Začala sezóna. Lovu zdar! Co z toho budeme jíst? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Začala sezóna. Lovu zdar! Co z toho budeme jíst?

Darina Křivánková1. listopadu 2014 • 09:00
Začala sezóna. Lovu zdar! Co z toho budeme jíst?
V chuti masa divoké zvěře se odráží všechno, s čím se za života setká. Obvykle to není nic špatného.
• foto: 
Profimedia.cz

Byla jsem na lovu. Poprvé v životě a jen jako divák a doprovod. I tak to byl zážitek. Pochlubila jsem se na sociálních sítích. Dozvěděla jsem se, že jsem vrah.

reklama

Myslivci jsou ti chlápci s pérem za kloboukem, co se opijou, vyrazí do lesa a tam postřílejí pár zvířat, houbařů a eventuálně sami sebe navzájem. Taková je vžitá představa, s níž jsem se do určité míry také ztotožňovala. Myslivci jsou legálními majiteli zbraní, což v našich krajích není tak docela normální, vzbuzuje to smíšené pocity, trochu respekt, trochu obavy. Je to pohled diletanta, který si všímá bizarních zpráv, jež se jednou za čas v médiích skutečně objeví. Jenže každodenní realita je poněkud jiná. Člověk to alespoň částečně pochopí, když vstane ve čtyři hodiny ráno a už v šest stojí nastoupený na kraji lesa. Tma jako v pytli. Vyrážíme na lov.

Živý organismus

V rozhovoru s myslivcem se začínám na les kolem sebe dívat trochu jinak. Není to jen romantika, mech, bláto, praskání větviček pod nohama a vzdálené skřeky ptáků… Je to živý organismus, který funguje podle určitých pravidel. Ta je třeba naplňovat. Proto je někdy zapotřebí kácet a jindy vysazovat, a proto se taky chodí na lov, protože je třeba regulovat množství zvěře v lesích. Když je jí moc, les trpí a trpí i zvěř.

Myslivec se pohybuje po lese s jistotou stopaře z mayovek. Hlásí, že tudy tak před půlhodinkou prošli divočáci, což pozná podle nasládlého pachu ve vzduchu. K tomu přihodí historku o inteligenci prasat a vyvrátí pomluvy o jejich agresivitě: „Prase na vás samo od sebe nikdy nezaútočí, výjimkou jsou bachyně, které chrání mláďata, a to byste jí museli ukrást sele před očima. Nicméně zvíře je to silné, kvůli kusu žvance odvalí i metrákový balvan, ale zbůhdarma se za vámi po lese honit nebude, na to je příliš chytré, najde si snazší úlovek.“ V mnohém se prasata podobají člověku: nejradši se válejí v bezpečí pelechu.

A jdeme dál. Míjíme krmelec a myslivec kontroluje, co ubylo a co je třeba doplnit. Dozvídáme se, že jablka jsou mezi lesní zvěří oblíbenou pochoutkou, když ji nenajdou u krmelce, dojdou si do nedalekého sadu. Ke krmelci patří kus soli, to si pamatuju už ze školních let, pro zvěř je to cenný zdroj minerálů, když jí chybí, klidně se přestěhuje jinam, kde sůl najde. Kromě kusu soli a jablek je u krmelce i vojtěška, seno, ječmen, oves nebo kaštany. Docela prima menu.

Skvělý život a rychlá smrt

Stále víc se utvrzuju v tom, že být lesní zvěří je prima život. Běháte si po lese, vesele se rozmnožujete, užíváte si všech zvířecích rituálů, když máte chuť, dojdete si „do špajzu“ pro něco na zub, do sadu na jablka nebo na výhled na skálu, užíváte si naplno života a odcházíte v plné síle, rychlou smrtí. Žádný boj s nemocemi stáří a nemohoucností. A po smrti ještě dobře posloužíte. Lesní zvíře lze využít takřka beze zbytku.

Ale to předbíhám. Než nám vlezl do rány – doslova – nepravidelný desaterák, dozvěděla jsem se, jak se u nás přemnožili daňci, které si nechal dovézt Ferdinand I. do Královské obory. Když jich bylo moc, vypustili je do volné přírody, to bylo na samém začátku 17. století. Od toho 19. zase po našich lesích běhá jelen sika, velmi odolný a nenáročný druh vysoké, pocházející z Asie. Dělá tu docela paseku, protože se páří s jelenem evropským a utlačuje ho. Inu, multikulturní společnost pronikla už i do lesů, naštěstí zvěř nemusí řešit ekumenické problémy.

Než jsme ulovili jelena, našlapali jsme pěkných pár kilometrů a proseděli moře času na kazatelně (to je ten posed s budkou). Ale stálo to za to. Ačkoli sama akce byla trochu zklamáním. Pořád nic – a najednou bylo po všem. Jedna rychlá, přesná rána a desaterák padl k zemi. Bylo to krásné zvíře, mělo krásný život a dobrou smrt. Na svatbě Viléma z Rožmberka jich takových spořádali 40, k tomu 50 srnců, 20 kusů černé zvěře, 2130 zajíců, 250 bažantů, 2050 koroptví… Lov lesní zvěře má v našich končinách tradici. V jejím mase je dokonale zaznamenáno všechno, s čím během života přišla do styku. Nic špatného to rozhodně nebylo. Minimálně ve srovnání s tím, jak žijí třeba jateční vepři ve velkochovech.

Teď by měl přijít recept na úpravu zvěřiny, ale zabral by celou stranu. Takže vám spíš poradím, kam si na skvěle upravené jídlo zajít. Zkuste třeba Kristin Hrádek nad Děčínem. Je to krásné místo, někdejší lovecký zámeček hraběte Jana Josefa Thun-Hohensteina. Restaurace s penziónem je obklopena lesy, odkud pocházejí zvířata, která tu putují na talíř. Mají tu dokonce vlastní bourárnu masa a šéfkuchař Ladislav Kotyza to se zvěřinou opravdu umí. Původ masa je jasný, takže přesně ví, s jak starým kusem masa pracuje, tomu přizpůsobuje dobu zrání. Mívají tu divočáky, srnce, daňky a třeba i toho jelena, co jsme ulovili.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet. Text vyšel původně v tištěném Reflexu č.43/2014.



Klíčová slova: reflexjídlodarinakrivankova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama