Edward Whymper | Reflex.cz
nahoru

Edward Whymper

JIŘÍ ŽÁK4. září 2003 • 19:52

Nad známým švýcarským horským střediskem Zermatt ční do výšky 4482 metrů nad mořem jedna z nejkrásnějších hor světa - Matterhorn. Kdysi se o ní tradovalo, že je naprosto nepřístupná, dnes na ni vedou trasy určené i zdatným vysokohorským turistům. Jen málokdo z návštěvníků však ví, že o prvovýstup byla svedena patetická a tragická bitva, za kterou by se nemusel stydět ani kterýkoliv himálajský obr. V čele tohoto boje stál nenápadný Angličan, jehož Matterhorn okouzlil na celý život. Jmenoval se Edward Whymper.

Šedesátá léta devatenáctého století byla z hlediska vývoje evropského horolezectví lety přelomovými. Prvovýstup na Mont Blanc, který v roce 1786 uskutečnili Michel-Gabriel Paccard a Jacques Balmat, odstartoval všeobecný zájem o evropské velehory. Dobrodruzi, již do té doby obraceli svou pozornost výlučně mimo Evropu, najednou zjistili, že jim takříkajíc "za humny" leží kus naprosto panenské země, kde ještě lidská noha nestanula. Výstup na Mont Blanc

Foto
přes ostruhu Brenvy realizovaný v roce 1865 horskými vůdci Melchiorem a Jakobem Andereggovými spolu s několika Angličany předznamenal zrození sportu, jemuž brzy přestanou stačit běžné výstupové cesty.Zkrátka hory se staly módou a někdejší zapomenuté a těžko přístupné horské vesnice se pomalu začínaly proměňovat v navštěvovaná módní střediska. Případ Edwarda Whympera se však přece jen vymykal ustáleným pravidlům.

UMĚLECKÉ DÍLO

V roce 1860 bylo Whymperovi dvacet. Do Zermattu však kupodivu nepřijel jako přívrženec "alpinismu", jak se novému sportu začínalo říkat, ale jako umělec. Tento talentova ný druhorozený syn z jedenácti dětí chudých rodičů z londýnské periférie se totiž vyučil dřevorytcem a do Alp ho poslal vydavatel William Longmann, aby mohl ilustrovat druhé vydání publikace britského Alpine Clubu s názvem Vrcholy,soutěsky a ledovce. Před cestou Whympera nikdy ani nenapadlo, že by mohl někdy provozovat horolezectví, a o vysokých horách měl jen velmi omezené a většinou zkreslené představy. Pohled na mlčenlivého kamenného obra nad Zermattem se však rovnal uhranutí. Ušlechtilé a nádherné linie této osaměle stojící hory,ostří hrany oddělující severní stěnu od západní a krkolomný výšvih
Foto
vrcholové pyramidy,to všechno naplnilo umělcovo srdce nesmírným obdivem. Ve Whymperově mysli se však umělcův obdiv navíc smísil s pocitem nezřízené ctižádosti, kterou tento mladík vynikal i v běžném živo tě. "Byl nadán skvělou fyzickou konstitucí (byl neúnavným chodcem), pozoruhodnou inteligencí, předčasnou a výjimečnou dospělostí, vůlí schopnou vnutit citovému vzplanutí rozumnou strategii, neochvějnou chladnokrevností, egoismem blížícím se paranoi a sžíravou ctižádostí," napsal o Whymperovi autor dějin evropského horolezectví, francouzský publicista Yves Ballu. Jeho touha stanout na vrcholu nevyplynula z přirozené touhy po objevování neznámého. Fakt, že na vrcholu ještě nikdo nestál, v něm probudil pocit, jenž je charakteristický pro všechny podobné povahy,které žene touha po slávě a ocenění. "Doufám, že už nikdy ne zapadnu do stínu," oznámil svým blízkým po návratu do Anglie. A zatímco v otcově ateliéru pracoval na rytinách římských památek a třídil si poznámky z cest, dychtivě sledoval vše, co se ve společenských rubrikách psalo o předních anglických horolezcích. Věděl, že většina alpských vrcholků je už zlezena, což jeho ambicím příliš nevyhovovalo, takže brzy svou pozornost upnul k jedinému cíli. Tím cílem byl samozřejmě Matterhorn. Nádherné umělecké dílo matky přírody doposud odolávalo všem pokusům o dobytí.

JEAN-ANTOINE CARREL

Je ovšem nutno říci, že Whymper nebyl jediným, komu Matterhorn učaroval na celý život. Jenomže motivace, jež přivedly k bitvě o vrchol Jeana-Antoina Carrela, byly
Foto
naprosto odlišné. Narodil se v roce 1829 ve Valtournanche, ležícím přímo na úpatí hory, ale na opačné straně, než se nacházel Zermatt. Matterhorn, francouzsky MontCervin, je totiž hraniční hora mezi Švýcarskem a Itálií, což bylo v devatenáctém století příčinou mnoha národnostních třenic a nesvárů. Z Carrela, jenž byl odmalička úzce spjat s rodným údolím, vyrostl zapálený vlastenec, pro kterého nepřipadalo v úvahu, aby prvním dobyvatelem Matterhornu byl někdo jiný než Ital. Nedokázal se smířit s tím, že většinu okolních vrcholů zdolali jako první cizinci. Mezi nimi převládali nepříliš oblíbení Angličané. Alpinismus pro něj nepředstavoval jen sport, ale také jednu z forem vlastenectví, způsob, jakým lze prokázat oddanost rodné Itálii. Podobný nacionalismus se v dějinách horolezectví ostatně objevil ještě mnohokrát. Ve třicátých letech dvacátého století povýšili němečtí a rakouští horolezci dobývání severní stěny Eigeru na politickou událost, která měla bezesporu nacionalistický podtext, což svým postojem potvrdil samotný führer. V šedesátých a sedmdesátých letech se díky sovětským, čínským nebo dokonce americkým výpravám odehrávalo totéž i v Himálaji. Ve Whymperově zájmu o Matterhorn vytušil Carrel nebezpečí, a to tím spíš, že se Whymper domníval, že v Carrelovi může najít vynikajícího spolulezce. V počátcích jejich známosti o něm řekl: "Byl to člověk urostlý, srdnatý a trochu povýšený.Jediný vůdce, který nikdy neztratil odvahu. Neměl jednoduchou povahu, rád se choval nadřazeně a měl přirozený sklon velet. S ním jsem měl jistou naději, že budu úspěšný.Bez něj žádnou." Jenomže Carrel se o vítězství nad Matterhornem nechtěl dělit s nikým, natož s nějakým Angličanem. Brzy dal jednoznačně najevo, že ve Whymperovi nevidí přítele, ale soupeře. Z dobývání Matterhornu udělal závod, jaký v dějinách horolezectví nemá obdoby.A právě tento závod byl i jednou z příčin tragického rozuzlení.

PRVNÍ POKUSY

Poprvé se s Matterhornem pustili do křížku bratři Parkerové, v zimě roku 1860 si troufli dokonce na východní stěnu. Jejich naivní pokus však ztroskotal už ve výšce 3600 metrů. Známý fyzik a zapálený alpinista John Tyndall se téhož roku pokusil o výstup z italské strany,ale rovněž neuspěl. Když tedy v srpnu 1861 dorazil Whymper do Zermattu podruhé, vrchol Matterhornu byl pořád ještě panenský.Najal si proto horského vůdce, ale zcela oprávněně se domníval, že ve
Foto
dvou se jim pokus nemůže podařit. Protože mu všich ni vychvalovali Carrela, vypravil se za ním do Valtournanche, aby ho přesvědčil o výhodách společného postupu. Hned první setkání ovšem postavilo mezi oba muže nepřekonatelnou hráz. Ke vzájemné nevraživosti jistě přispělo i Whymperovo skrblictví, když odmítl vyhovět Carrelovým finančním požadavkům. Vyrazil tedy k vrcholu sám se svým původním průvodcem a rozzuřený Carrel ho následoval v doprovodu svého bratrance. První závod skončil nerozhodně, přičemž italské družstvo dosáhlo výšky 4032 metry,zatímco anglicko-švýcarské jen 3855 metrů. O rok později řevnivost mezi oběma muži pokračovala. Když 4. července Whymper přijel do Valtournanche, Carrel souhlasil, že tentokrát své síly spojí. Výpravu však pronásledovala jedna podivná náhoda za druhou. Nejprve došlo jídlo, pak jeden z Carrelových mužů onemocněl jakousi podezřelou chorobou. Byla to sabotáž? Whymper o tom byl jednoznačně přesvědčen a jeho přesvědčení nezviklal ani následující pokus, k němuž se vydal opět s Carrelem. Definitivní tečku za spoluprací obou mužů přinesl rok 1864, kdy se Carrel připojil k výpravě Johna Tyndalla. Whymper, který na Tyndalla žárlil, neboť dobře znal jeho kvality,považoval Carrelovo jednání za zradu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se Tyndallova výprava vrátila s prázdnou, když ztroskotala pouhých dvě stě metrů pod vrcholem. Whymper zkrátka nebyl z těch, již by se smířili s podobným jednáním. Už v sedmnácti si do svého deníku napsal: "Myšlenky na slávu mě nepřestávaly pronásledovat, snil jsem, že se jednou stanu významnou osobností, že budu prvním mužem své doby. Možná předsedou vlády nebo milionářem. Kdo nemá podobné myšlenky? Ještě mě neopustily.Teprve budoucnost prokáže, jestli byly tyto ambice oprávněné nebo falešné." Nepřipouštěl si žádné poch ybnosti: jeho cesta na vrchol vedla obrazně i doslova přes Matterhorn.

VÝSTUP

V červnu roku 1865 se pod Matterhornem objevil znovu. Ještě jednou se pokusil vyjednávat s Carrelem. Ten mu účast na výstupu přislíbil, pak mu ale oznámil, že se nemůže uvolnit. Vzápětí se k Whymperovi dostala zpráva, že si u Carrela prostřednictvím ministra Selly a inženýra Giordana objednala výstup italská vláda a že se tedy chystá zdolat Matterhorn z italské strany.Whymper se nedokázal smířit s m yšlenkou, že by mu Carrel mohl Matterhorn "ukrást". Okamžitě se rozhodl: jestliže nemůže k hoře od Valtournanche, zkusí to směrem od Zermattu přes hřeben Hörnli. Nemá k dispozici místní vůdce? Dobrá, obrátí se jinam. Jako na zavolanou se ve Valtournanche objevil lord Francis Douglas se dvěma horskými vůdci, otcem a synem Taugwalderovými. Společně přešli sedlo Théodule, a když dorazili do Zermattu, narazili na horského vůdce z francouzského Chamonix Michela Croze a na jeho dva klienty,reverenda Charlese Hudsona a devatenáctiletého mladíka Roberta Douglase Hadow a. Slovo dalo slovo a početná výprava bez meškání vyrazila k vrcholu. Kdyby Whymper tolik nepospíchal a neměl hlavu plnou Carrela a jeho útoku, jistě by si uvědomil, že jeho družstvo tvoří velmi nesourodá společnost. Byli v něm zkušení veteráni Michel Croz a Peter Taugwalder starší. I Douglas s Hudsonem za sebou měli řadu náročných výstupů a mezi amatérskými alpinisty patřili ke špičce. Nejslabším článkem výpravy byl bezesporu Peter Taugwalder mladší, který se v profesi horského vůdce teprve zaučoval, a zejména Hadow ,jenž s horami neměl absolutně žádné zkušenosti. Třináctého července 1865 však bylo nebe bez mráčku a Whymperova mysl byla plná optimismu. Výprava postupovala vzhůru bez vážnějších problémů. Po celkem příjemném bivaku se následující den její účastníci dostali na Hörnliho hřeben, odkud se po náročném traverzu, který vedl Croz, ocitli na poměrně snadném vrcholovém sněhovém hřebenu. Odvážlivcům už nic nestálo v cestě. V závěrečných metrech dokonce závodili, kdo bude na vrcholu první. Když na něj Whymper s Crozem dorazili ex aequo, nadšení neznalo mezí. Kde je Carrel a jeho muži? Hluboko dole se po sněhu směrem dolů pohybovalo pár teček. O vítězích tedy nebylo pochyb.Když se na vrcholu objímali, netušili, že většině z nich ubíhají poslední hodiny života.

SESTUP

Na vrcholu pobyli celou hodinu. Na stanovou tyč přivázali místo vlajky Crozovu tmavomodrou košili, kterou vůdce ochotně sundal. Zatímco Whymper vyndal z batohu barometry a věnoval se měření a zakreslování okolního panoramatu do zápisníku, ostatní se svlékli a opalovali se. Mladý Taugwalder mával kabátem směrem k Zermattu. Nadšení trvalo i ve chvíli, kdy se začali chystat k sestupu. Chvatně se navázali na dvě lana. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že mladý Hadow je u konce svých sil. V nejtěžších pasážích si Croz musel dokonce kleknout a vkládat mu nohy do stupů, což sice bylo nepříjemné zdržení, ale na celkové dobré náladě to nikomu neubralo. Po sto metrech se však dostali na exponovanou zledovatělou plošinu, pod níž byl strmý sráz. Tady se zastavili a obě družstva se navázala k sobě v domnění, že se přes nebezpečnou pasáž dostanou na jednom laně mnohem bezpečněji. První vkročil na plošinu Croz a za ním Hadow ,kterého zezadu podpíral Hudson. Po pěti metrech najednou Hadow zavrávoral, uklouzl a spadl na záda. Nohy mu vyletěly do výšky a okované boty zasáhly Croze do zad. Croz okamžitě ztratil rovnováhu, po hlavě vypadl ze stěny a začal klouzat dolů. Rukama se marně pokoušel zachytit o nějakou nerovnost. Otec Taugwalder se instinktivně zapřel o skalní výčnělek. Na okamžik se zdálo, že lano pád zadrží, ale nakonec prasklo a Croz, Hadow ,Hudson a Douglas se zřítili do hlubiny.Mrtvá těla tří z nich - Douglasovo tělo nebylo nikdy nalezeno - se později našla dole na ledovci, v hloubce 1200 metrů. Když pominul první šok, Whympera okamžitě napadlo, že Taugwalder lano přesekl sekerou, aby zabránil jejich pádu. Pozorně si prohlédl přetržený konec lana, ale neřekl nic a po strastiplné cestě dolů se nakonec s oběma vůdci dostal v pořádku do Zermattu. Okamžitě následovalo vyšetřování. Z protokolu, který v následujících dnech sepsal vyšetřující soudce Joseph-Antoine Clemenz, vyplývá, že pokud měl Whymper podezření, že Taugwalder skutečně lano přesekl, vůbec se o tom nezmínil. Protože však tuto domněnku nikdy nevyvrátil, starý vůdce se až do smrti tohoto podezření nezbavil, ačkoliv je takřka jisté, že k takovému činu neměl dostatek času ani duchapřítomnosti. Legenda však byla na světě a otazník nad tím, co se 14. července 1865 skutečně pod vrcholem Matterhornu odehrálo, zůstal doposud.

MATTERHORN NA CELÝ ŽIVOT

A to je vlastně všechno. Tragédie na Matterhornu předčasně ukončila Whymperovu kariéru horolezce i umělce. Po návratu do Anglie totiž následovala tisková kampaň, jež pomohla vybudovat klišé, které do jisté míry přetrvává dodnes a jež se dá shrnout do termínu "vražedné Alpy". V deníku Times se objevil článek, ve kterém autor napsal: "Proč plýtvat krví Anglie a lézt na ne přístupné vrcholy,potřísnit věčný sníh a za každou cenu chtít proniknout do bezedných propastí, odkud už není návratu?" Sám Whymper byl tiskem na jedné straně obdivován a veleben jako vítěz nad "vražedným obrem", na druhou stranu odsuzován a zařazen mezi "bandu vyděděnců", přestože vyšetřující soudce oficiálně označil za viníka neštěstí Hadowa a Whympera spolu s otcem a synem Taugwalderovými zprostil všech obvinění. Hořkou pilulku mu navíc uchystal Carrel, který dosáhl vrcholu Matterhornu o tři dny později než on a podařilo se mu vrátit do údolí bez jakékoliv nehody.Whymper se už nikdy s tragédií a jejími následky nedokázal vyrovnat. Ještě absolvoval několik skromných výstupů a zúčastnil se výprav do Grónska a do And, ale pak se definitivně uzavřel do sebe a vedl "jen život sžíraný smutkem, egoismem, osamělostí a lakotou". O čtyřicet šest let později, 18. září 1911, se napůl opilý svěřil jednom u novináři, který náhodou zavítal do Chamonix: "Každou noc, slyšíte, každou noc vidím své kamarády klouzat dolů, s rozpaženýma rukama, pěkně jednoho po druhém, v řadě a ve stejných rozestupech ..." Dva dny na to ho našli mrtvého v jeho hotelovém pokoji. Teprve pak došel legendární vítěz nad Matterhornem konečně klidu.

JIŘÍ ŽÁK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější