Proč je dnes arabský svět chudý a plný diktátorů | Reflex.cz
reklama
nahoru

Proč je dnes arabský svět chudý a plný diktátorů

Jan Jandourek6. června 2016 • 07:00
Proč je dnes arabský svět chudý a plný diktátorů
foto: Jan Šibík

Všude chudoba, nezaměstnanost a fanatičtí kazatelé. Takhle to vypadá několik let po "arabském jaru". V čem je ten problém?

reklama

Takový obraz přinesl před dvěma lety server economist.com v článku Tragédie Arabů.

Připomíná, že takzvané arabské jaro, které vedlo ke svržení čtyř diktátorů v Tunisu Egyptě, Libyi a Jemenu, nepřineslo změnu k lepšímu, ale všude se objevil fanatismus, který ohrožuje celý svět. V Sýrii diktátor svržen nebyl a vypadá to tam ještě hůř než někde jinde. Objevuje se otázka, proč arabské země tak naprosto selhaly při pokusu vytvořit demokracii a zajistit slušný život pro 350 milionů lidí.

Proč mají Arabové takový sklon vytvářet diktátorské režimy? Jak autor říká, nikdo se nedomnívá, že by snad Arabové jako lidé postrádali talent, nebo měli  nějakou patologickou antipatii vůči demokracii. Ale v čem to tedy je?

Economist tvrdí, že náboženský extremismus je prostředníkem tohoto utrpení a není jeho základní příčinou. Existují také islámské demokracie, jako je například Indonésie, které jsou v pohodě. V arabském světě je ale struktura státu velmi slabá. Jen několik arabských zemí pochází ze starých národů. Po první světové válce přichází ponížení britského a francouzského koloniálního panství a v mnoha arabských zemích koloniální mocnosti pokračovaly v prosazování svého vlivu až do šedesátých let.

Arabské země ještě nedokázaly vybudovat nezbytné instituční předpoklady pro demokracii. Není v nich ochrana svobodného projevu v parlamentu, ochrana menšin, emancipace žen a svobodný tisk, nezávislé soudy, univerzity a odbory.

To, že chybí liberální stát, je spojeno s tím, že chybí liberální ekonomika. Po dosažení nezávislosti se v těchto zemích prosazovalo ústřední plánování inspirované Sovětským svazem, zaměřené proti trhu. Obchod je silně regulován a zatížen dotacemi. Arabské vlády své ekonomiky přiškrtily a ekonomická síla byla pouze tam, kde byla ropa. Kde se postkoloniální socialismus zrušil, nastal kapitalismus klientelistického typu, jako tomu bylo v pozdních letech vlády egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Privatizovalo se, ale pro kamarády vlády.

Ekonomická stagnace samozřejmě měla za následek velkou nespokojenost lidí. Monarchové a doživotní prezidenti se pak bránili pomocí tajné policie a různých zabijáků. Mešity byly jedním z mála míst, kde se lidé mohli shromažďovat a naslouchat projevům svých vůdců, často radikálních imámů. Lidé, kteří nenávidí své vládce, obrátili svůj hněv také proti západním státům, které je podporovaly. Mladí muži byli často nezaměstnaní a rozvoj elektronických médií jim ukázal, jaký životní styl je jinde. Že přijde něco takového jako „arabské jaro“, bylo jen otázkou času. Economist se spíše pozastavuje nad tím, že to nepřišlo mnohem. Jak ukázala válka v Iráku, v některých zemích není možné zvenčí nastolit prosperitu a demokracii. Dnes je možné rozpoutané síly za pomoci bezpilotních letadel a speciálních jednotek držet v šachu, ale to asi nebyl zamýšlený výsledek.

K tomu dodejme, že dělat velké předpovědi a říkat, že nějaká civilizace se nemůže rozvinout, protože nemá vhodnou ideologii, je dost ošemetné. Takto americký sociolog Peter L. Berger vzpomíná na doby, kdy se říkalo, že asijské společnosti, které mají konfuciánskou etiku, nemohou vytvořit moderní kapitalismus. Dnes se říká, že konfucianismus je naopak vhodný a že hraje stejnou roli jako kdysi v Evropě protestantská etika. Podle současného pojetí je islám, stejně jako třeba hinduismus, brzdou rozvoje. Nikde není řečeno, že to nemůže být jednou jinak, pokud zesílí některé složky, které budou pro určitou podobu modernizace výhodné, třeba islámský asketismus (tím nemyslím poflakování Muhammada Atty po německých barech) nebo hinduistická imaginace.

Americký komentátor Fareed Zakaria onehdy citoval profesora ekonomie z Harvardu Erica Chaneyho, který se ptá, proč má arabský svět takový „demokratický deficit“. V podstatě tu čteme na stránkách CNN to samé jako v Economistu. Chaney tvrdí, že Turecko, Indonésie, Albánie, Bangladéš a Malajsie mají demokratické systémy (s ohledem na Turecko musím dodat,  že to říkal v roce 2012). Proto nevidí jako příčinu islám. Chaney se také dívá na bohaté ropné státy a konstatuje, že demokratický deficit mají také státy jako je Čad, Írán, Ázerbájdžán, Tádžikistán, Uzbekistán, které nejsou arabské. Není to tedy podle něj ani v tom, že by za to mohl „arabský“ prvek.

Takže co za to může?

Pro nalezení odpovědi se dívá do historie. Říká, že demokratický deficit je v zemích, které byly dobyty Araby po smrti proroka Mohameda roku 632. Země okupované Araby v 1. století zůstaly dodnes ekonomicky zaostalé, což nemůže být náhoda. Podle Cheyneho arabská imperiální nadvláda směřovala k potlačení toho, čemu dnes říkáme občanská společnost a k posílení vlivu státu v ekonomice. Jako opačný příklad uvádí Indonésii, zemi s největší muslimskou komunitou na světě, kde také existují náboženské strany, ale kromě toho jsou tam i další, méně náboženské skupiny. Ti všichni spolu soutěží o moc, což v arabském světě není.

Tato analýza podle Zakarii ukazuje, že skutečný problém v zemích jako Egypt je v tom, že armáda drží v rukou koncentrovanou moc, která není nikým kontrolovaná; a tuto moc má i v ekonomice.

Výzvou pro arabský svět je vytvoření fungující občanské společnosti, tedy politické strany a fungující soukromý sektor. Nefunkčnost arabského světa má kořeny stovky let v minulosti. Je otázka, jestli se to může změnit. V každém případě jiná cesta není a bude to běh na dlouhou trať.



Klíčová slova: arabovéislámblizky vychodJan Jandourek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama