TEREZA STONIŠOVÁ: Jančurovy taxíky, aneb proč se vyplatí jenom jemu? | Reflex.cz
reklama
nahoru

TEREZA STONIŠOVÁ: Jančurovy taxíky, aneb proč se vyplatí jenom jemu?

Tereza Stonišová9. června 2014 • 07:00
TEREZA STONIŠOVÁ: Jančurovy taxíky, aneb proč se vyplatí jenom jemu?
Radim Jančura
• foto: 
Profimedia

Stále častěji vídám po Praze jezdit bílé „tick tacky“, neboli bílé vozy značky Audi podnikatele Radima Jančury, jež se staly konkurencí „áčkařů“ a dalších zavedených firem provozující taxislužby. Způsob provozování těchto taxíků nutí k úvaze, může- li být podnikání založené na jakémsi oboustranném komfortu výhodné – ideálně pro obě strany. Příklady z minulosti ukazují, že podnikání filantropů, kteří neměli opravdu slušný kapitál, zkrachovalo. A ten Jančura má, a také proto se mu daří.

reklama

Jančurovy taxíky jsou levné, komfortní, taxikáři vás nemají potřebu okrádat, jelikož jim z tržeb od zákazníků nic „neteče“ – jsou zaměstnanci a mají na rozdíl od ostatních taxikářů fixní plat. Dalo by se tedy říci, že Jančura vytvořil model výhodný jak pro zákazníka, tak pro svého zaměstnance, což je přinejmenším pozoruhodné. Je otázkou, do jaké míry se mu provozování této služby vyplatí. V každém případě mě Jančurovy taxíky dovedly až k úvaze o tom, jak vlastně podnikání výhodné pro obě strany dopadlo v minulosti. Utopičtí socialisté (a ano, samozřejmě je jasné, že rozdíly mezi současným Jančurou a dávnými podnikateli by vydaly přinejmenším na esej, jsem proto daleka jakéhokoliv srovnání), kteří se snažili vytvořit model humánních podniků, které byly výhodné především pro zaměstnance, však nikdy neměl slavný výsledek Mimo jiné se také snažili, řečeno poněkud pateticky, zachránit svět (čehož je jistě Jančura také dalek, s velkou dávkou nadsázky lze maximálně říci, že se snaží zachránit pošramocenou pověst pražských taxikářů). Taxíky, které mě neustále v pražských ulicích míjejí, mě proto přivedly ke krátké vzpomínce na utopický socialismus.

První z „podnikatelů“, Saint Simon, se domníval, že od všeobecné nouze a bídy uchrání lidstvo pouze a jedině vědci, kteří společnými silami přijdou na to, jak tento (nebo spíše tehdejší) svět vylepšit tak, aby nebyla bída, chudoba, ale jen dobře odvedená práce, blahobyt a z něj samozřejmě i jistý benefit. Saint Simon tedy zaplatil nejlepší (nebo si to aspoň myslel) vědce, aby pro něj takový plán zpracovali. Chtěl být slušný, ekonomicky prospěšný a sociálně citlivý podnikatel. A výsledek? Vědci na nic nepřišli a Saint Simon zchudl.

Další, Charles Fourier, se domníval, že svět spasí on sám – pomocí plánu, který si na rozdíl od svého kolegy zpracoval a shromáždil velkou skupinu lidí, kteří jeho plánu aspoň trochu věřili. Bylo to v podstatě jednoduché – Fourier se pokusil o vytvoření společnosti, která by byla sama sobě naprosto soběstačná, a to právě především ekonomicky. Vše by si tato společnost byla schopná vytvořit sama, a vše by sama také spotřebovala. Fourier tak vytvořil jakýsi šílený pionýrský tábor, jakýsi prokibuc, který se záhy zhroutil, protože tak malá komunita (i když čítala několik stovek lidí) si nemohla vytvořit všechno.

Nejvyspělejší a možná i nejnadčasovější plán měl poslední z utopických socialistů, který v mnohém předběhl budoucí propracovanou marxistickou teorii. Robert Owen sám vlastnil továrnu, ve které se snažil svým zaměstnancům práci co nejvíce ulehčit. Reagoval na to, co v Anglii vinou nastupující industrializace vzniklo – chudoba a bída, nuzné podmínky, které si v dnešní postmoderní době už málokdo umí představit. Proto tento dobrodinec nejprve udělal následující krok – zrušil noční práci žen, čímž v nich mimo jiné podpořil jejich mateřství. Dále pak založil v místě své továrny velkou jídelnu, jesle a školku, aby to jeho zaměstnanci měli opravdu jednoduché. Jenomže – zapomněl na jeden základní fakt – a to sice problém, který vznikne, když veškerý svůj zisk z podniku podnikatel vrátí zpět do své továrny.

Robert Owen všechen zisk, který mu továrna vydělala, vrátil zpátky do ní – ale ne do nových technologií ani do žádné modernizace, ale zkrátka a dobře do své sociální politiky – do jeslí, jídelen, školek, atd. Po krátké době zkrachoval tedy i on. Věnoval se poté tomu, že přemlouval politiky, aby se více zabývali sociální politikou (samozřejmě marně). I tak však utopičtí socialisté jako první přivedli na svět myšlenku (kterou také jako první uvedli do praxe, byť nepovedené) slušného, a zároveň ekonomického chování.

Strategické preference těchto tří mužů byly tedy zjevné – chtěli být neegoističtí. Nemysleli na sebe, ale na druhé, a to se jim do jisté míry vymstilo. Je možné, že kdyby jejich preference egoistické byly, a to alespoň trochu, zabránili by tím svému neúspěchu.

Výše popsané příklady se stanou možná ještě zajímavějšími, když si uvědomíme následující: již v roce 1776, tedy zhruba o století před utopickými socialisty vznikly studie, které popisovaly takzvanou teorii růstu. Její autor A. Smithe (dílo se mimochodem jmenuje Inquiry into the Nature and Causeso of the Wealth of Nations) považoval za elementární klíč ekonomického úspěchu podnikatelů, ale i drobných živnostníků a farmářů, kteří zaměstnávají určitý počet (byť možná zanedbatelný) pracovníků, tři základní složky: dělba práce – je-li zaměstnavatel kvalifikovaný v určitém, byť jediném oboru, dává mu to mnohem větší šanci, že se pro určitého zaměstnavatele stane ekonomicky výhodnějším. Pokud podnikatel dbá na to, aby práce v jeho podniku byla řádně rozdělena mezi kvalifikované odborníky, má alespoň určitou naději, že bude prosperovat. Právě toto například naprosto pominul jeden z utopických socialistů, Charles Fourier, který ve svém pionýrském táboře nechal dělat po určitou dobu všechny všechno.

Další složkou je podle Smithe akumulace kapitálu. A právě na tomto místě zaostali všichni výše zmínění nejvíce – ani jeden z nich nezauvažoval nad tím, že zisk, který vydělají, musí také částečně uchovat jako například určitou jistinu – takže přestože měli všichni možná dobrý úmysl a chtěli se chovat slušně ke svým podřízeným a zároveň vydělat, nevyšlo jim to – na jejich hodnotovém žebříčku (či na prvním místě strategické preference) bylo právě ono slušné chování – a je-li pouze toto motivem pro podnikání, a až na druhém místě je zisk a ekonomické uvažování, nemůže dotyčný dosáhnout úspěchu.

Třetí a poslední složkou je podle A. Smithe technický pokrok. Ten samozřejmě úzce souvisí s předchozí složkou, protože jedině v případě, že podnikatelskému subjektu zbude jistá část zisku, kterou vydělá, může investovat do nových technologií. Bez nich by to prostě a jednoduše nešlo. Technologie, které se neustále vyvíjejí tak, aby minimalizovaly náklady a úměrně zvýšily efektivitu, jsou a budou vždy hnacím motorem továrníků, průmyslu, podnikatelů. Už koncem 18. století bylo Smithovi jasné, že pokud by lidé ustrnuli nad jedinou technologií, a to sice tou stávající, nemohou se nikam posunout. A toto je jediný bod, o němž alespoň jeden z výše zmíněných věděl, ale nemohl ji použít. Robert Owen, který vlastnil továrnu, chtěl své přístroje a metody vylepšovat. On věděl, ač měl o ekonomickém chování zaslepené svou sociální myšlenkou, že technologie vylepšovat musí. Bohužel mu na to ale nezbyly peníze, když všechen svůj zisk vždy vrátil zpět do svého podniku tak, že za ně pouze vylepšil sociální zařízení (ubytovny, školky, atd.).

Zachránit svět se těmto podnikatelům nepovedlo. Měli možná humanistické smýšlení, plné touhy zlepšit svět, nicméně kapitál, který měli, jim nestačil – zkrachovali. Vzpomeňte si na ně, až kolem sebe uvidíte projíždět bílého „ticktacka“.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama