nahoru

Stalingrad: Před 75 lety začala nejkrvavější bitva světových dějin

Jaroslav Šajtar17. července 2017 • 09:35
720p480p360p240p

Sovětští a po nich i ruští historici označují za začátek obrovské a nesmírně krvavé stalingradské bitvy, jedné z rozhodujících ve druhé světové válce, 17. červenec 1942.

Hned úvodem je však nutno podotknout, že důvody k vybojování tohoto střetnutí byly spíše prestižní a politické než ryze vojenské. Osmadvacátého června 1942 zahájili Němci, jimž po vítězstvích u Kerče a Charkova opět narostl hřebínek sražený porážkou před Moskvou v prosinci minulého roku, operaci „Blau“ (Modrý), již realizovala skupina armád Jih. Na osmisetkilometrové frontě od Kurska po Taganrog na břehu Azovského moře se postupně dalo do pohybu 97 divizí organizovaných v pěti německých a 2. maďarské armádě, celkem přes 900 000 osob, 17 000 děl a minometů a 1260 tanků a samohybných děl. Útok podporovalo 1640 německých letounů. Zálohu tvořila 3. a 4. rumunská armáda a právě přisunované italské divize.

Dobýt město stůj co stůj

Hlavní úder německé ofenzívy původně směřoval na Stalingrad, říšský kancléř Adolf Hitler nicméně po pádu Voroněže 6. července přesunul 4. tankovou armádu generálplukovníka Hermanna Hotha na kavkazský směr, takže na Stalingrad se valila pouze 6. armáda generála tankových vojsk Friedricha Wilhelma Ernsta Pauluse, jež 21. srpna překročila řeku Don a dva dny nato dosáhla severně od Stalingradu Volhy. Šestá armáda čítala pět armádních sborů se čtrnácti divizemi, jež měly 270 000 vojáků vyzbrojených více než 500 tanky a samohybnými děly a 3000 děly a minomety. Bojovou hodnotou tedy odpovídala síle několika tehdejších sovětských armád. Ze vzduchu ji podporovala 4. letecká armáda generálplukovníka Wolframa von Richthofena. Téhož dne podniklo 600 bombardérů Luftwaffe takzvaný supernálet na Stalingrad, během něhož zahynulo údajně 40 000 civilistů.

Hlavní stan vrchního velení sovětských ozbrojených sil vydal rozkaz bránit za každou cenu město nesoucí Stalinovo jméno (do dubna 1925 se jmenovalo Caricyn), ovšem Führer je z naprosto stejných důvodů hodlal dobýt. Navíc Stalingrad představoval důležitý komunikační uzel. Hitler proto nařídil přesunout znovu na stalingradský směr 4. tankovou armádu, avšak místo přechodu Volhy a sevření kleští východně od města upřednostnil jeho přímé dobývání, jež přerostlo ve vyčerpávající materiálovou bitvu, v níž obě strany utrpěly obrovské ztráty.

O každou ulici, o každý dům

Od 12. září, kdy Němci dosáhli předmostí, bránila Stalingrad, který se bombardováním a kanonádou postupně měnil v hromadu sutin, jež paradoxně výborně posloužily obráncům, 62. armáda generálporučíka Vasilije Ivanoviče Čujkova, který její velení převzal již 8. září po neschopném generálporučíkovi Antonu Ivanoviči Lopatinovi, jenž tvrdil, že město nelze uhájit, a chtěl je proto vydat.

Třináctého září vrhl Paulus na Stalingrad veškeré své síly: sto tisíc mužů, 2000 děl a minometů, 500 tanků a samohybných děl. Proti nim mohl Čujkov postavit jen 54 000 vojáků a 110 tanků a samohybných děl, jež palbou z východního břehu Volhy podporovalo 900 děl a minometů. V nejkritičtější moment zasáhla 15. září elitní 13. gardová střelecká divize generálmajora hrdiny Sovětského svazu Alexandra Iljiče Rodimceva, jež prudkou ztečí dobyla Mamajovu mohylu.

Na úsvitu 14. října Paulus znova udeřil s 90 000 muži, 2300 děly a minomety a 300 tanky a samohybnými děly, jimž čelilo 55 000 Čujkovových vojáků se 1400 děly a minomety a s pouhými 80 tanky a samohybnými děly. Čujkov bránil už jen asi dvacetikilometrový úsek města o šířce tří až čtyř kilometrů.

Přestože Rudá armáda urputně bojovala o každou ulici a o každý dům, Němci ji v polovině listopadu zatlačili až do úzkého pásu území podél Volhy. O mimořádné tvrdosti bojů svědčí fakt, že z 37. gardové střelecké divize generálmajora Viktora Grigorjeviče Žoluděva, která do Stalingradu dorazila 3. října, zůstalo 114 osob. Ze sousední 122. střelecké divize ještě méně – sedmapadesát.

Jedenáctého listopadu Paulus zahájil poslední útok na město na Volze. Dobyl závod Barrikad a od hlavních sil 62. armády odřízl 138. střeleckou divizi plukovníka Ljudnikova, jejíž pluky už čítaly pouhých 70 až 100 osob. Čujkovovi zbývalo 47 000 vojáků s 800 děly a minomety a 19 tanky. Držel už jen dvě městské čtvrti a jedno předměstí.

Zdálo se, že Stalingrad každou chvíli padne. Jeho obránci odrazili během tří měsíců čtyři mohutné údery a 700 ztečí. V 68 dnech dopadlo na každý čtvereční kilometr města 76 000 dělostřeleckých granátů. Oficiální ruská statistická příručka Bez razítka „Přísně tajné“ z roku 1993 vypočítává sovětské vojenské ztráty za 125 dní stalingradské strategické obranné operace, jež skončila 18. listopadu 1942, na 643 842 osob, 12 137 děl a minometů, 1426 tanků a samohybných děl a 2063 bojových letounů. Ani útočníci však nevyvázli lacino. Na přístupech k Volze a v pouličních bojích ve Stalingradě odepsali podle (zřejmě přemrštěných) sovětských údajů 650 000 až 700 000 vojáků, z toho 182 800 padlých.

Přechod do protiútoku

Protažení německé fronty a skutečnost, že hlavní síly 6. a 4. tankové armády vázaly těžké boje ve městě, umožnily sovětskému velení získat čas na přípravu protiofenzívy. Spustilo ji 19. listopadu a koordinoval ji, jak jinak, maršál Georgij Konstantinovič Žukov. Je přitom zajímavé, že nemělo (kromě tanků a samohybných děl) nijak podstatnou převahu. Jihozápadní, Donský a Stalingradský front čítaly 1 015 200 osob, 13 535 děl a minometů (bez ráže 50 mm), 1400 reaktivních minometů, 1560 tanků a samohybných děl a 1350 letounů. Protilehlá německá, rumunská a italská vojska měla 1 011 500 vojáků, 10 290 děl a minometů, 675 tanků a 1216 letadel.

Velení Rudé armády správně usoudilo, že slabší článek představují dvě rumunské armády – 3. a 4. –, trpící nedostatkem protitankových kanónů, tanků a moderní výzbroje obecně. Právě na ně dopadly hlavní údery Donského frontu generálporučíka Konstantina Konstantinoviče Rokossovského a Jihozápadního frontu generálporučíka Nikolaje Fjodoroviče Vatutina. Třiadvacátého listopadu se čelní jednotky obou frontů spojily u Kalače na Donu. Kruh obklíčení kolem 6. a části 4. tankové armády se uzavřel.

Stojí za zmínku, že Sověti zpočátku netušili, jak silné uskupení obklíčili. Náčelník rozvědky Donského frontu plukovník Vinogradov je odhadoval na 80 000 až 90 000 mužů a deset divizí, z čehož se později musel zodpovídat, neboť v kotli se koncem listopadu ocitlo 330 000 osob (22 divizí), 5230 děl a minometů a 340 tanků a samohybných děl.

Propásnutá šance

Třebaže Němci mohli zpočátku obklíčení prolomit a zachránit se únikem na západ, Hitler nařídil vytvořit „pevnost Stalingrad“ a vyprostit ji z obklíčení údery ze západu. Toto rozhodnutí učinil pod vlivem chvástání říšského maršála Hermanna Göringa, jenž se holedbal, že Luftwaffe může do obklíčeného města dodávat až 500 tun proviantu a munice denně. Jenže, jak se ukázalo, letecký most byl s to dopravovat do kotle průměrně jenom 80 tun denně.

Vyprošťovací útok podniknutý skupinou armád Don polního maršála Ericha Fritze von Mansteina postoupil ve dnech 12. až 23. prosince jen na vzdálenost padesáti kilometrů od Stalingradu a Paulusova 6. armáda byla natolik oslabena, že nedokázala provést vstřícný výpad. Vojska Vatutinova Jihozápadního a Stalingradského frontu pod velením generálplukovníka Andreje Ivanoviče Jerjomenka (u nás převládá nesprávná podoba jeho příjmení Jeremenko) Mansteinovy síly odrazila zpět od Stalingradu.

Konec kotle

Od 8. ledna 1943 zatlačovala Rudá armáda Němce, kteří se nacházeli u konce s dechem, ke Stalingradu, a kotel se tak neustále zmenšoval. Desátého ledna začala závěrečná fáze likvidace obklíčeného uskupení – operace „Kolco“ (Kruh). Většina zbývajících vojáků, a to včetně Pauluse, čerstvě povýšeného na maršála, se vzdala 31. ledna, menší skupinka pod velením generálplukovníka Karla Streckera, odříznutá dále k severu, teprve 2. února. Stalingradská strategická útočná operace skončila ohromujícím vítězstvím. Podle výše citované ruské studie v ní sovětské ozbrojené síly ztratily 485 777 osob, 3591 děl a minometů, 2915 tanků a samohybných děl a 706 bojových letounů. Nepřítel prý přišel o více než 800 000 osob, 32 divizí a tři brigády úplně zničené a 16 divizí utrpělo těžké ztráty.

Je dodnes nemožné určit přesně počet obětí stalingradského obklíčení. Manfred Kehrig uváděl 58 110 Němců zahynulých a 123 998 zajatých. Kromě toho v kotli zemřelo nanejvýš 10 000 Rumunů. Ve druhém propočtu ponechal množství zemřelých Němců stejné, zato však počet zajatců zvýšil na 149 411. Likvidační štáb uváděl jenom 11 036 zemřelých, ale 155 660 zajatých. Rüdiger Overmans, pokládaný za současného největšího odborníka na německé vojenské ztráty ve druhé světové válce, vyčíslil počet zahynulých na 60 000 Němců a 2000 Rumunů. Do zajetí podle něj padlo 110 000 Němců, z nichž 105 000 (!) zemřelo.

Sovětské údaje se jako obvykle značně liší. Podle nich do 10. ledna 1943 padlo ve stalingradském kotli 45 000 nepřátelských vojáků a dalších 147 000 padlo, zmrzlo či zemřelo vyčerpáním v průběhu operace „Kolco“. Přes 91 000 Němců a Rumunů se vzdalo. V těchto ztrátách je zahrnuto 2500 důstojníků, 23 generálů a polní maršál.

Nezanedbatelné ztráty utrpěla rovněž dosud na východní frontě triumfující Luftwaffe. Při leteckém zásobování německých vojsk obklíčených ve stalingradském kotli přišla její dopravní složka o 495 letounů, přičemž se jednalo vesměs o nenávratné ztráty. Představovalo to pět eskader na plných počtech nebo celý letecký sbor.

Řada odborníků pokládá stalingradskou bitvu za nejkrvavější v historii. Podle některých v ní jen v období od září 1942 do 31. ledna 1943 padlo na obou stranách 770 000 osob. Stephen Walsh vyčíslil ztráty Němců na 600 000 padlých, raněných a zajatých a jejich spojenců na 494 374 (84 830 padlých, nezvěstných a zajatých a 29 690 raněných a omrzlých Italů, 158 854 padlých, raněných a nezvěstných Rumunů a 80 000 padlých a 63 000 raněných Maďarů). Melbournský list The Age uvedl 2. února 1993, k 50. výročí zakončení stalingradské bitvy, že „dva milióny mužů, žen a dětí... zemřely“. V tom jsou zjevně zahrnuty i ztráty civilistů, jichž ve Stalingradě přišlo o život na šedesát tisíc.

Boží spravedlnost

Alexander Werth, jenž za války působil jako zpravodaj britského nedělníku Sunday Times v Sovětském svazu, napsal ve své knize Od paktu po Stalingrad: „Poslední obraz, který jsem si odnesl ze Stalingradu, byla tato scéna špíny a utrpení soustředěná na nádvoří Domu Rudé armády. Vzpomněl jsem si na nekonečné, ustrašené dny léta roku 1942 a na noci náletů na Londýn, na fotografii Hitlera stojícího se zpupným úsměvem na schodech k Madeleine v Paříži a vzpomněl jsem si i na chmurné dny let 1938 a 1939, kdy si rozechvělá Evropa vylaďovala Berlín, aby slyšela Hitlerovo štěkání provázené kanibalským řevem německé sběře. A tu, v těchto zamrzlých latrínách s jejich chorobnými výkaly, v těch kostech koňských mršin a v těch vyvalených žlutých mrtvolách rozvalených na nádvoří stalingradského Domu Rudé armády, se mi zdálo, že vidím zásah tvrdé, ale božské spravedlnosti.“

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,990
22,290
29,040
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře