Reportérka Reflexu Adéla Knapová v těchto dnech vydala v nakladatelství Fra svou třetí knihu, román s názvem Slabikář. Jeho recenzi napsal člověk, který na rozdíl od nás, jejích kolegů, Adélu nikdy nepotkal – literární publicista Jakub Šofar.
Kondici klimatu ve společnosti, která prošla nějakým typem totalitního režimu, ovlivňuje fungování soudní moci mnohem víc, než jsme schopni si přiznat. Šlapající ekonomika a z toho vyplývající možnosti uspokojování rozličných lidských potřeb ještě nemusejí vést ke spokojenosti. Jestli je něco trojským koněm českého politického systému, pak jsou to „divné“ průběhy a konce některých soudních případů. To je třeba zmínit úplně na začátku, i když to na první pohled nemá s knihou SlabikářAdély Knapové žádnou spojitost.
Takzvaná kuřimská kauza, odhalená v květnu 2007, na jejímž začátku bylo náhodně objevené týrání dvou chlapců, byla řádně prošetřena a na jejím konci padlo několik rozsudků s nepodmíněnými tresty. Přesto i poté zůstalo mnoho nevyřčeného a nejasného, co se vlastně stalo, zda byli skutečně odsouzeni i ti hlavní viníci, nemluvě o tom, že v průběhu vyšetřování vyšla najevo pochybení v činnosti některých orgánů (např. zástupkyně ombudsmana).
Popsat „umělecky“ jakýkoliv případ, který předtím prošel médii, včetně všech spekulací, včetně bulvární pěny, znamená vydat se po cestě sice umetené, ale s náledím, na každém místě si můžete namlátit hubu. Místo nabízející se beletrizované reportáže si autorka vybrala románovou podobu, s výrazným omezením okrasných jazykových prostředků. To ji vyvazuje z nutnosti pracovat s přesnými reáliemi a dovoluje zaměřit se především na tu nejpodstatnější, a přitom nejobyčejnější otázku: Proč? Viz knihu: Ti lidé musejí být do jednoho šílení, takové věci se v normálním světě nedějí, to je výplod choromyslných jedinců, kteří patří do ústavu, že ano? Víceméně zachovanou linearitu příběhu občas předběhne nějaký výsek události, jindy naopak za hlavní linií dobíhají dodatky či dovysvětlení událostí, motivů či popisů. Onu uměleckost zde nehrají literární finesy, ty by byly naopak na škodu.
Problémem všech světlonošů, a je jedno, zda jde o chiliastické blouznivce, nositele rudé uhlířské víry či všechny ty spasitele obchodující s deštěm jednoduchých řešení, je, že ten první z jejich řady byl Lucifer, padlý anděl. Že kvůli vábení Světlem (a lhostejno, zda jde o zásadní pravdu, nebo jen o mimovolný pšouk), které je třeba zažehnout za každou cenu, včetně obrovských vedlejších škod, se i z rozumných, inteligentních lidí stávají děti. A dětem sirky do rukou nepatří. Tragické postavy Slabikáře nepatří do kolonky náboženská sekta, a už vůbec ne pedofilové, ale spíše do šuplátka Stanfordský vězeňský experiment, jejž prováděl v roce 1971 americký psycholog Philip Zimbardo a raději ho rychle ukončil; jeho výsledky shrnul do knihy Luciferův efekt. Zlo a dobro mají propustné hranice, jeden každý Lucifer to dobře ví. A jestli je tím Luciferem ten, kdo se kuřimské kauze vyhnul, v knize nazvaný Josef Krug alias Geronimo, to je na každém čtenáři. I tento Lucifer je, přiznejme to, obětí.
Adéla Knapová napsala velice angažovanou knihu, jejíž aktuálnost se bude postupem doby zvyšovat. Čtvrtá technologická revoluce a iracionalita nejsou v žádném rozporu. Možná román nemusel být tak obsáhlý, ale řezat do něj… Víte, že ženy nemají rády strie, i když je vidí jen ony. Palec nahoru – kniha do knihovny!
PS: Výstraha! Lucifery nedefinuje jejich inteligenční kvocient.
