nahoru

Lidé se dnes v Murnau rozloučili s Otou Filipem. Čtěte příběh spisovatele, na jehož osudu se dějiny podepsaly

Marek Stoniš10. března 2018 • 15:20
Lidé se dnes v Murnau rozloučili s Otou Filipem. Čtěte příběh spisovatele, na jehož osudu se dějiny podepsaly
foto: Archiv Hany Filipové

Desítky smutečních hostů z Německa i Česka přišly dnes v poledne vyprovodit na poslední cestu českého a německého spisovatele a publicistu, spolupracovníka Reflexu Otu Filipa. V kostele svatého Mikuláše v Murnau byla za Otu Filipa sloužena mše, nakonec jeho ostatky doprovázeny mimo jiné hudbou Leoše Janáčka spočinuly v hrobě na místním hřbitově vedle jeho ženy Marie (+2014) a syna Pavla (+1998). Přečtěte si jeho životní příběh pohledem šéfredaktora Reflexu Marka Stoniše.

„Občas si s Mařenkou říkáme, co tady v Murnau vlastně děláme,“ svěřoval se mi Ota Filip téměř při každé mé návštěvě tohoto malého podalpského městečka, ve kterém s manželkou žil od druhé poloviny devadesátých let poté, co opustili byt v Mnichově. „Za to můžou ty dějiny.“ Slova „ty dějiny“ Ota ještě většinou opepřil nepublikovatelným výrazem. Ota Filip, tento velký český a německý spisovatel, spolupracovník Reflexu a můj přítel, zemřel v pátek 2. března v nemocnici v Garmisch-Partenkirchenu. A dějiny se na něm a jeho rodině opravdu podepsaly.

Ota Filip byl v naší rodině po celá sedmdesátá a osmdesátá léta téměř mytickou bytostí. Z úst otce jsem o něm poslouchal legendární historky, jeho frajerství a fanfarónství nabývaly v mých dětských očích téměř pohádkových rozměrů. S otcem byli velcí kamarádi; když bolševici začátkem sedmdesátých let začali normalizovat Ostravu a otce vyhodili z redakce kulturní revue Červený květ (tu zrušili), sešli se s Otou Filipem, propuštěným z vězení za rozvracení socialismu, a dalším spisovatelem, Josefem Fraisem, v národním podniku Nábytek ve Stodolní ulici, tedy v místě dnes proslaveném desítkami barů a hospod. V bezútěšném roce 1972 tam tito tři režimu nepohodlní intelektuálové šroubovali nábytek. Aby plnili nesmyslné normy, vymyslel Ota Filip takzvanou vídeňskou metodu šroubování: Prostě šrouby místo úmorného šroubování do dřevotřísky zatloukali kladivem… Na mou otázku, proč tuhle metodu nazval „vídeňskou“, odpovídal Ota smíchem a pokrčením ramen.

Ostrava

Ostrava, průmyslový kotel, ve kterém se mísil židovský, polský, německý a český svět, byla Otovým osudem první poloviny života. Narodil se v březnu 1930 do rodiny ostravského podnikatele, kavárníka Bohumila Filipa, s nímž se Ota ve většině svých literárních děl potýkal a vyrovnával celý život. Filipův otec se po obsazení Česko

-Slovenska Hitlerovým Německem totiž přihlásil k německé národnosti a poslal Otu do německé školy, aniž jeho syn ovšem němčinu ovládal. Byl to pro něj traumatický zážitek, logicky se stal terčem posměchu německých spolužáků a spolužaček. O otci píše ve svém Sedmém životopise toto: „Otec Bohumil a jeho příběhy, které mi odkázal, jsou mým jediným dědictvím; nemohl jsem je odmítnout, nedokázal jsem se jich zbavit, přilepily se mi pevně do té části mozku, jež nezapomíná. Ale na druhé straně; bez zátěže otce Bohumila v hlavě bych nikdy nenapsal své první tři romány, které jsou zúčtováním s ním, s jeho slabostí, strachem a s permanentním připosráváním. Jsme si vlastně, pokud jde o literaturu, kvit; nicméně mnohé účty mezi mnou a otcem Bohumilem zůstávají pořád otevřeny, bolí mě i po více než půlstoletí. Asi se jich nikdy nezbavím a nikdy je nesplatím, jako třeba ten z pátku 1. září 1939, jednoho z mých nejnešťastnějších dnů, kdy mě otec násilím vytrhl z české řeči a posadil do německé.“

Nutno ovšem dodat, že díky tomu vytržení měl o pětatřicet let později Ota Filip po nuceném vystěhování do Německa oproti jiným emigrantům tak říkajíc konkurenční výhodu – němčina byla jeho druhým přirozeným jazykem.

Mýdlo a revoluce

Ke konci války se Ota Filip stěhuje do Prahy ke svému strýci Františku Mikolajczykovi, předválečnému přesvědčenému komunistovi. Z německého přestoupil na české gymnázium, takže má pro změnu problémy s českou gramatikou. Otce po válce zavřou jako kolaboranta, z vězení se vrací jako zlomený nemocný muž. Umírá v roce 1950 ve vsetínské nemocnici na nemoc z ozáření, kterou si přivezl z nucených prací v uranových dolech. Ota Filip pracuje v dílně svého strýce na výrobu mazlavého mýdla a rozváží je po pražských hotelech a restauracích. Proto také prožívá na vlastní kůži ve středu odpoledne 25. února 1948 pohřeb české demokracie. V knize Tři škaredé středy vzpomíná, jak s plechovkami mýdla naloženými na dvoukolák prokličkoval davy lidí na Václavském náměstí (čekajícími, až se Gottwald vrátí z Hradu od prezidenta Beneše) a doručil je panu Vašatovi, majiteli stejnojmenné restaurace ve spodní části Václaváku. Pan Vašata stál u okna a díval se na Můstek zaplněný komunistickými pohlaváry: „Pojďte se podívat, jak s námi komunisté zatočí,“ řekl pan Vašata. A aniž na mě pohlédl, pronesl tichým hlasem proroctví, které mohu dnes, po šedesáti čtyřech letech, jen zopakovat: „Tak to je konec. Smutný konec Masarykovy demokracie. A proto jsme trpěli a bojovali proti nacistům? Soudruzi nám, vykořisťovatelům, zakroutí krkem. Pan prezident Beneš se tomu Gottwaldovi a Zápotockému nepostaví, podepíše demisi demokratických ministrů, a tím pádem nás vydá napospas bolševikům. To nechci zažít. Zmizím, a to co nejdříve, za hranice.“

Filip popisuje, jak se zbylými plechovkami mýdla dostal o několik minut později přes držku před redakcí Svobodného slova u Melantrichu a nestihl kvůli vyraženému zubu a sešitému rtu večerní rande se svou tehdejší láskou, Marií Holečkovou…

Životní selhání

Na přímluvu svých komunistických příbuzných (strýc Mikolajczyk a jeho tchán, ministr těžkého průmyslu Gustav Kliment) získal mladý Filip místo v archívu deníku Mladá fronta, kde o něco později působil i ve sportovní redakci. V roce 1951 byl coby nespolehlivý syn kolaboranta a zrádce národa povolán na vojnu k „pétépákům“. U takzvaných černých baronů se Ota „zapletl“ se skupinou vojáků, která plánovala ozbrojený útěk přes hranice, a její plán ve strachu prozradil strýci Mikolajczykovi. Vojáci byli zatčeni a odsouzeni na několik let do vězení, Filipa pár měsíců drželi v ruzyňské vazbě. Ze svého selhání se později vypsal v memoárových románech – Sedmém a Osmém životopise.

Po návratu z vojny pracoval Ota Filip v okresních novinách Budovatel Podhořanska a jako karlovarský rozhlasový zpravodaj Československého rozhlasu Plzeň. V prosinci roku 1953 se oženil se svou osudovou láskou, hrdou volyňskou Češkou Marií Ledvinovou (zemřela 31. prosince 2014), s níž měl dvě děti, kromě syna Pavla ještě Hanu, která studovala a dlouhá léta žila ve Spojených státech. Dnes je profesorkou lingvistiky na univerzitě ve Stuttgartu.

Cesta ke hřbitovu

Na konci padesátých let se Filipovi stěhují na Moravu do Střelné, poté do Slavičína. Tam Ota pracuje v závodních novinách zbrojovky, pokouší se vstoupit do KSČ, ale neúspěšně; je označen za buržoazně dekadentního jedince a propuštěn z práce. Pracuje jako pomocný dělník, horník i dělník na stavbě. Jak později prozradil, svůj první román – vyrovnání s otcem – Cesta ke hřbitovu napsal v dělnické maringotce tak trochu z nudy. Vydání v roce 1968 bylo ovšem malým zázrakem, Oty Filipa se ujal osvícený redaktor ostravského nakladatelství Profil Lubomír Petr a politicky nespolehlivého autora prosadil i tehdejší ředitel Profilu Jan Gavenda. Ota Filip získal za román Cenu města Ostravy a díky korespondenčnímu kontaktu se slavným německým spisovatelem a celoživotním přítelem Horstem Bienkem vyšel román i v Německu, v pozdějším Filipově mateřském nakladatelství S. Fischer.

Další „ostravský“ román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy si Ota Filip „vymyslel“ ve vězení, kam se dostal za rozvracení socialismu v roce 1970. Došlo k němu pro Otu typickým způsobem – v den prvního výročí okupace Sovětskou armádou rozeslal v několika kopiích protestní leták s usnesením fiktivního Jednotného socialistického svazu, který měl být ustaven někde v Beskydech. Hlavním cílem bylo svržení kolaborantského fízlovského režimu a odchod sovětských okupantů. U soudu Filipovi také přitížila korespondence se zahraničními přáteli, v níž popisoval československou okupační realitu, a také některé kritické texty, které publikoval v německých médiích. Sečteno a podtrženo: osmnáct měsíců nepodmíněně.

Málokterý spisovatel zachytil, popsal a pochopil Ostravu jako Ota Filip. Ono fascinující město je reálným hrdinou jeho děl, zvláště v Cestě ke hřbitovu, Bláznu ve městě a „Lojzkovi“. Je příznačné, že Ostrava se za to jednomu ze svých nejslavnějších rodáků patřičně odměnila – mlčením. Ota mi občas v Murnau vyprávěl, jak dostává oficiální blahopřejné dopisy k narozeninám z oficiálních míst v Mnichově, Bonnu, od nejrůznějších institucí, kam všude jej coby čestného hosta zvou. Jen Ostrava nic. „Nestěžuju si,“ říkal mi. Ale v jeho hlase byla hořkost. Teď už je pozdě, Ostravo, Ota Filip zemřel. Všimla sis toho vůbec?

Mnichov

Po návratu z vězení se Filip ocitl pod permanentním tlakem estébáků, vyhrožovali jemu i rodině, hrozilo mu další vězení v délce už ne měsíců, ale několika let. Po konzultaci s tehdejším advokátem disidentů Pavlem Rychetským, jenž ho varoval, že může dostat až šest let za devizové podvody (kvůli v Německu vydaným románům), nakonec Filipovi souhlasili s nuceným vystěhováním do Německa. Desátého června 1974 zamířili vstříc novému osudu. „Loučení mi nepřipadalo těžké. Z nejisté budoucnosti v západním Německu jsem neměl strach. Spoléhal jsem na dvě jistoty: Věděl jsem, že mám ve Frankfurtu u svého nakladatele na kontě honoráře za tři romány, že si po příchodu do Mnichova budeme moci zařídit byt. Nikam jinam než do Mnichova jsem nechtěl, měl jsem tam už přátele, Horsta Bienka, pana Heinze Friedricha a nakladatelství S. Fischer mi ve městě už najalo byt. Druhá jistota mě uklidňovala ještě více než ta první: byl jsem vlastníkem řidičského průkazu, který mě po úspěšně uzavřeném školení v závodní škole Pozemních staveb opravňoval řídit všechny druhy motorových vozidel, od mopedu po nákladní auta s přívěsy i návěsy, všechny druhy kolových i pásových traktorů, jakož i pracovat se všemi stavebními stroji. Neuživím-li se psaním, tak si v západním Německu seženu zaměstnání i jako řidič náklaďáku, řekl jsem si.“ Tolik Ota Filip o vystěhování v Osmém životopise.

Coby řidič se Ota Filip živit nemusel. Dostal redaktorské místo v nakladatelství S. Fischer, manželka Marie si po pár letech našla místo ve slovanském oddělení mnichovské knihovny. Ota Filip spolupracoval se Svobodnou Evropou a stal se výraznou postavou českých exilových kruhů. Píše komentáře pro největší německé deníky – Frankfurter Allgemeine Zeitung a Die Welt. Díky publicistické práci získává tolik jazykového sebevědomí, že i svá románová díla píše v němčině, zcela se tak integruje do německého kulturního prostředí. Na svou vlast ovšem nezapomíná – pomáhá v zahraničí vydávat českou literaturu v socialistickém Československu nepohodlných autorů, dokonce některé z nich překládá do němčiny. Mimo jiné Ludvíka Vaculíka, Lenku Procházkovou nebo Václava Havla. Publikuje také v exilových časopisech, zvláště blízko si byl s vydavatelem Svědectví Pavlem Tigridem, s nímž vedl rozsáhlou korespondenci.

Filipova díla nikdy netrpěla nedostatkem nadhledu a humoru, dokázal shodit i sám sebe. S chutí vyprávěl, jak se poprvé po odchodu do emigrace mohl vrátit do Československa – dostal čtyřiadvacetihodinové vízum, aby se mohl v půlce listopadu 1989 účastnit pohřbu přítele, básníka Jana Skácela, v Brně. Sešla se na něm česká disidentská elita a Ota Filip pod vlivem tohoto setkání napsal poznámku do Frankfurter Allgemeine Zeitung o tom, že v Československu se ani po pádu berlínské zdi nic nemění, že v něm i nadále panují „albánské poměry“. „Český lid má před Vánocemi jiné starosti než převraty, či dokonce revoluce… Jestli u nás k něčemu dojde, tak až na jaře,“ napsal Ota Filip. „A víš, kdy ten komentář vyšel? Sedmnáctého listopadu 1989. To jsem byl za proroka, co? Raději jsem na dva dny vyvěsil doma telefon,“ vyprávěl mi.

Murnau

Po listopadu 1989 se Ota Filip jako vážený publicista i spisovatel, muž dvou jazyků – německého i českého –, stal přirozeným „usmiřovatelem“ Čechů s Němci. Člověk svého osudu dobře chápal křivdy, jakých se Němci dopustili na českých zemích, a naopak – s nebývalou otevřeností psal a mluvil o poválečných zvěrstvech, která Češi páchali na Němcích, zvláště těch sudetských. Spolupracoval také na přípravách Česko-německé deklarace, obdržel několik prestižních cen a vyznamenání, z rukou prezidenta Klause v roce 2012 Medaili Za zásluhy.

Do života Filipovy rodiny ovšem koncem devadesátých let zasáhla drtivá tragédie. V přímé reakci na dokumentární film Smějící se barbar, který popisuje Filipovo selhání během vojny na podzim 1952, kdy vyzradil plán útěku svých kamarádů, spáchal jeho syn Pavel v roce 1998 sebevraždu. Na filmu spolupracovali také někteří Filipovi známí, a dokonce i rodinný přítel, páter Waldstein. „Když jsem v uplynulých letech po sebevraždě mého syna Pavla v lednu 1998 neměl nač

myslet nebo nechtěl na nic myslet, promýšlel jsem si a promýšlím si v bdělém stavu, před usnutím a potom v noci způsoby, jakými bych mohl nebo měl sprovodit ze světa těch sedm nebo devět lidí, kteří jej společně, každý svým dílem, vehnali do bezvýchodného zoufalství a smrti. Nehodlám popírat nebo zamlčet, že se tím často a bezútěšně pokouším potlačit svůj hříšný podíl na Pavlově ztroskotání a na jeho sebevraždě a že poslední kuli dum-dum ráže čtyřicet pět bych si, pakliže bych se – zbaven strachu a zbabělosti – k vraždám přece jen odhodlal, asi ponechal jako železnou zásobu pro sebe.“ Tolik Ota Filip v Osmém životopisu.

Navštívil jsem Otu Filipa v MurNau za posledních dvacet let nesčetněkrát.

Takže Oto, děkuji Ti za vše. Za procházky a výlety po bavorském městě Murnau a okolí. Za Tvá poutavá vyprávění o životě svém, o slavných i obyčejných lidech, které jsi kdy potkal. O tom, jak se v kavárně Tvého nešťastného otce formoval fotbalový klub SK Slezská Ostrava, dnešní Baník. O předválečné Ostravě, o mrtvých lidech, domech, hospodách, kavárnách a místech, která díky Tobě pořád žijí. Za to, že jsi – i když už jsi dávno nemusel – psal do Reflexu nejen glosy a komentáře o „velké“ německé politice. Za srandu, která s Tebou pořád byla. Za poznání, že se kvůli drobným malérům nestojí za to přehnaně hroutit. Za vždy dobré víno, které jsme spolu pili. Za pochopení, že dějiny jsou vlastně nepřetržitým proudem příběhů a lidských osudů a že jeden z těch nejpoutavějších jsi žil Ty.

Vždycky jsi věřil, že Tvůj život a viny bude soudit až Bůh. Věřím, že to nedopadne špatně.

Ota Filip (†87)

Rodák ze Slezské Ostravy, německý i český spisovatel. Je autorem mnoha románů. Cesta ke hřbitovu, Blázen ve městě, Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy – podle románu byl natočen i seriál –, Poskvrněné početí, Valdštýn a Lukrécie, Děda a dělo, Touha po Procidě, Kavárna Slavia, Sedmý životopis, Osmý životopis, Sousedé a ti ostatní, 77 obrazů z ruského domu, Tři škaredé středy. Je také autorem rozsáhlého publicistického díla, které vyšlo v několika německých sbírkách. Byl členem Bavorské akademie věd a krásných umění, laureátem mnoha prestižních ocenění, včetně Medaile Za zásluhy, kterou obdržel v roce 2012 z rukou prezidenta Klause. S Reflexem spolupracoval od roku 2008.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,270
20,570
28,850
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější