Před týdnem tu kolega J.X.D. uveřejnil trefnou úvahu konstatující, že si Češi neumějí vládnout. Nutně vyvolává otázku, proč tomu tak je.
Neradostnou odpověď nabízí krátký výlet do moderních dějin udatného českého národa. Pro větší názornost si vyberme nějaké konkrétní město - třeba České Budějovice, které si svým jménem o tuto roli přímo říkají.
Ještě na počátku 19. století tu drtivá většina spořádaných měšťanů mluvila německy, někteří ovládali i češtinu. Spravovali své město jak nejlépe uměli a národnostní problém jim nic neříkal. Pokud vůbec uvažovali o něčem na způsob vlastenectví, pak to vnímali geograficky: jako vztah k místu, kde žili.
Situace se začala radikálně měnit po zrušení nevolnictví, kdy se do měst za lepším bydlem vydala venkovská chudina. Ta pro změnu zase mluvila výhradně česky. Její mentalita i životní styl odpovídaly původu, takže je nikdo nebral moc vážně. Což byla chyba, protože její schopnosti ležely jinde: uměli se množit.
A tak už v polovině 19. století byla společnost v Českých Budějovicích národnostně zřetelně polarizovaná. I navzdory tomu volby starosty pořád ještě vyhrávali Němci. Časy se ale začaly měnit - a nejen proto, že se z české chudiny cestou nechráněného sexu stávala většina, které byl životní styl původních měšťanů do značné míry cizí.
Evropou zrovna táhlo strašidlo šovinismu, jemuž se v dvojjazyčném prostředí dařilo obzvlášť dobře, ve skutečnosti tu ale nešlo o národnostní problém. V tolerantním prostředí monarchie si i Češi rychle dokázali vytvořit intelektuální a podnikatelské elity. Jenže jako celek zůstala mentalita jejich společenství poznamenaná nevolnickým původem. Vedle pivního mudrlantství, notorické malosti, nedostatku rozhledu a organizační neschopnosti to byl především sklon likvidovat každého, kdo vyčníval. Vzdělaní a umírnění byli umlčováni, uctíváni byli blouzniví radikálové.
Právě to leckoho odpuzovalo; lhostejno, zda Němce nebo Čechy. V oněch časech ještě byla hranice mezi národnostmi volně prostupná a mnozí se začleňovali víc podle osobních cílů než podle jazyka. "Česká" mentalita se formovala i touto selekcí; kdo to chtěl někam dotáhnout, tak se od ní raděj držel dál. Nejen naše příjmení, ale i původ a osudy mnoha významných osobností tohoto období by mohly vyprávět - kdyby chtěl někdo poslouchat.
Prvním vysloveně českým starostou Českých Budějovic se stal úspěšný podnikatel August Zátka až po vzniku Československa roku 1918. Snažil se být národnostně nestranný a ne náhodou už o rok později na funkci znechuceně rezignoval. Jeho nástupce Otakar Svoboda (vyučený truhlář) pak České Budějovice prohlásil za "jazykově české město". Bylo dokonáno.
Jinak řečeno: motorem "české" cesty k moci nebyly nějaké nové ideály nebo principy, nešlo o nic na způsob americké nebo francouzské revoluce. Byl to převážně důsledek populační exploze v nejnižší vrstvě společnosti - ještě ke všemu venkovanů vržených do pro ně nesrozumitelného městského prostředí. Nešlo jim o moc víc, než přetvořit si toto prostředí k obrazu svému. Což nápadně připomíná třeba muslimské přistěhovalce v Západní Evropě nebo některé nepřizpůsobivé menšiny u nás.
Můžeme si říkat, že je koneckonců jedno, jakým způsobem jsme se dobrali k národnímu státu. Dějiny přece píše vítěz a my jsme si ty své už zfalšovali opravdu důkladně. Jenže pohled na bídu současné české reality ukazuje, že to jedno není. Že jsme sice zdánlivě vyhráli, ale ve skutečnosti jen názorně demonstrujeme to, na co předem upozorňovali naši protivníci v tomto zápase: Češi si neumějí vládnout. Nejen že nevědí jak, oni dokonce ani nevědí, co je smyslem vládnutí. S naivitou pohádkového Honzy z chalupy chtějí jen stát, který by se o ně staral a nic za to nechtěl. Kdo jim to slíbí, ten je povede...
Jednou z milosrdných historických lží je tvrzení, že tento úpadek začal až s totalitami. Ne my, to "voni". Jenže plebejský duch, zlodějna a neschopnost se zřetelně podepsaly už na takzvané první republice. Korupce státních úředníků ve srovnání s Rakousko-Uherskem dramaticky vzrostla, klientelismus a politické aféry si s dnešními v ničem nezadaly, prezident si budoval tatíčkovský kult podplácením novinářů, šikanovala se šlechta, církev a velkostatkáři, koketovalo se s bolševickým Ruskem, nejúspěšnějším podnikatelem byl fašistoidní Tomáš Baťa...
A pak se revoluce bývalých nevolníků rozjela naplno: druhá republika vyloučila ze svého středu nebezpečně úspěšné a bystré Židy, prezident Beneš po návratu z exilu zase nebezpečně pracovité a spořádané Němce - a jaksi nádavkem i nebezpečně bohaté české velkopodnikatele.
V poválečných víceméně svobodných volbách si Češi vybrali komunisty, kteří pak zlikvidovali české podnikatele kompletně a došlápli si na českou inteligenci (i navzdory tomu, že byla dost neineteligentně levicová). Což nakonec dovršila masová emigrace za časů soudruha Husáka, kdy utínání přečnívajících hlav dostoupilo vrcholu.
Zdálo se, že horší už to být ani nemůže, ale samet sáhl ještě hlouběji a vynesl vzhůru zjevy vyloženě podsvětní. Ti společnost dál formují k obrazu svému. Pohled na současné "elity" a "celebrity" naznačuje, že jestli tu vůbec zbyli lidé schopní něco inteligentně řídit, pak se vedeni pudem sebezáchovy ukrývají v hluboké ilegalitě.
Ještě se divíte, že tu často nefungují ani věci zdánlivě prosté? Nemáme být po tom všem spíš rádi, že ze zásuvek pořád ještě teče elektrický proud a úředníci za stavební povolení nepožadují právo první noci?
Ostatně, může být i hůř. Třeba jen o pár zdí dál zrovna provozují nechráněný sex nepřizpůsobiví spoluobčané, jejichž početné potomky vrhne logika populační exploze na stejnou dráhu, jakou máme za sebou my. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
