Jan Svěrák: V Česku se umíme výtečně navzájem potápět ve chvíli, kdy by bylo na místě oslavovat
Pět švestek, nová komedie scenáristy a režiséra Jana Svěráka (61), vypráví o pětici kamarádů, kteří utečou do Řecka projet se na plachetnici. V čem je háček? Všem je jim přes sedmdesát a řeší situace a problémy tomu odpovídající. Nebo i zdánlivě neodpovídající, třeba drogy. „Chtěl jsem to nechat na hraně,“ říká filmař o mixu komična, soucitu a dojetí ve svém filmu. V rozhovoru jsme se nemohli vyhnout ani Svěrákovu oscarovému Koljovi, od jehož premiéry uběhlo přesně třicet let.
Myslel jsem, že rčení „sbalit si svých pět švestek“ ve smyslu odejít narychlo a s minimem vychází z toho, že člověk má pět smyslů, to je jeho základní „majetek“. Nikde se mi to ale nepotvrdilo. Co ten výraz znamená pro vás?
Mně se líbilo, že sbalit si pět švestek znamená nejenom odejít s nejnutnějším, ale i umřít. Lidé, kteří si mají sbalit svých pět švestek a táhnout, jsou lidé na odpis, neviditelní. I to v tom filmu je. Ale taky je hlavních hrdinů pět. A jak jsou staří, mají zvrásněnou kůži, která připomíná sušenou švestku.
K napsání Pěti švestek vás inspirovalo, že už léta jezdíte s rodinou a přáteli na loď. Jak tahle tradice začala?
Kdysi jsme byli ještě s malými dětmi v Chorvatsku a potkali tam známého z Prahy. Svezl nás na plachetnici a my se divili, jak můžou vydržet týden na takhle malém prostoru. A on říkal: „Ne, to je bezvadné, můžeme jet, kam chceme.“ Pak nás vzal jiný kamarád na loď na týden. Tehdy jsem tam nebyl už jen na návštěvě, ale opravdu jsem cestoval a uvědomil si, že loď je vlastně jenom křeslo, ve kterém sedíte, a že všechno okolo, moře, kam až dohlédnete, je váš obývák. Prostě v té zátoce žijete, koupete se tam, lezete po skalách a pak si zase sednete do „křesla“. Má to v sobě svobodu, nejste vázaný na jedno místo. A ke svobodě se váže zodpovědnost: někde v bungalovu se o vás postará personál, ale na lodi se musíte zařídit pro případ, že třeba v noci přijdou vlny. A když to dokážete, ráno se probudíte a loď stojí pořád na stejném místě, máte pocit zadostiučinění, že s přírodou dokážete žít a že nejste úplný mamlas.
Postavy Pěti švestek zatouží zakusit tuhle svobodu na lodi naposled, ale protože svoboda je poznaná nutnost, musejí právě zároveň mít i zodpovědnost, musejí čelit různým limitům a hranicím, třeba i vlastních tělesných a duševních možností. O svobodě a hranicích byl i váš film Jízda, ke kterému jste se prý při natáčení v myšlenkách vrátil.
Jízda byla o tom, že vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A že pokud chcete být svobodný, musíte ty hranice poznat a respektovat je. Protože svoboda není jen dar, ale taky závazek. Kdežto v tomhle „pozdním“ filmu jsou postavy už zmoudřelé; vědí, že jsou velice blízko svých hranic, ale přesto se v jejich rámci dokážou stále chovat svobodně. Mladí v Jízdě hranice jen matně tušili, věděli třeba, že v autě bez SPZ nemůžou přes státní hranice, ale vnímali svobodu jako skoro bezbřehou. Tihle staří si uvědomují všechna svá různá fyzická, mentální, časová a další omezení, ale uvnitř těch limitů si svobodu vlastně vybudují.
Probíral jste tohle téma s herci?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
