Bodil, Královna kanců | Reflex.cz
nahoru

Bodil, Královna kanců

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ28. května 2006 • 16:59

Když jsem do seriálu článků s tematikou pornografie nahlásil tragický příběh dánské pornoherečky BODIL JOENSENOVÉ, známé jako „Královna kanců“, pan šéfredaktor mě požádal o citlivé a opatrné zpracování. Není divu - ani po pětatřiceti letech od natočení filmu Letní den nejsou „zvířátka“ o nic společensky přijatelnější než pedofilní či sadistické porno a výroba zoofilních filmů je trestným činem u nás i ve většině zemí světa. Řekl jsem, ať se nebojí. Osud Bodil Joensenové je nejlepším argumentem pro to, aby při tom už zůstalo: dokazuje totiž, že zvířecí porno skutečně probouzí v lidech zvířecí pudy. Hlavně v těch „normálních“.

Přestože už za samotné „dovážení, provážení nebo vyvážení“ pornografického filmu zachycujícího pohlavní styk se zvířetem můžete v Čechách dostat až jeden rok nepodmíněně, objevila se německy dabovaná videokazeta s výmluvným názvem Animal Bizarre počátkem devadesátých let i na vysokoškolských kolejích Hvězda v Praze, kde byla mazáky používána jako test odolnosti bažantů. Šlo o soubor pornografických scén poskládaných z - jak dnes vím - produkce dánské společnosti Color Climax a nováček si vysloužil úctu přímo úměrnou tomu, jak daleko se dostal na stupnici „obstarožní školačka se psem“, „farmář a svině“, „holka a její hřebec“ až k mytickému „úhoři“, než se mu zvedl žaludek. Tak proběhlo mé seznámení s Bodil Joensenovou, legendou v

žánru natolik extrémním a anonymním, že jiné legendy nemá (pro úplnost: Hektora z Budapešti nepočítám; je to doga). A nejen v něm. Sláva Bodil Joensenové překročila hranice tajnosnubné zoofilní komunity, dlouho byla populární postavou undergroundové kultury a dnes se o ní už dokonce natáčejí dokumenty a píší články do novin. Možná se ptáte, proč je dnes pro nás zajímavý životní příběh dvacet let mrtvé Dánky, která měla ráda pejsky, prasátka a koníčky a nechávala se při tom natáčet. Možná proto, že společnost zvolna přijímající pornografii jako standardní součást kultury a její tvůrce jako občany, kteří prostě dělají svou práci, by měla znát i její odvrácenou stranu.
Slibuji, že budu citlivý a opatrný. Ostatně -až k tomu úhoři jsem se stejně nikdy nedostal.

ZROD LEGENDY

V roce 1970 květinové děti, feministky a „sexuální marxisté“ uspořádali v Amsterodamu mezinárodní festival pornofilmů Wet Dream Festival. Měla to být vrcholná akce světové sexuální revoluce, důkaz o tom, že erotika a pornografie mohou být součástí přirozeného životního stylu a že po zboření tabu bude společnost nejen svobodnější, ale i šťastnější. Byla to akce hippísácky hysterická, okázale otevřená všem formám sexuality, toužící šokovat všemi prostředky. Hlavní cenou byl „Zlatý penis“, přímo za plátnem kina byla umístěna hojně využívaná „orgijárna“ a vyděšení amsterdamští chodci byli atakováni cizinkami nahoře bez, které jim nabízely praktickou ukázku výhod volné lásky. Soutěž byla skvěle obsazena - levičácké porno Le Sexe Enragé belgického skandalisty Rolanda Lethema (v němž prostitutka promění buržousta v myš a pak s ní onanuje) bylo ještě před pár lety promítáno jako umělecké dílo v pařížském Centre Pompidou, Adultery for Fun and Profit Richarda Robinsona dodnes patří k pornografické klasice.
Přesto i těm největším zastáncům využívání celé palety lidské sexuality poklesla čelist ve chvíli, kdy se na plátně objevil dvacetiminutový film Letní den. Od těch ostatních se už na první pohled lišil - nebylo to hrané porno, ale dokumentární film, který popisoval jeden den v životě podivuhodné dánské plavovlásky. Její pravé jméno se skvělo hned v úvodních titulcích: Bodil Joensenová, červenec 1970. Prvních osm minut filmu celkem nevinně zachycuje hlavní hrdinku, jak žije na své farmě v těsném kontaktu s přírodou a jak je sama schopna obstát ve světě, jemuž vždy dominovali muži. Jak s cigaretou v koutku úst dokáže zvládnout koně, jak bez pomoci nakládá kance a sama ho odveze k prasnici náklaďákem s nápisem „Inseminační centrála Dreamlight“. Pár drobností vám sice zpočátku nesedí (v medailónku na krku by člověk spíš čekal fotografii nějakého příbuzného než německého ovčáka), ale vhodně zvolená Beethovenova symfonie F dur (ano, Pastorální, co jiného) a roztřesená dokumentární kamera pochybnosti přehluší.
Dokud se Bodil nesvlékne, důkladně neumyje, nevydá do stáje za svým hřebcem, kde - stále za zvuků Beethovena - koně nejdříve políbí, pak se sama penetruje špičkou jeho penisu a nakonec mu to udělá pusou.
„Dál jsem to neviděla,“ vzpomíná slavná fotografka Playboye Suze Randallová, která společně s mnoha vytřeštěnými diváky opustila sál dřív, než Bodil vyrazila za prasátkem ke chlívku. „Seděli jsme venku, bez dechu, bez řeči, v šoku, ale zároveň jsme věděli, že se stalo něco velkého.“ Přítomní autoři filmu - americký sochař Shinkichi Tajiri a dánský producent Ole Ege - šokovaným sexuálním revolucionářům potvrdili, že si nic nevymysleli. Že v dánském Odshereddu skutečně žije šestadvacetiletá Bodil Joensenová, vlastní kance zvaného Rošťák, kolii Lassie, fenku jménem Spot, býka Sofuse a hřebce Dreamlighta, žije s nimi ve šťastném a láskyplném vztahu,muže nepotřebuje a v práci se jim vyrovná.
„Bodil nebyla nějaká anonymní pornoherečka s odvrácenou tváří,“ pokračuje Randallová, „byla to moderní žena, která se ke své sexuální identitě hrdě hlásila a proměnila svou slabost v sílu. A o to nám všem přece tehdy šlo.“ A tak se zrodila legenda o divoké a nespoutané „kančí dívce“, hrdince sexuální revoluce.

TAM KAM NIKDO PŘED NÍ

Fakt, že se hlavní principy hnutí hippies -návrat k přírodě, společenská vzpoura, feminismus a sexuální svoboda - propojily v osobě ženy, která se dřela na farmě a ve volných chvílích souložila s prasaty, lze považovat za dějinnou ironii. Ale Bodil byla přesně to, co sexuální buditelé potřebovali: ukázat světu, jak otevření a tolerantní dokážou být a že před jejich chápavostí neunikne žádná zvláštnost.
„Film Letní den je sice téměř (téměř?!) undergroundový,“ psal Haagsche Post, „ale tvrdá pornografie přece pro dnešní mladé umělce představuje způsob boje proti establishmentu.“ - „Děti by možná trochu rozrušilo, kdyby takový film viděly, ale život je nakonec rozruší tak jako tak,“ mudrovala britská New Society. Předsedkyni poroty, militantní feministce a univerzitní profesorce Germaine Greerové, byl sice Letní den odporný, ale i jejím cílem koneckonců bylo „sexuální osvobození a bitva se vším a všemi, kteří nás chtějí zotročit“. Vždyť „i paní předsedkyně si nakonec v místnosti za plátnem spontánně zapíchala,“ psalo se ve festivalové reportáži německého časopisu Pardon.
A tak porotci udělili Letnímu dni Grand Prix, vrátili se z Amsterdamu zpět do svých koutů světa a všude šířili legendu o Dánsku, jež legalizace pornografie změnila v zemi plnou tolerance, a o sebevědomé a krásné dívce, která zavedla sexuální revoluci tam kam nikdo před ní. Čímž jí - s nevšímavou vlídností revolucionářů - podepsali rozsudek smrti. Protože Bodil Joensenová sice existovala a žila na farmě se svými zvířaty, ale k hrdince sexuálního osvobození měla daleko. Stejně daleko jako Dánsko k zemi sexuální tolerance.

KANEC V TEMNOTÁCH

Bodil Joensenová byla znásilněna, když jí bylo dvanáct. O přesné povaze oné události si zdroje sice protiřečí - sama na sklonku života tvrdila, že to byl čin násilný a dokonaný, Jack Stevenson v životopisném článku „Ta nejzneužívanější“ z knihy Fleshpot: Cinema’s Sexual Myth Makers & Taboo Breakers je zas přesvědčen o tom, že s ní neznámý muž jen zapředl hovor o sexu a byl zatčen poté, co přivolaná policie u něj našla lahvičku s chloroformem. Dnes na tom nezáleží, stejně jako na tom nezáleželo Bodilině bigotní matce. Bodil pro ni byla po té události už navěky špinavá, „hanebná děvka“, která si „o to řekla sama“ a už nikdy si nezaslouží „večeřet v kruhu rodinném“. Několik týdnů ji zavírala v přístěnku a „bila víc než kdykoli předtím“. Na tomto místě se do příběhu dostává jen těžce uvěřitelný motiv, svou osudovostí připomínající spíš pohádky bratří Grimmů než biografii. Bodil se prý matce postavila a zvolala: „Až vyrostu, budu spát s prasaty!“
Tato věta se stala součástí legendy Bodil Joensenové, nikdo z jejích životopisců ani přátel ji nezpochybňuje. Zoofilie sice může být mezi sexuálními odchylkami (parafiliemi) dosud tím nejméně studovaným oborem, ale většina odborníků se shoduje na tom, že ji vedle vrozených dispozic může spíš než osudová kletba odstartovat dlouhodobá taktilní deprivace - strádání z nedostatku láskyplných dotyků. Čehož se Bodil v dětství dostalo požehnaně. O tři roky později Bodil utekla navždy z domova a nechala se zaměstnat na zvířecí farmě. To nebylo v zemědělském Dánsku poloviny šedesátých let nic neobvyklého. A neobvyklá nebyla ani pozornost, jaké se těšila dospívající blondýnka mezi ostatními farmáři. „Rozhodně byla jiná než ostatní holky,“ říká Gunnar Nielsen, který ji tehdy zaměstnal. „Lidi ji moc nezajímali, ale zvířata milovala víc než cokoli jiného. Brzy se naučila úplně všechno a nejvíc ji začalo bavit pomáhat při připouštění kanců.“ Sedláci v okolí byli okouzleni dívkou, která dokáže dělat mužskou práci, a Bodil se v sedmnácti letech rozhodla využít svou popularitu, za uspořených čtyři sta korun si koupila kance Rošťáka a založila si vlastní inseminační stanici. V první polovině šedesátých let i v Dánsku zuřil boj o ženskou emancipaci, takže se Bodil stala jedním z emblémů boje za rovnoprávnost.
Mladičká farmářka s tváří modelky, která uspěla ve světě mužů.
Neuspěla však ve světě jejich manželek.
„Naházely na mě víc špíny, než kolik vyryje kanec za celý život,“ řekla Bodil později. Pomluvy o tom, že zatímco Rošťák pokrývá prasnici, nechá se přítomným sedlákem s chutí pokrýt i Bodil, přivedly její farmu na pokraj bankrotu. Naštěstí je právě rok 1969 a dánský parlament poměrem sto pětadvaceti hlasů proti dvaceti pěti schvaluje zákon, který změní vše. Historii, strukturu dánské ekonomiky i její život. Dánsko se stává první zemí světa, jež legalizovala výrobu a distribuci jakékoli pornografie v obrazové formě s výjimkou dětské. Všechno ostatní bylo povoleno - transsexuálové, trpaslíci, froté ručníčky, bičíky. I zvířátka.

ZVÍŘECÍ FARMA

V dobách, kdy Ole Ege a Shinkichi Tajiri v Amsterdamu představili Bodil jako ikonu čisté přírodní lásky, natočila už mnoho desítek krátkých pornofilmů, aby mohla dál vydržovat farmu a svá zvířata. Dánští poslanci sice moudře usoudili, že o pornografii nebude takový zájem, když jí vezmou šmak zakázaného zboží a - jak se potvrdilo - sníží i procento sexuální kriminality. Ale neuvědomili si, že Dánsko obklopuje oblast postižená pornografickou deprivací a že z jeho území se budou uspokojovat potřeby celého světa. Během tří let se stal export pornografických filmů a časopisů druhou nejdůležitější položkou dánské obchodní bilance (po vývozu vepřového, jak jinak) a dánská Color Climax Corporation byla až do devadesátých let největším producentem pornofilmů na světě.
Poptávka po mase byla obrovská. Noviny se hemžily inzeráty hledajícími modelky do „dospělých filmů“. Mnoho dánských dívek se při pokusu vydělat si ocitlo ve stejné situaci jako naše hrdinka. „Ocitla jsem se ve studiu a měla jsem se milovat zároveň s mužem, dívkou, černochem a trpaslíkem. Trpaslík mě překvapil.“
Bodil tvrdila, že do té doby byly její sexuální zkušenosti řídké a nudné, nicméně brzy se etablovala. Její farma potřebovala stálý přísun peněz, ale v Color Climaxu jí brzy vysvětlili, že zas nemohou mít ve všech filmech stejnou dívku. Proto sama přišla s něčím, co jim žádná jiná nabídnout nechtěla. „Stejně bylo součástí mé práce rukou vzrušovat kance a navlékat koním prezervativy. Tak kde jsou ty meze?“
Obecně přijímaná definice pornografie zní: tvůrčí dílo bez umělecké hodnoty, jež stimuluje sexuální touhu. Příběh Bodil Joensenové je však důkazem o tom, že tato definice ji zdaleka nepostihuje. Její filmy nebyly jen distribuovány těm, kdo pociťovali vzrušení při myšlenkách na kopulaci člověka se zvířetem. Bodil se brzy stala kultovní figurou kodaňské bohémy, její filmy se promítaly jako šokantní zakončení mejdanů, jako filmová verze fórů o tom, co dělají selky doma, když jsou sedláci na poli. Jako freak-show.
„Proto jsem ji chtěl ukázat jako lidskou bytost, ne jako kuriozitu,“ říká po letech Shinkichi Tajiri, dlouholetý profesor na berlínské Staatliche Hochschule für Bildende Künste, jehož sochu má dánská královna vystavenou ve svém paláci. Ale jako filmař je horší než sochař - Letní sen nám o Bodil nic neříká - už proto, že při natáčení nefungoval zvuk a za informace musel zaskočit Beethoven. I přes svou okázalou uměleckost je to vlastně jen další porno v řadě. Jenže tím, že v úvodu zveřejňuje celé Bodilino jméno, se mu podařilo něco víc. Udělat z ní mezinárodní celebritu.
A z její farmy cíl turistických výprav volnomyšlenkářů z celého světa.

MEZE

Pokud je v tomto příběhu něco nechutného, rozhodně to není zvláštní děvče, které psychické týrání a nedostatek peněz přivedly do světa extrémní pornografie. Jsou to ty autobusy Japonců, kteří do Odshereddu přijížděli s foťáky. Filmové a televizní štáby, co pod záminkou natáčení dokumentů o lidské sexualitě během pár hodin natáčely záběry, jež jim další desítky let na černém trhu vydělávaly hromady peněz. Americký pornorežisér Alex deRenzy, jehož spatlaný sestřih různých Bodiliných filmů obalených rádobyexpertskými obhajobami sexu se zvířaty -Animal Lover - byl nazván „tím nejhnusnějším zneužitím v dějinách pornografie“.
Bodil nakonec svou farmu změnila v amatérské filmové studio, kam mohl kdokoli přijet a natočit si s ní a jejími zvířátky za pár šlupek víceméně cokoliv. Kolie Lassie se stává stejně populární pornohvězdou jako jeho majitelka. „Ani nevím, jestli si to někdy rozdal s fenou,“ říkala o něm Bodil. Byla nadšena svou popularitou a neuvědomovala si, že za hranicemi její farmy žijí sedláci, kteří už nemohou předstírat, že nevědí, čím se jejich sousedka živí - zvlášť když zmatení turisté přijížděli i na jejich farmy a ptali se, kde je ta holka, co to dělá s prasaty. Brzy se ocitla v naprosté společenské izolaci.
Navíc časem začal zájem opadat. Natočila celkem čtyřicet filmů a v polovině sedmdesátých let už jí byl trh přesycen. Přestává vypadat jako modelka - během toho frmolu si stihla najít prvního lidského partnera, nemakačenka jménem Knud, který jí s provozem zvířecí pornofarmy rád pomohl, a porodila mu dceru. Hippísácky rozevlátý způsob života se zvolna mění v živoření ve špíně, venkovská solidarita k její farmě nesahá, nikdo jí se zvířaty nepomůže, nikdo jí nechce nic prodat, nic od ní nekoupí.
Ani tím se ale nenechá zlomit, ještě je pořád veselá a bezstarostná, přijde s dalším nápadem: živými vystoupeními v kodaňských erotických klubech. Partnerem jí je samozřejmě erotopes Lassie. „Ochránci zvířat mě napadali, že prý Lassie trpí. Měli jste nás vidět vystupovat! Jak slyšel J’t’aime - to byla naše písnička -, hnal se na jeviště, až se mu hlava třásla!“ Zvládli tři čísla za večer.
Jenže ani to nestačí, a tak - aby uživila Knuda, dceru a farmu - začne ikona sexuálního osvobození, madona hipíků, královna kanců šlapat chodník.
Na Internetu, na fakepix.com - webu plném obrázků, nad kterými by se i Bodil zarazila (ano, na mnoha z nich je i doga Hector, ale úhoře jsem tam nenašel), - najdete přepis jejího posledního interview. V roce 1980 ji v jejím masážním salónu navštívil novinář Svend-Ove Kjeldgaard. „Nohy má tlusté a nateklé, na sobě špinavé a obnošené šaty, vůbec jí nepadnou,“ píše. „Tělo, kdysi tak krásné, vypadá vulgárně a neohrabaně s třiceti kily nadváhy. A zanedbané zuby jsou v příšerném stavu.“ Bylo jí tehdy třicet šest let.
Z Kjeldgaardova textu prýští údiv, šok a smutek. Prohlížejí si spolu její album, obrázky nahých výletů na hřbetě Dreamlighta, vyvádění s Rošťákem, vzpomínky na divoké mládí, pozůstatky podivné slávy. „Už není moc mužů, kteří by se do mě zbláznili,“ říká mu Bodil, „takže nemůžu odmítat ani ty největší nechutnosti. Přežít v téhle branži je peklo.“ Na konci svého článku se Svend bezradně ptá: „Kolik lidskosti zbylo v kančí dívce?“ Nejspíš proto, že se Bodil během jejich setkání zhroutila a se slzami v očích mu řekla, jak příšerně ji zasáhla smrt fenky německého ovčáka, její „jediné kamarádky“.
„Žiju sice s manželem a dcerou, ale Spot byla jediná živá bytost, která mě měla ráda pro to, co opravdu jsem.“ Ale copak byla tak daleko od pravdy, Svende?
Během rozhovoru urazila flašku akvavitu a vykouřila čtyřicet cigaret. O rok později už byla její farma v takovém rozkladu, že Bodil po udání okolních farmářů policie zatkla pro týrání zvířat. Prasata se topila v metrových vrstvách močůvky a vedle těch živých leželo jedno mrtvé, napůl shnilé, napůl sežrané.
„I zkušení policisté cítili nevolnost,“ psaly noviny. Dreamlight musel být utracen. Po měsíci odkrouceném ve vězení - s Knudovým souhlasem - už šlapala jen za chlast.
„Navštěvoval jsem ji často,“ řekl britským dokumentaristům Leif, jeden z jejích kunčaftů, „ale sex jsme zkusili jen jednou. A nebylo to nic, o čem by člověk psal domů mámě.“
Zemřela v jedenačtyřiceti letech na cirhózu jater z akvavitu a prošlých sedativ, 3. ledna 1985.

KRÁLOVNA SE VRACÍ

O dvacet let později se v novinách objevila zpráva, že japonské pornoherečky protestují proti tomu, aby „butter dogs“ - na porno speciálně vycvičení psi - měli i nadále dvakrát větší platy než ony. Ano, sexuální revoluce zvítězila, cenzura byla poražena, jsme konečně svobodní. Dnes můžete „díla bez uměleckého významu, která stimulují sexuální touhu“, i u nás koupit na každé pumpě (zvířátka tam sice nenajdete, ale koneckonců čím se Bodiliny hrátky se zvířátky tak liší od filmu „Huston 620“, v němž se na jedné pornoherečce šestsetdvacetkrát otočí fronta dobrovolníků, že ...) a i respektovaný týdeník si může dovolit, byť „citlivě a opatrně“, vyprávět příběh Bodil Joensenové. Je to takový test. Možná se dnes už všichni bez problému dostaneme až k úhoři. Anebo pocítíme stud za všechna ta prasata, která z týrané holčičky udělala královnu kanců. h

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější