Masaryk kontra Pekař | Reflex.cz
nahoru

Masaryk kontra Pekař

JAN P. KUČERA12. května 2004 • 19:00

Národ český bude záhy vystaven konfrontaci, díky níž může zvědět, kolik pravdy je v tom, co si o sobě po léta namlouvá. Zda ty jeho zlaté ručičky nejsou jen ručičky zlodějské či zda jeho plebejství není jen buranstvím. Jedinou nesporně pozitivní devízou, kterou si do EU přináší, je jeho proslulé švejkovství, které dlužno chápat jako vzorec široké přizpůsobivosti.

Český národ je střízlivý, vůči velkým idejím nedůvěřivý. V Čechách vždy měla navrch jakási odvaha k neodvaze, těžko vyvratitelné přesvědčení, že "mnohem výhodnější a pro štěstí člověka důležitější je dobře vytopený pokoj, čistá postel, pohodlná pohovka a do zlata upečená bábovka než zlatá medaile za nohu ustřelenou na bojišti". Není divu, že z řad takového národa (se vzácnými výjimkami) žádní velcí filosofové nepovstali, kterýmžto nedostatkem se český národ jen přiřazuje ke svým čili k velké družině slovanské, jíž František Palacký jakožto slovanský myslitel důvtipně přibájil mimořádnou demokratičnost a bytostnou spravedlnost.

NIKOLI VĚDEC, NÝBRŽ POLITIK

Patří ke směšným dějinným paradoxům, že v elitě tohoto sympaticky střízlivého,

Foto
vůči IDEÁM podezřívavého národa se rozhořela zvláštní polemika známá pod názvem "spor o smysl českých dějin". Snad je dobré připomenout, že tento spor je sice české specifikum, ale jen do jisté míry. V jiné formě se s ním lze setkat i u jiných národů, koneckonců česká verze navzdory občasným úderům pod pás proběhla alespoň bez mesiášského třeštění příznačného třeba pro Francouze a ještě víc pro Poláky a Rusy. Ačkoliv "spor" zpestřilo hodně úctyhodných lidí z vědeckých, uměleckých i žurnalistických kruhů (Kaizl, Krofta, Nejedlý, Rádl, Stloukal, Werstadt, Šalda, Vlček, Peroutka), byl v prvé řadě zajímavou ideovou bitvou dvou mimořádných osobností, profesorů Karlovy univerzity T. G. Masaryka a Josefa Pekaře. Názorový mumraj onoho sporu zahájily filosofické aktivity T. G. Masaryka, který na počátku devadesátých let 19. století začal odvážně formulovat nový program české politiky a českého myšlení vůbec.
Prvním vrcholem jeho úsilí byla obsáhlá kniha Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, posledním Palackého idea národa českého. Všechny tyto studie - patří k nim i kniha o Janu Husovi a kniha o Karlu Havlíčkovi - vzbudily v jedněch nadšení, v druhých rozpaky. V roce 1895, kdy Masaryk Českou otázku vydal, už česká společnost pětačtyřicetiletého profesora dobře znala. Ve vědecké práci se považoval za filosofa a sociologa, avšak, jak se mělo ukázat, svým duchovním ústrojenstvím byl nikoliv vědcem, nýbrž politikem - a vzhledem k jeho vysoce mravnému charakteru politikem takřka ideálním. Ani vysoký stupeň mravnosti mu nezabránil v zápalu boje se občas pragmaticky uchýlit k poněkud problematickým praktikám, když si to okolnosti vyžadovaly. Jeho aktivity, během nichž neúnavně vtahoval vědu do žurnalismu a politiky a zase naopak, byly nepřetržitým řetězem konfliktů, které ho sice unavovaly, v nichž se nicméně cítil jako ryba ve vodě. Jeho nemalé sebevědomí ho vedlo k tomu, že nebýval schopen přiznat či vůbec pochopit své omyly, a tuto jeho vlastnost navíc provázela bojovná urputnost i v maličkostech. To poněkud vysvětluje, proč se od něho časem odvrátili i někteří z cenných přátel, například kolegové profesoři Jaroslav Goll a Otakar Hostinský či jeho dlouholetý politický souputník, střízlivě realistický liberál Josef Kaizl. Na jeho straně zůstali spíš entuziasté a nekritičtí obdivovatelé typu Jana Herbena nebo Jindřicha Vančury, jimž sice nechybělo nadšení a dobrá vůle, ale Masarykova noblesnost tu a tam ano.

ZKRESLOVAČ ČESKÝCH DĚJIN

Masaryk ve své snaze povznést národ nějakým ideálem (svým ideálem) tento ideál nešikovně opřel o příliš svéráznou interpretaci českých dějin. Svéráznou do té míry, že ji solidní historikové museli prohlásit za spekulativní a nepravdivou.
Foto
Masaryk především tvrdil, že "naše národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově" a že smyslem českých dějin je idea náboženská. Nábožensky hluboce založený protestant Masaryk tak opustil starou koncepci Františka Palackého, který smysl českých dějin spatřoval především ve střetu češství s němectvím. Podle Masaryka čeští buditelé uskutečňovali ideje husitského a českobratrského humanitního demokratismu, přičemž mu takřka splývaly pojmy humanity a reformačního úsilí. "Ideál humanitní, základní a stěžejní idea vedoucí všecko úsilí buditelské a obrodní, náboženská humanita reformační, českobratrská" jsou mu takřka jediným obsahem českých dějin: "Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt ...
Reformace byla obrozením, obrození má být reformací." V knize o Janu Husovi pak Masaryk své stanovisko formuloval takto: "Osnovní ideje našeho tzv. obrození jsou ideje naší reformace, a hlavně našeho bratrství." To je z hlediska toho, co dnes o našem národním obrození víme, povážlivý nesmysl. Jenže povážlivé to bylo i na konci 19. století. Masaryk měl navíc tu smůlu, že jeho odpůrci, Gollovi žáci s Pekařem v čele (včetně svého učitele), měli na rozdíl od něj i z evropského hlediska špičkovou vědeckou úroveň, takže jejich éra je dnes považována za zlatou éru české historiografie. Tito vědci, podráždění i autoritativností, s níž Masaryk své soudy vynášel, prostě mlčet nemohli. Museli je označit za nevědecké. Ostatně ona nevědeckost se netýkala jen českých dějin, nýbrž i dalších oblastí Masarykova uvažování. Jaroslav Goll podrobil tvrdé, byť šetrně formulované kritice také Masarykův obšírný spis Otázka sociální, v němž se Masaryk věnoval dělnické otázce a kritice marxismu. Masaryk se svým odpůrcům zkrátka nejevil jako solidní vědec a Pekař to vyjádřil bez obalu: "Masaryk nám jako vědátor neimponoval, kdekoliv se pouští do otázek historických, pracuje a soudí jednostranně a doktrinářsky. To poznání naplnilo nás nedůvěrou k vědecké činnosti jeho vůbec, neboť tam, kde není solidní heuristiky a poctivé kritiky, nemůže být vědy." Jemný Goll sice neměl polemiky rád a nebyl si jist, "není-li přece snadnější býti dobrým historikem než šťastným politikem", ale mladému, geniálně nadanému Josefu Pekařovi silně ironický polemický zápal rozhodně nechyběl. Věc nejprve nespěchavě promyslel a pak vystoupil. Svůj postoj zformuloval ve velké studii Masarykova česká filosofie, vydané v roce 1912 čili 17 let po vydání Masarykovy České otázky.
Celá tato studie má jediný cíl: prokázat, že Masaryk je "zkreslovač" českých dějin.
Foto
Pekař proti Masarykovi namítal především fakt, že čeští buditelé nejen na českobratrskou tradici navazovat nemohli, protože ji neznali, ale hlavně vycházeli ze zcela jiných ideových zdrojů. Dále Pekař zdůraznil, že žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má "tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází", přičemž každá epocha má svůj vlastní životní princip, duchovní vlnu, světový názor nebo svůj smysl. Pekařovi také neušla historická i filosofická neurčitost Masarykových pojmů. "Co je humanita českých bratří?" táže se. "Ani toho Masaryk nevyložil. Mluví vždy zcela obecně, kupodivu neurčitě." Jak Pekař v polemice pokračuje, stupňuje se jeho sarkasmus až k výsměchu. To když si klade otázku, proč se tento "realista", který se opakovaně ohání svou nedůvěřivostí vůči historii, neustále dovolává právě minulosti: "Samá myšlenková archeologie, samé nekritické hledání základů našeho bytu a národní taktiky v minulosti. Masaryk je idealista a zve se realista, což mate v širší veřejnosti ještě patrněji nazírání naň. Co se nekritičnosti týče, je celá argumentace Masarykova, jak vyložila osnovnou ideu humanity a náboženství z našich dějin, jejím nepřetržitým dokladem. Krátce: apoštol či, chcete-li, prorok (v tom slovu není žádného tónu příhany) pohlcuje, překonává v Masarykovi bezpředsudečného vědce."

ŽIŽKOVY I FRANTIŠKOVY DĚTI

Masaryka tato věcná kritika popudila, nepřijal ji ani ve zlomku, ba velmi nešikovně se ohradil absurdním tvrzením, že jeho teze jsou "empirickou historickou generalizací", dokonce ztratil svou obvyklou noblesu, neovládal svou aroganci a prohlásil, že Pekařovy "vývody nejsou pro mě vědeckou opravdovou diskusí, nýbrž pouze nerozvážným ledabylým obtěžováním". Tak Pekařovi jen nahrál a ten snadno trefil do černého: "Přestože povaha jeho útoků je taková, že nemůže urazit, lituji upřímně, v zájmu prof. Masaryka samého, že něco podobného mohlo být vytištěno pod jeho jménem a že zůstane s jeho jménem spojeno, třeba předpokládat omluvou, že prof. Masaryk psal ve velkém rozčilení, jež mělo nepříznivý vliv na klid jeho úsudku, a že v denních půtkách politických a žurnalistických utrpěla mnoho jeho způsobilost dát se v diskusi metodickou."
Masaryk během času vzal lépe v potaz rozum a věc znovu promýšlel, zvlášť když v něm "prorocký filosof" začal ustupovat politikovi. Při ústupu se samozřejmě snažil být co nejméně nápadný.
Ubral na zdůrazňování spojitosti mezi obrozením a českou reformací a během válečných let zvýraznil ideu národní. Ve Světové revoluci, která bývá považována za jeho "ideovou závěť", už se myšlenka kdysi Masarykovi tak drahá, totiž že jsme potomci Husa a Chelčického, objevuje jen zahaleně. Masaryk tam napsal: "V opozici proti absolutismu protireformačního Rakouska jsme se přiklonili v 18. století k ideálům osvícenství a Francouzské revoluce. Pokrokové ideje Západu staly se vůdčími myšlenkami našeho národního obrození. To tím snáze, že duchovní vůdce revoluce, Rousseau, vyrostlý ve švýcarském republikanismu a kalvinismu, vychází z idejí reformačních. Mužové revoluce, jak to správně vytkl Marx, pokračovali na dráze reformátorů. Osvícenství, humanitismus a vedoucí ideje 18. století vůbec pokračují směrem reformace, a tudíž také naší reformace české."
Foto
Jenže i v takovéto formulaci podstata omylu zůstala a Pekař nebyl jediný, kdo si toho povšiml. Jestliže on jako vědec proti Masarykovým prorockým vizím postavil vědeckou objektivitu, liberál Peroutka proti Masarykovi, odpůrci liberalismu, postavil svěží ironii svobodného intelektu: "Okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa I."

PANE PEKAŘI, BYL JSTE HODNÝ ČLOVĚK

Ačkoliv během sporu Masaryka s Pekařem na obou stranách padlo několik příkrých formulací, Pekař v budoucnu udržoval dobré styky s Masarykovou rodinou, a když historik zemřel, nadiktoval už také vlastně umírající Masaryk své vnučce jímavý vzkaz na pohřební kytici, kterou velkému zesnulému poslal: "Profesore Pekaři, vzpomínám často na Vás a na naše styky. Byl jste hodný člověk!" V letech první republiky se už Masaryk ke sporu nevrátil, avšak jeho bojovný "husitismus" v něm přetrvával až do pozdních let. Svůj nejzábavnější květ vydal v roce 1925. Toho roku v březnu vyšel nový zákon o nedělích, svátcích a památných dnech. Jím byly zrušeny tři mariánské svátky a zemský svátek Jana Nepomuckého a jako památný den vyhlášen mj. 6. červenec, den upálení mistra Jana Husa - a to přes velký odpor podrážděné vatikánské kongregace. Husův den vadil také českým Němcům a samozřejmě rovněž luďákům.
Masaryk toho nedbal a s prohlášením, že "zůstal kacířem", Husův den oslavil po svém; vystrčil z okna Hradu černý husitský prapor s rudým kalichem přímo proti Arcibiskupskému paláci. Načež došlo k diplomatické roztržce s Vatikánem, kterou si Masaryk toužebně přál. Uražený papežský nuncius opustil republiku a pilnému Benešovi pak dalo dost práce, než roztržku urovnal. Ani Pekařovi se Masarykův husitismus nelíbil, nadšení v něm ostatně nebudila ani vzniklá Církev československá husitská. V roce 1928 se pak ještě jednou v brožuře Smysl českých dějin vrátil ke starému sporu. Napsal výbornou studii, snad nejcennější z celé té haldy papíru, kterou zbytečný, a přece prospěšný "spor" během let navršil. Pekařův text právě dnes, v době vstupu Česka do EU, má překvapivou aktuálnost. Velký historik zde opět, ale v nových a jemnějších formulacích vyložil, jak "rozličně nesnadné je vyhledávání faktorů našeho dějinného vývoje", ale vzdor tomu se i on nakonec odvážil zformulovat svou "závěť" o smyslu českých dějin. Už nikoliv
Foto
jen "stýkání a potýkání" ve smyslu Palackého, nýbrž "stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů, světa germánského a románského jsou nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktorem našich dějin".

HUSOVO POSELSTVÍ

Vyrovnat se s Masarykem není snadné. Je symbol demokracie, u nás stále takřka posvátnou osobností, jejíž kritika je považována za jakousi zradu na národě. A tak má dodnes platnost tento Pekařův povzdech: "Je možno u nás ještě psáti svobodně o problémech, jimž veřejnost dovoluje jen jediný výklad, tj. agitačně oslavný?" Osvěžující výjimku v "problému Masaryk" představuje jen odmítnutí Masarykovy dějinné filosofie Janem Patočkou jako filosoficky nedostatečně fundované a Václavem Černým, který po Pekařovi opakuje, že "TGM se jeví spíš jako prorok než jako historik a filosof historie". Černý jen nedodal, že prorok totálně neúspěšný, protože nic z toho, co Masaryk o vývoji Evropy předpokládal, se nenaplnilo. Zarputilí masarykovci do omrzení opakují, že "pouhý historik Pekař filosofa Masaryka" nepochopil, že prý Masarykovi šlo o to, aby dějiny nebyly zmrtvujícím balastem, nýbrž činitelem aktivizujícím, inspirujícím k jednání. Zda toho lze dosáhnout jejich překroucením, nebo proklamací našeho synovství vůči Husovi, to nechť si každý posoudí sám. Není těžké si představit, kolik Husových synů po večerech místo sledování televize holduje četbě Husových spisů, naopak je těžké říci, proč by to měli dělat.
Bohatě stačí, že máme onen proslulý "spor" vlastně stále na očích. Na vlajce prezidenta republiky je pod velkým státním znakem červená stuha s nápisem "Pravda vítězí". Hle, poselství Husovo! Jen tak vědět, o jakou pravdu to běží. Co když jde jen o nějakou malou pravdu českou? To by pro vstup do EU nebylo dobré. Snad alespoň naše zkušenosti se smyslem dějin českých přijdou EU vhod, když zřejmě nadchází čas sporu o smysl dějin evropských.

JAN P. KUČERA


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější