Polívka v Brně | Reflex.cz
reklama
nahoru

Polívka v Brně

DORA VICENÍKOVÁ12. září 2007 • 11:00

Boleslav Polívka je spjat již s počátkem existence Divadla (Husa) na provázku. Působil tu nejen jako herec, ale také jako tvůrce autorských představení. Jeho inscenace - jednu z nich, legendární pantomimu Pépe, jste našli přibalenou k části vydání tohoto Refl exu - objely s mimořádným úspěchem svět. Svědčí o tom i slova divadelního řidiče Karla Maláska, jenž při vzpomínce na Commedii dell'arte v Sofii pronesl: "Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech."

reklama

 


Z Vizovic se Boleslav Polívka přestěhoval do Brna. Studium činoherního herectví tu na JAMU ukončil v roce 1971 absolventskou rolí ve Smočkově hře, k níž se později ještě několikrát vrátil, Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. "Objevil svou cestu sám, tím, že se zajímal o pohybové divadlo, že přes paní Ryšánkovou k tomu čichl a chodil k ní na hodiny. To ona ho vyhecovala k prvnímu představení, k pozdějším Strašidýlkám, jmenovalo se Příběhy z rodných hor. Základní motiv, základní síla, frustrace, tak tomu můžeme říkat, toho valašského kluka, který dobývá svět - to tam pořád je. Já si myslím, že to je jeden z velkých hnacích motorů - objevení a dobytí světa," vzpomínal v knize Bolek Polívka v hlavní roli režisér Peter Scherhaufer. Studia na JAMU popisuje Miroslav Donutil: "Když jsem v roce 1969 přišel na JAMU, byl Bolek ve třetím ročníku. Už tenkrát jsem si všiml, že z toho ročníku čněl nejen výškou, ale i skvělými nápady. I když všichni v představení, jež za rok nato hráli v Martě, byli dobří, on měl vždycky něco navíc a nebylo možné si ho nezapamatovat. Po absolvování školy na chvíli zmizel do nedosažitelné Prahy, ale zanedlouho se z ní vrátil, ověnčen úspěchy Cirkusu Alfréd, do Divadla Husa na provázku, a tak jsme se zhruba na dvacet let stali kolegy."

STRACH Z POSTAVY


Boleslav Polívka začal spolupracovat s tehdy ještě amatérským Divadlem Husa na provázku, jež od 15. března 1968 příležitostně hrálo v prvním patře brněnského Domu umění. Ve stálé sídlo divadla se prostory proměnily s jeho profesionalizací. Výstavní prostory upravené pro divadelní činnost umožňovaly variabilnost scény a plně tak podporovaly nepravidelnou dramaturgii, základní programové směřování divadla. I dnes, když navštívíte ztichlou funkcionalistickou Procházkovu síň, najdete zde otisk divadelní historie - v parketách, jejichž výrazné šrámy prozrazují dramatičtější časy.

V roce 1972 se Boleslav Polívka stal vedle Gabriely Wilhelmové, Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka a Jiřího Pechy členem hereckého souboru již profesionálního divadla. Hereckou práci brzy doplnila i ta režisérská, činoherní tvorbu pantomimická. Způsob Polívkova hraní popsala jeho herecká partnerka Dáša Bláhová: "Bolek se vždycky bál přímého kontaktu s postavou... Bolek tou postavou nikdy nebyl. On ji vytvářel sám ze sebe a byl vždycky nad ní, dělal si z ní prdel a předváděl ji tak lidem. Vždycky se bál emocionálně se s ní ztotožnit, dneska se mu to možná daří ve filmu. Ačkoliv ani tím si nejsem tak docela jistá, protože to je pro něj úplně jiný styl herectví. My jsme se v tomhle báječně sešli v představení Am a Ea. Tam jsme opravdu dělali jednu postavu, zatímco v některých inscenacích Evy Tálské, Pospíšila nebo Scherhaufera byl Bolek trošku nešťastnej."

V červnu 1971 v divadle Radost, kde Provázek zpočátku hostoval, uvedl svou první autorskou pantomimu Příběhy z rodných hor (později Strašidýlka).
V dubnu 1973 již v Domě umění celovečerní klauniádu Am a Ea, analogii biblického příběhu o vyhnání z ráje, již hrál spolu s Dagmar Bláhovou, autorem hudby je poprvé Jiří Bulis a scénu tvoří Dušan Ždímal - v následujících letech Polívkovi dvorní spolupracovníci.


"Když jsem chodil na JAMU," vzpomíná Arnošt Goldfl am, "byl v Brně jednoznačně určujícím divadlem Provázek, jak se říkalo. A i když byli všichni herci publikem milováni, opravdu uznávaným a respektovaným, nejen jako herec, ale také jako autor do té doby neviděných klaunérií, byl Bolek Polívka. Měl jsem to štěstí, že jsem během studií hrál na Provázku malé roličky a mohl práci divadla a jeho tvůrců sledovat zblízka. Jednu z prvních příležitostí mi poskytl právě Bolek v představení Am a Ea, kde jsme s Lárym Hauserem nebo Mirkem Donutilem hráli dva hlídače u nebeské brány, obrazně řečeno."

Od dalšího roku hraje spolu s osmiletým Radkem Balašem scénickou báseň o přátelství klauna a malého Josefa Pépe. V inscenaci za smíchem a hravostí prosvítal hlubší podtext, jeden ze základních rysů Polívkovy tvorby vůbec.

U NÁS V SOCIALISMU...


V té době se Provázek rozkračuje do mnoha stran a stylů, představení v Domě umění jsou vyprodána a objevují se první pozvání do zahraničí. Na festivalu experimentálního divadla ve francouzském Nancy triumfovala Commedia dell'arte (režie Peter Scherhaufer), Am a Ea i Pépe. "Situace se proměňuje po velkém úspěchu Divadla na provázku v Nancy, na němž měl Polívka v Commedii dell'arte i ve svých autorských klauniádách Am a Ea a Pépe lví podíl. O obě inscenace a celý Provázek začal být v zahraničí enormní zájem. Přišlo nám tehdy víc než třicet pozvání téměř do celého světa. Realizována byla následující rok (1976) vystoupení v Miláně a na festivalu v Palermu a v roce 1977 pak turné s Am a Ea po Belgii. Totalitní orgány tehdy rozhodly, že nám nepovolí víc než jednu zahraniční cestu za rok. Nastala obrovská tenze mezi zájmem ,západního' zahraničí o naše divadlo a možnostmi vyjet za železnou oponu," dokládá Petr Oslzlý, tehdy skalní dramaturg Provázku.

Na zahraniční hostování vzpomíná i Pavel Zatloukal: "Když jsme začali jezdit s Commedií dell'arte, získalo divadlo obrovskou slávu. Divadlo na provázku - to tehdy opravdu znělo! Ale najednou z toho Bolek začal čnít, najednou jako kdyby zvali jenom jeho, jako kdyby tu Commedii zvali kvůli němu... Asi ji skutečně zvali kvůli němu; samozřejmě zvali celé divadlo, ale spousta zájezdů se konala opravdu asi jenom kvůli němu. Bolek měl venku spoustu kamarádů, protože se velmi rychle naučil anglicky. Všude měl divadelní přátele, a ať jsme přijeli kamkoliv, tak to opravdu vypadalo, že na něj čekali. Ve Francii, v Itálii..."

A ještě jedna vzpomínka na Nancy, tentokrát z perspektivy (tehdy osmiletého) Radka Balaše: "Večer se nehrálo a Bolek se rozhodl, že mě vezme do nočního baru. ,To ale, Radku, není jen tak, jít do takového francouzského baru. Do takovýho baru totiž nepustí žádného nekuřáka,' mystifikoval mě Boleček. A tak jsme se učili kouřit. Bolek mi pečlivě vysvětloval a ukazoval, jak se otevírá krabička, jak se vytahuje cigareta, jemně se s ní klepne o stůl, pak se po straně trošku olízne, přičichne se k ní a teprve po tomto rituálu je možné si ji zapálit. Teprve po mnoha letech mi došlo, proč si s tím Bolek dal takovou práci. Když jsme totiž přišli do večerního podniku, čekaly tam už na Bolka dvě krásné mladé Francouzky. Usedli jsme společně do kruhové sedačky, Bolek vytáhl krabičku cigaret zn. Gitanes (jsme přece ve Francii), nejdříve nabídl dívkám a poté k všeobecnému zděšení nejen přítomných dam nabídl cigaretu i mé maličkosti. A já jsem se snažil s maximální dokonalostí předvést to, co mě Bolek celé odpoledne učil. A ve chvíli, kdy už jsem vyfukoval z úst tenké obláčky dýmu (pochopitelně jsem nešlukoval, to by mě zabilo) a užaslé ženy se zeptaly, jak to, že kouřím - Bolek s výrazem velké satisfakce v oku (malá jiskřička, která se mu tam objevuje vždycky, když se mu něco povede) s klidem valašského gentlemana prohlásí: ,U nás v socialismu už jsme tak daleko, že i děti mají úplnou svobodu...' Tehdy mě Bolek naučil, že pro dobrou pointu je nutné někdy vyvinout až nadlidské úsilí, ale výsledek pak stojí za to."


V září 1975 uvedl Polívka ansámblovou klauniádu Pezza versus Čorba, jež vychází z modelové situace boje dvou klaunů a jejich rodin o ovládnutí manéže. V září 1977 se odehrála premiéra Trosečníka, variace na Trosečníky v manéži J. Mahena, k němuž se Provázek hlásil nejenom pojmenováním divadla. Pantomimické vystoupení z této slavné inscenace, která mimo jiné promlouvala i o smutku z osamocení, je uchováno v kolážovitém filmu Vladimíra Síse Blues pro EFB.

POSLEDNÍCH 24 HODIN


K dialogizované verzi pohybového divadla dospěl Boleslav Polívka inscenací Poslední leč (1981), která líčí návštěvu doktora Zvonka Burkeho u starého revírníka z Pohádky máje V. Mrštíka. Dialog starých mužů v podání Polívky a Jiřího Pechy doplňovaný pantomimickými čísly a zcizujícími komentáři vyvolával bouřlivý smích u publika, ovace u kritiky a do roka se dočkal i filmové verze opět v režii Vladimíra Síse. V březnu 1983 vzniklo další autorské představení Šašek a královna, v němž se poprvé představila Chantal Poullainová. Dramatičnost příběhu vyvěrá z lavírování mezi mocí a manipulací, mezi úslužností a pýchou, mezi oddaností a krutostí. O úspěchu svědčí mimo jiné i filmové zpracování Věrou Chytilovou, které ve své době vidělo v kině přes půl miliónu lidí. V lednu 1985 vznikla Terapie a na motivy osudu Jana Kašpara Debureaua vytvořil inscenaci Seance uvedenou v dubnu 1987. V únoru 1988 pak měl premiéru Polívkův text napsaný pro jeho celoživotního spoluhráče Jiřího Pechu Nejsem svůj pes a své režijní působení v Divadle Husa na provázku uzavřel inscenací Mickey Mouse, Don Quijote a ti druzí v roce 1990. O tři roky později se Polívka účastní nejdelší divadelní akce v historii českého divadla, divadelní inscenace-happeningu Posledních 24 hodin po 24 letech, jíž se Provázek rozloučil s Procházkovou síní Domu umění. "Slavíme posledních čtyřiadvacet hodin ve staré budově Domu umění, kam nás kdysi pozval velkorysý Adolf Kroupa. Ani on netušil, že je to pozvání na více než dvacet let. Dlouho jsme se s Bolkem neviděli a mluvili jsme spolu jen příležitostně - ahoj, kam valíš, už jdeš zase za tou Tálskou? Bolek najednou vyjde a pláče. Říká mi: Tak vidíš, jeden se zastřelil a druhý se zabil v autě. - To bylo v těch květnových dnech, co v Praze zemřel Zdeněk Pospíšil na následky střelné rány a co se u Olomouce zabil v autě Jiří Bulis," vzpomíná Miloš Štědroň.

V roce 1995, jak píše Petr Oslzlý, "je ukončen v posledních třech letech již jen symbolický pracovní úvazek Boleslava Polívky, jenž byl hercem a posléze také režisérem divadla bez přerušení šestadvacet let."

POSLOUCHÁM, JAK TEČE VODA


Vlastní divadlo zakládá Polívka v roce 1993 a repertoár tvoří inscenace přenesené z Divadla (Husa) na provázku, které doplní i pár nových kusů. I když přišly další role a hostování v jiných divadlech, autorská tvorba - vyjma rozporuplně přijímané inscenace Pro dámu na balkóně (1999) - umlká. Divadlo Bolka Polívky na Jakubském náměstí obnovilo divadelní prostor budovy, v níž se v minulosti vystřídaly soubory Divadla bratří Mrštíků a Večerního Brna. Dnes je především stagionou, kde pravidelně hrají jiné divadelní spolky a pražská zájezdová představení. Majitel Polívka k tomu říká: "Být majitelem divadla není jednoduché. Než se zprovozuschopnilo, sebralo mi spoustu energie. Rekonstruovali jsme střechu, vodovod, záchody, elektřinu, spolu s Petrem Bílkem jsme tomu věnovali tolik úsilí, že jsem si z toho odnesl tiky: Neprší? Neteče do divadla voda? Je utěsněný kohoutek? Zahajovali jsme představení, hraju a najednou se přistihnu, že zároveň poslouchám, jestli někde na hajzlu neteče voda! O přestávce říkám svému společníkovi Petru Bílkovi, který se stará o provoz divadla: Petře, mně už šibe, já furt poslouchám, jestli nám někde neteče voda! A on povídá: Bolku, prosím tě, toho si nevšímej, od toho jsem já, ty se starej jenom o svý hraní! Tak jsem hrál a poslouchal, jestli Bílek poslouchá, jestli neteče voda."



Přesun z Divadla Husa na provázku do Divadla Bolka Polívky nebyl nijak dramatický ani zlomový. Polívkovo angažmá na Provázku bylo v posledních letech spíše formální, obsazování do inscenací se stále více komplikovalo, role za něj přebírali ostatní herci, se svými inscenacemi objížděl festivaly a razil sólovou linii.

V novém divadle dále hrál stejná představení s týmiž hereckými kolegy, jen pod jinou střechou, těsně sousedící s kostelem sv. Jakuba. Divadelní umění Boleslava Polívky však není vázáno na prostor, jeho herectví je inspirováno klauniádou, filmovou groteskou, commedií dell'arte a potřebuje "pouze" diváka. Poetická křehkost jeho klauniád byla vždy tvrzena autorským odstupem, zcizovacími prostředky a (sebe)ironií. "Bolkovi se nejlépe hrálo, když měl diváka, který mu rozuměl, který věděl, že mu nechce ublížit, a před nímž si mohl zlomyslně vymýšlet všelijaké kousky a reagovat na situaci... Tenkrát hrával tak, že si vedle normálního textu ještě mluvil - jako třeba ,teď ti dám do držky', publikum to neslyšelo, ale on si to pro sebe brblal. Říkal si ty podtexty a přes to šly velké texty, které bylo slyšet v hledišti, takže byly patrné jeho motivace. Jeho herectví, jak já tomu říkám, je herectví, které se dá číst, rozumíš mu, chápeš, proč má třeba takový úmysl a kam to celé směřuje." Takto vzpomínal režisér Peter Scherhaufer. Jeho slova potvrzuje i kolega Miroslav Donutil: "I my, kteří jsme s ním hráli, jsme měli co dělat, abychom se udrželi, když začala pracovat jeho fantazie a Bolek vymýšlel ptákoviny, které ovšem, a to je nutné zdůraznit, vždycky měly hlavu a patu, nechyběla jim pointa a byly chytré."

Petr Oslzlý výstižně pojmenoval herecký styl tohoto divadelníka, jenž původní divadelní tvorbu v posledních letech opustil: "Základními rysy herectví Boleslava Polívky je prolnutí jeho autorské potence, schopnosti improvizovaně roli dotvářet s perfektním zvládnutím svého extrémně pohyblivého těla. Což bychom mohli sice pojmenovat jako ovládání řemeslných dovedností, on však nikdy nepěstoval žádnou uzavřenou hereckou techniku, ale s až živelnou hravostí zacházel se svým tělem, hrál si s gesty, hlasem, ale především si hrál s tématem a to nejen ve svých vlastních inscenacích. Příkladem toho, jak skrze hlavní roli improvizačně - což znamená i autorsky - ovlivnil celou inscenaci, je právě jeho Harlekýn. Pokud můžeme mluvit o autorském herectví, tak jeho vrcholným představitelem - v evropském rozměru - je právě Bolek Polívka."

 

DORA VICENÍKOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama