Psycho | Reflex.cz
reklama
nahoru

Psycho

Magdalena Sodomková25. listopadu 2010 • 00:15
Psycho
foto: Archív

Vždycky když bouchly dveře v panelákovém bytě, instinktivně sebou trhli. „My všichni jsme tu adepti na deportaci. Castro se chystá propustit milión lidí ze státní správy. Musí šetřit. Čeká se, že se rovnou zbaví i nespokojenců a křiklounů,“ říká vyzáblý kubánský novinář Fernando přidušeným hlasem. Postarší chlapík v teplákách a plínou u pusy přikyvuje. Není tu jediný, kdo má oči plné strachu.

reklama

Fernando ještě chvíli mluví a pak se vrhne k obstarožnímu počítači. „Vezmeš tohle do Evropy?“ Na monitoru se zobrazí brutální fotografie z kubánské márnice. „Proboha, co to je?“ „Dobrá, tak to brát nemusíš, ale aspoň se na to podívej a pak to znič,“ říká naléhavě. „Tihle lidé zemřeli v lednu 2010 v kubánské psychiatrické klinice Mazorra. Mučili je. Pak přišla chladná lednová noc a 41 z nich ji nepřežilo.“

 

Fernando tvrdí, že ty fotky má od policie. Měla celou tu záležitost v tichosti prošetřit. A zapomenout. „Za každým z těch lidí je příběh, každý nějak žil, nějak se do Mazorry dostal, to nejsou bezejmenné mrtvoly, byli to živí lidé,“ říká Fernando a podává mi stříbrné cédéčko.

 

Fízlům, co střeží v Havaně každou ulici, jistě neuniklo, že ta bílá turistka zamířila zrovna do bytu největšího disidenta v okolí. Když jsem stoupala po schodech paneláku, všichni sousedi měli otevřené dveře do chodby. A koukali. Kdopak to k nám jde? Pokřikovali: Copak tu bydlí někdo, kdo má rodinu v cizině?

 

Za to cédéčko může kubánský režim všem lidem v téhle vlhké místnosti s nervózně vrnícím větrákem dopřát to, co má Fernando ještě v živé paměti. Kriminál. „Byli jsme zavření v temné cele, nazí. Mohli jsme ale pracovat. Nebyly za to žádné výhody, víc jídla, nic. Ale člověk, byť v okovech, se mohl dostat aspoň na sluníčko. Tím, kdo šel dřít, ostatní vězni pohrdali. Prý se podvoluje systému. Jenže po té troše slunce někteří toužili tak, že raději snášeli ponižování od bachařů i spoluvězňů.“ Tak to Fernando popisoval. A teď tu stojí s rukou nataženou.

 

Vybaví se mi široké mandlové oči Maríe, kubánské novinářky, s níž jsem se sešla na kamenité pláži. „Napsat na Kubě názor, to ještě občas projde. Ale důležitá jsou fakta. Oblíbená taktika, jak někoho z novinářů sebrat, je podstrčit někomu z jeho blízkých nepravdivé dokumenty. A pak čekat, až je použije. Za šíření lží tu jsou až patnáctileté tresty,“ šeptala María, a když jsem se jí zeptala, zda se bojí, její panenky se ještě víc rozšířily: „Mucho, mucho“ (moc, moc).

 

Fernando tu pořád ještě stojí. S rukou nataženou.

 

Lesklé cédéčko zmizí v mé tašce.

 

Sedím na kraji postele a jsou tři ráno. Zírám z okna na příboj, který dravě naráží na hráz Malecónu. Pod okny cupitají dvě prostitutky a dva kroky za nimi (hlavně nenápadně) dva Evropané. Zmizeli v jednom ze vchodů, za mohutnými dřevěnými dveřmi chátrajících havanských paláců, které ještě nechávají tušit svou dřívější slávu. … Už se vracejí. Ještě nespím. Mají ti dva chlapíci, co si to právě užili, vůbec tušení, že tráví prázdniny v pekle? Příboj, jenž v hurikánové sezóně nabral na síle, jim dává pořádnou sprchu.

 

MASOVÁ SMRT PACIENTŮ

Mazorra je jen kousek od letiště José Martí v Havaně, kde si turisté se slamáky v podpaží dávají poslední Cuba libre. Trvá to něco přes deset hodin a letadlo ztěžka přistane v Evropě. Teprve tady můžu svobodně, za pomoci překladatelů, prostudovat Fernandovy dokumenty a porovnat je s tím, co se kde psalo či nepsalo o kubánské klinice.

 

Zpráva o masovém úmrtí pacientů se po Havaně začala šířit už v polovině ledna díky zaměstnancům kliniky. A záhy pronikla i do západních médií. Ta jí však nevěnovala větší pozornost než jen jako dílčí, byť politováníhodné krimizprávě. A „venku“ už jsou i některé z oněch brutálních fotografií, kolují na Internetu. To si ovšem kubánský novinář v zemi, kde se jedna webová stránka načítá půl hodiny a za hodinu se platí suma ve výši minimální kubánské měsíční mzdy, nemohl ověřit. Navíc věty typu „dvanáctého prosince se dostanu na Internet“ vypovídají o kybermožnostech současných obyvatel Kuby.

 

„Ve složce Mazorra bylo 300 fotografií,“ napsala k případu Yoanni Sánchezová, kubánská bloggerská star, jež evidentně disponuje ještě obsáhlejší dokumentací než Fernando, sama však píše o „26 mrtvých, možná víc“. Kubánské úřady jich přiznaly sedm. Jedno jevšak jisté. Ti lidé byli umučeni. Svědčí o tom detailní záběry jejich zranění.

 

Kdo ale byli ti pacienti, za nimiž se v Mazoře zavřela voda? Fernandovy fotografie moc neprozrazují. Na jednom z těl je útržek s hlavičkou kliniky: „Carlos Manuel Ramos Hernández, pokoj číslo 12, 5.30 odpoledne, podepsán/a Zamorra.“ A jedna pitevní zpráva: „Narozen 12. 4. 1977, Ramón Romay Valdez, 31 let, muž, běloch, hnědé vlasy, svobodný.“ Toť vše.

 

Co se tam ale muselo dít, aby jedenatřicetiletý muž zemřel, jak lakonicky uvedly úřady se špatně předstíranou snahou o vyšetřování, „na podchlazení, protože teplota klesla ke třem stupňům Celsia“?

 

S KAMEROU V PEKLE

Fernando je střelec. Sám byl v lágru a kdykoli se do něj může vrátit. Přesto vzal kameru a šel se do Mazorry zeptat (viz odkaz na konci textu). Nejprve natáčel oknem, jak vyzáblí a mnohdy bosí pa cienti v pruhovaných hadrech, jež připomínají vězeňský mundúr, stojí frontu na jídlo. Sám se s těmi lidmi podělil o rýži a fazole. „I blázinec je státní podnik, i v blázinci se šmelí, i tady je ještě co rozkrádat,“ vysvětlili nedostatek všeho anonymní zaměstnanci španělskému tisku.

 

„Na příjmu pacientům zabavují kabáty i svetry. Nedostanou se k nim, ani když se ochladí. Zato je tu mučí studenou vodou a elektrošoky,“ říká Fernando na záznamu. Z několika roztřesených chlapů se pokouší dostat výpověď. Jenže umíte si představit, že by v Treblince někdo remcal na špatné zacházení? Navíc i mnozí z těch, kdo přežili sovětské gulagy nebo holocaust, byli schopni o prožitých hrůzách mluvit až s odstupem let.

 

VOLEJBAL BEZ MÍČE

„Stěny byly bílé a nevinné. Když na místo dorazila zahraniční delegace, hrálo na dvorku pár pacientů volejbal. Bez míče.

 

Až po chvilce jim jeden stařec hodil nějakou merunu. Hrá li si několik minut. Pak delegace odjela a oni se vrátili do svých pokojů. Hra skončila.“ Psal se rok 1978. Tutéž kliniku v Havaně s více než dvěma tisíci lůžek ukazovali jako pýchu kubánského zdravotnictví. O tom, co se tu dělo doopravdy, až o víc než dekádu později vypověděl listu The Seattle Times kubánský disident Amaro Gómez Boix, který zde roku 1978 strávil dva týdny.

 

KUBÁNSKÝ MENGELE

V 90. letech se jiný kubánský emigrant, Eugenio de Sosa Chabau, ve svém novém domově v Hialeahu ve Spojených státech vydal k lékaři. V ordinaci však narazil na povědomou postavu v bílém plášti. Ošetřovatel. Říkalo se mu Ošetřovatel. „Byly tři ráno, když čtyři muži vtrhli do pokoje. Začali řvát naše jména, ti, co nebyli blázni, jako já, se okamžitě snažili utéct. Někdo vychrstnul na podlahu kýble sraček. A ti chlapi čapli tak šest pacientů a ty vyskládali na zem těsně vedle sebe a hned na zemi jim na hlavu připevnili elektrody. Mně je dali čtrnáctkrát. Většinou na genitálie,“ popisoval de Sosa Chabau, co se odehrávalo na klinice Mazorra. Sám se tam dostal roku 1977, po sedmnáctiletém věznění. Odtud také znal Ošetřovatele – Heriberta Mederose, jenž do Spojených států emigroval na loďce tak jako on v osmdesátých letech.

 

Případ tehdy odstartoval vleklý soudní proces, jehož konce se nedožil ani kubánský emigrant de Sosa Chabau, ani obžalovaný Mederos, kterému média za čtyřicetileté angažmá v Mazoře přisoudila, ač o vraždách nebyly důkazy, přezdívku kubánský Mengele. Lidskoprávní organizace začaly zuřivě pátrat po tom, co se za zdmi kubánských věznic a psychiatrických klinik odehrává. A do roka vyšla kniha Charlese J. Browna a Armanda M. Laga, v níž autoři shromáždili 37 výpovědí lidí, kteří přežili „léčbu“ havanských řezníků, noci plné křiku i chvíle, kdy se po elektrošocích probouzeli s popraskanými zuby. Pět z nich se přitom do blázince dostalo za pokus kontaktovat zahraniční novináře, jiní za účast v disentu, šestnáctiletá teenagerka Belkis Ferro za to, že v pracovním táboře, místo aby pikýrovala rostlinky tabáku, vytrhávala je a ničila tak státní úrodu. Za to jí v Mazoře podle Tampa Tribune vstřikovali do žil inzulín, aniž byla diabetička.

 

A co na to Fidel? „Jsou to jen další kousky zoufalých zkurvysynů … museli by k nám ale poslat tak 10 atomových pum, aby otřásly kubánskou revolucí,“ citovala tehdy agentura Reuters vzkaz Spojeným státům z jednoho z Fidelových šestihodinových proslovů.

 

A letos? Půl roku po hromadném úmrtí zmučených pacientů, po neúspěšné snaze případ schovat pod koberec, poté, co se do světa dostaly první fotografie z pitvy, Fidelův bratr Raúl odvolal dlouholetého ministra zdravotnictví Josého Ramóna Balaguera. Že by pokání? Náznak sebereflexe? Stěží. Osmasedmdesátiletý zasloužilý revolucionář Balaguera byl už stejně na cestě do důchodu. A jak říká Fernando: „Jména zemřelých dosud nikdo neodtajnil, jejich rodiny se mohou jen domýšlet …“ Přímá svědectví jsou stále uvězněna v Mazoře.

 

Mohou být ale ta z ledna 2010 zásadně jiná než ta z let 1991 nebo 1978? Psychiatr Vladimir Bukovskij, který strávil dvanáct let v sovětských lágrech a v tamních blázincích na převýchovu politických vězňů, ty dvacet třicet let staré výpovědi komentoval slovy: „Člověk, který má zkušenost s komunistickými režimy, může být po přečtení dokumentů a svědectví z kubánské psychiatrie znechucen a potupen. Překvapen ale nikoli.“

 

Jména kubánských novinářů byla s ohledem na jejich bezpečí změněna. Reflex však jejich identitu zná.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama