidla dodržovat. Ekonomická krize v roce 2008 a následná politika Evropské unie vůči své jižní zóně ukázala, že transnacionální instituce nemají dostatečný kontakt s lokálním obyvatelstvem. Národní státy stále zajištují životně nutnou kontrolu hospodářství, zejména při regulaci finančních trhů, a to lépe než globální kapitál a instituce.

Globální instituce také často poskytují vyloženě špatná řešení.  Příkladem může být vliv farmaceutických firem na patentová pravidla Světové obchodní organizace nebo vliv globálních bank na basilejskou komisi tvořící opatření BASEL v oblasti kapitálové přiměřenosti bank.

Po ropné krizi v sedmdesátých letech začali západní politici prosazovat ambiciózní agendu ekonomické liberalizace a hluboké integrace. Výsledkem byla série zklamání. Finanční globalizace produkuje krize a nestabilitu. Úspěch Číny a Indie není dán tím, že hrají globalizační hru podle nových norem, ale hrají jí podle starých, brettonwoodských pravidel. Namísto toho, aby se bezpodmínečně otevřely mezinárodnímu obchodu, prosazují kombinovanou strategii otevřenosti a státních intervencí, aby diversifikovaly svoji ekonomiku.

Národní stát je také základní jednotkou demokracie. Demokratická politika se organizuje v rámci národních států a politické komunity se seskupují spíše národně než globálně. Demokracie má právo chránit své společenské uspořádání. Pokud si národ přeje zachovat demokracii, nemůže předat příliš moci nadnárodním institucím.

Demokraticky a v míru žijí ve skutečnosti pouze homogenní etnické skupiny, které tvoří národy. Zvýšení nehomogenity společnosti vede k její menší soudržnosti. Tato nehomogenita vede k úpadku demokratických tradic v celé Evropě, co se volební účasti nebo členství v politických stranách týče. Vede také k nedostatku důvěry v politiku a posilování politických populistických hnutí, které např. v Itálii vede komik Grillo.

Neexistuje záruka, že národní stát bude hrát konstruktivnější roli jen proto, že se jedná o národní stát. Je mnoho národních států, které neuplatňují žádnou z forem demokracie, a v takovém případě se mezinárodní organizace zdají být legitimní prostředkem vlivu a ochrany obyvatel těchto zemí. Politické elity by však měly věnovat více pozornosti tomu, jak může destrukce národního státu poškodit demokracii a jak ji naopak národní stát může zachránit.

Aleš Rozehnal




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,410
23,540
30,200
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře