JIŘÍ X. DOLEŽAL: Proč mám sakra dotovat „živou kulturu“? | Reflex.cz
nahoru

JIŘÍ X. DOLEŽAL: Proč mám sakra dotovat „živou kulturu“?

Jiří X. Doležal 15. února 2013 • 02:34
JIŘÍ X. DOLEŽAL: Proč mám sakra dotovat „živou kulturu“?
Markéta a Jiří
• foto: 
David Turecký

Pseudointelektuální snobství, komplex nadřazenosti  a levicovost naší kulturní fronty vybubřely do konkrétní částky. Reprezentanti „živé kultury“ chtějí z mých daní sto mega. Pokud bych do toho měl co mluvit, řekl bych jediné: NEDÁM!!!

V Praze proběhla ve čtvrtek demonstrace za „živé umění“, kde představitelé „kulturní fronty“ požadují po ministerstvu kultury na svou činnost sto milionů korun z peněz daňových poplatníků. Naprostá nehoráznost požadavků se pro mne projevila především v nárocích „literárních časopisů“, neboť ve světě medií a časopisů zvlášť se po pětadvaceti letech trochu orientuji. Dovolím si rozmazlenost a drzost „kulturní fronty“ rozebrat.

 

Reprezentanti „kulturní fronty“ dělí psané slovo na kulturu „komerční“ - a tedy populární, prázdnou a mrtvou (rozuměj to, co si na sebe vydělá) a kulturu „živou“, noblesní, žádoucí intelektuální jev, která se sice neuživí (rozuměj nikoho nezajímá), ale kterou jsou povinni dotovat ti úspěšní. Důvodem k onomu sponzoringu je skutečnost, že provozovatelé „živé kultury“ se považují za něco lepšího a záslužnějšího než provozovatelé kultury, která si na sebe vydělá. Jinak řečeno: povídky, které dneska nikoho nezajímají, mají být dotovány z peněz vydělaných reportážemi, protože „literáti“ - autoři povídek - se považují ze něco lepšího než publicisté - autoři reportáží, portrétů osobností a náročných politologických analýz. Nebo třeba renomovaní literární kritici.

 

Nadřazenost a arogance „živých kulturistů“ je nebetyčná. Mezi literárním a společenským časopisem není žádný rozdíl v jejich „kulturnosti“ - oba jsou součástí verbální kultury. Ty společenské (velkonákladové) mají pro formování verbální kultury větší význam, protože oslovují více čtenářů. I když propadneme intelektuálnímu snobismu a přijmeme tezi, že fiction text je víc než non-fiction text, stejně je demonstrující kulturní fronta úplně mimo. Její příslušníci si nárokují právo živit se vlastní tvorbou, která ale oslovuje méně lidí, než aby to tvůrce uživilo.

 

Když jdu v redakci Reflexu na WC, potkám tři významné spisovatele a pět významných výtvarníků. Jeden z nich je navíc známý hudebník. Kolegové Šibík a Krupař a kolegyně Thao jsou renomovaní fotografové s rozsáhlou volnou tvorbou, Novák a Kořán jsou renomovaní grafici s rozsáhlou volnou tvorbou, a Kořán navíc vydal řadu hudebních CD. Pečinka a Tesař jsou autory řady knih, a když dojdu na WC k zrcadlu, uvidím osmého v zrcadle. Dohromady osm umělců v oblasti volné tvorby, ne-užitého umění.

 

Nikdo z nás ale nikdy neuvažoval o tom, že se tou volnou tvorbou bude živit. Všichni pracujeme v životaschopném, intelektuálním a vydělávajícím časopise, tam odevzdáváme většinu tvůrčích sil a dostáváme za to peníze. Když se pouštíme do volné tvorby (ta nikdy v historii kromě kulturních velikánů nikoho neuživila, dotujeme ji svým časem a penězi. Nikdy by nás nenapadlo žádat státní dotace na desku Michala Kořána, výstavu Honzy Šibíka nebo mé sci-fi povídky. Tohle dejme tomu „umění“ provozujeme jako koníčka a nepovažujeme se za tak výjimečné, aby nás spoluobčané z daní platili za naši volnou tvorbu. Ten nejslavnější z nás - Honza Šibík - dokonce plody své umělecké fotografické tvorby používá ke shromažďování peněz od individuálních dárců na dobročinné účely. Prospěch z jeho fotek mají invalidní děti v Africe či HIV pozitivní na Ukrajině. Úspěšný umělec nežebrá, ale pomáhá potřebným.

 

Demonstrující kulturní fronta je ale tak voražená, narcistní a arogantní, že chce, aby jim za jejich neživotaschopné umění, které nikoho nazajímá, platili na úkor důchodců, dětí z ghett a invalidů. Takže i já po demonstraci těch sebestředných levičáckých snobů začínám v momentě, kdy slyším slovo kultura, sahat po revolveru.

Jiří X. Doležal

Klíčová slova:
rxrx


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15