Modrý mauricius | Reflex.cz
reklama
nahoru

Modrý mauricius

VÍTĚZSLAV HOUŠKA11. září 2008 • 02:00
Modrý mauricius

Vešel do historie i historek filatelie a snad i do přísloví. Vznikla domněnka, že je to nejvzácnější, nejcennější, nejkrásnější známka všech dob. Současnost však mýtům nepřeje, takže se jen znovu smutně dovídáme, že to bylo všechno poněkud jinak.

reklama

 


Především: úžasně vzácný není pouze proslulý mauricius modrý, nýbrž stejných pár miliónů byste museli vyklopit i za mauricia červeného. Za druhé: modrý mauricius není nejvzácnější známkou světa; například unikát jednocentové známky Britské Guyany z roku 1858 je mnohem cennější. A za další: krásná známka to určitě není; portrét královny Viktorie (vlastně nápodoba první známky světa) je dosti nezdařilý; přísní posuzovatelé označují profil britské královny dokonce za karikaturu. A přece ...

A přece je to filatelistický skvost. A krása nesmírná, která nepatří do říše bajek a podpovídek, nýbrž do živého organismu světové filatelie i do jejího panteonu. Ale chceme-li už přece jen bortit předsudky, prosím, teď máme možnost. Traduje se totiž, že filatelie je výhradně doménou mužů a že paním a dívkám příroda odepřela pochopení pro tuto speciální zálibu. Že je to mylný názor, dokládá například objev modrého i červeného mauricia pro filatelistickou veřejnost, u něhož na samém začátku stojí dvě ženy. Vlastně tři. K těm dvěma prvním dámám se za chvilku vrátíme, ale teď se podívejme na tu třetí, která se prý o první známky ostrova Mauricius velmi zasloužila.

NÁPADY LADY GOMMOVÉ


Nejprve situační zpráva. Píše se rok 1847. Poštovní známky jsou nejnovějším vynálezem. Většina světa nemá tušení o jejich výhodách. První známku světa vydala v květnu 1840 Velká Británie, pak se pro novinku v poštovním styku rozhodly i švýcarské kantony Curych, Ženeva (1843), Basilej (1845), Brazílie (1843) a USA (1847). Bylo jich tedy pět jako v příběhu Karla Poláčka a hned po nich - žádná Francie, žádné Rakousko, žádný další světadíl, nýbrž ostrůvek Mauricius.





















Je to nevelký hornatý ostrov ležící v západní části Indického oceánu, asi 800 km východně od Madagaskaru (Malgašské republiky); žije tu 1 221 000 obyvatel. V roce 1847, kdy vyšly obě slavné známky Mauritius POST OFFICE, byl na tomto ostrově guvernérem (a tedy zástupcem britské královny Viktorie) William Gomm, jehož úkolem bylo mimo jiné vnést pořádek do zmatené poštovní praxe. Znal zreformovaný anglický poštovní systém, pochopil dobrodiní poštovních známek a žádal Británii, aby mu sem nějaké výtisky dodala. Londýn sliboval, zásilka nepřicházela, a tak (prý) do děje vstoupila paní guvernérová, která (prý) přemluvila svého manžela, aby dal pokyn k výrobě samostatných známek ostrova Mauricius. A další roztomilé prý: lady Gommová usilovala o tuto poštovní novinku pouze proto, že chtěla novými známkami ofrankovat a ozdobit své pozvánky na velkolepý maškarní ples pořádaný 30. září 1847 na počest pátého výročí guvernérování jejího manžela na Mauriciu. Tedy z důvodů prestižních a společenských - ať všichni vědí, že Mauricius není jenom nějaký zapadlý ostrůvek, nýbrž řádná britská kolonie na úrovni doby i módy.

Guvernér Gomm se tedy rozhodl vydat známky ve vlastní pravomoci. Ale nevěděl, kde sehnat umělce, který by dokázal vypracovat výtvarný návrh, zhotovit rytinu a známky vytisknout. Ještě že byla po ruce lady Gommová, jejíž nápady oplývaly svěžestí: "A co to zadat panu Barnardovi, který nám onehda vytiskl docela pěkné vizitky?" J. Barnard byl místní (prý poloslepý) hodinář a klenotník, jenž vlastnil tiskařský stroj a trochu se vyznal i v rytecké práci. A právě v tomto památném září onoho roku vstoupil do dějin filatelie.

Také na jeho dílku je profil královny Viktorie, pečlivě obkreslený (až do posledního vlasu) podle první známky světa. Rovněž nápis nahoře POSTAGE (poštovné) i dolní písmena označující hodnotu (červený mauricius ONE PENNY, modrý TWO PENCE) okopíroval hodinář podle dané předlohy. Nu a vpravo svisle vyryl název ostrova MAURITIUS. Ale viděl, že to není dobré. Díval se, krabatil čelo a pak vycítil, že by měl něčím zaplnit i levou část obdélníku, už z důvodu jakési kompoziční vyváženosti. Jenže jakým konkrétním slovem tu mezeru vyvážit?



LEGENDA POKRAČUJE


A je to legenda roztomilá, posuďte sami.

Hodinář z města Port Louis byl prý nejen částečně slepý, ale také částečně zapomnětlivý. V tom rozčilení prý zapomněl na přesnou textaci. I šel tedy zpátky k portlouiskému poštmistru Brownriggovi poptat se, co tam má vlastně napsat. Ale než k němu došel - a to je další prý -, všiml si tabule na poštovním úřadě, kde byl výrazný nápis POST OFFICE, a to mu k inspiraci postačilo. K poštmistrovi ani nedošel, vrátil se domů k rydlu a k tisku.

Barnard zhotovil obě proslulé rarity mauricijských známek (červenou jednopennyovku a modrou dvoupencovku) ručním měditiskem na jednoduchém tiskařském stroji, tedy z malé destičky, které běžně používal k tisku vizitek. Když klenotník Barnard vytiskl 350 dvojic obou hodnot, netušil, jaký filatelistický klenot stvořil, nýbrž se přece jen zadumal nad správností nápisu POST OFFICE a znovu se vypravil k poštmistrovi, od něhož chtěl slyšet ujištění, že mauricijské známky s tímto textem budou přijaty a řádně zaplaceny.

Místo pochvaly však uslyšel výtku, že je popleta. Přece mu bylo výslovně řečeno, aby tam napsal POST PAID (poštovné zaplaceno): "Opravte to, napravte to a ty vadné tisky někam vyhoďte!"

Ale klenotník Barnard vadné (dnes bychom řekli zkusmé) tisky někam nevyhodil, nýbrž je donesl paní Gommové s prosíkem o přímluvu u pana guvernéra, aby ráčil i za tyhle kazové exempláře vyplatit aspoň částečný honorář: "Jinak bych, vzácná lady, tuze škodoval."



Legenda pokračuje. Traduje se, že paní guvernérová přemluvila svého manžela, aby návrhy obou známek (s údajně chybným označením POST OFFICE) schválil, a dal naopak souhlas k dotisku zbývajících 150 kusů. Protože si chtěla, jak víme, touto novinkou upevnit společenskou prestiž. Mauricijské známky se tedy tiskly, ale pak už pouze s opraveným nápisem POST PAID. Těm nepovedeným říkáme první vydání. A konstatujeme, že první emisi s nápisem POST OFFICE považují i mnozí renomovaní filatelističtí publicisté za chybotisk a tvrdí, že jedině správné by bylo označení POST PAID, které se objevilo na dalších dvou známkách ostrova Mauricius v roce 1848 (vyryl opět J. Barnard) a potom i na dvou vydáních z roku 1859 (tehdy pouze hodnota dvě pence).

Každá z těch známek je samozřejmě vzácná, ale nejcennějšími jsou pouze ty, jež mají v levé části obrazu slůvka POST OFFICE. Těchto známkových klenotů, které vyryl poloslepý a zapomnětlivý klenotník, se zachovalo 27 (z toho 12 modrých a 15 červených). Jejich aukční cena rok od roku stoupá, takže už ani nevíme, za kolik miliónů nejtvrdších měn lze tento malý štráfek papíru získat. Ale stojí za to se na známečku aspoň podívat. Poznamenejte si do diáře: Světová výstava poštovních známek PRAGA 2008, Praha 7-Holešovice, 12.-14. září.

Když vytváříme za první číslicí větší počet závratných nul, napadá nás otázka: A kolikpak na zakázce vydělal skromný autor slavného chybotisku? Za kresbu i rytinu tiskové desky obou hodnot požadoval pouze 10 liber a za vytištění tisíce kusů 10 šilinků. Tento Barnardův vlastnoruční rozpočet a požadavek z 12. listopadu 1847 jsou nyní uloženy jako vzácný dokument v Britském muzeu.

JE TO CHYBOTISK?


V nefilatelistickém světě je ovšem každý zmetek, kiks nebo padělek s opovržením posílán na smetiště dějin. Ale filatelisté mají chybotisky v oblibě, neboť každá taková nepodařenost mívá logicky větší cenu než kterýkoli bezvadný exemplář. Chybotisků je totiž vždycky mnohem míň. A to je stará vesta: čeho je málo, to se cení, toho si filatelisté považují.



Z doby, kdy vznikaly první známky ostrova Mauricius, se nezachoval žádný úřední doklad. Což neznamená, že neexistoval.

Nebylo by patrně správné, kdybychom se přiklonili k naivní domněnce, že modrý a červený mauricius byly vytištěny z popudu a rozmaru paní Gommové. I když měl třeba její manžel značné guvernérské starosti, vždy si asi ještě dokázal vyšetřit čas k rozhodnutí, jak má nová poštovní cenina vypadat. Kdo jiný totiž než on mohl určit, že na známkách má být královnin portrét nebo ten či onen nápis? Měl přece v Port Louisu svého poštmistra Brownrigga, tedy odborného poradce. A je zřejmě zcela vyloučeno, aby tak ponechal nějakému hodináři na laické úvaze, jak oficiální státní ceninu navrhne, vyryje a vytiskne.

Ale kterak přišel pan Barnard (respektive Gomm nebo Brownrigg) na onen pochybný nápis POST OFFICE? Napětí poněkud povolí, povíme-li si, že už 1. července 1847, tedy 11 týdnů před mauritci, se nápis POST OFFICE objevil na prvních dvou oficiálních známkách USA. A stejně "chybný" název POST OFFICE se vyskytuje na amerických poštmistrovských dopisnicích z let 1840-1841.

Ta dvě slova, kolem nichž vzniklo tolik povyku, většinou překládáme jako poštovní úřad, tedy jako budovu, místnost nebo úřad, ale v širším pojetí (a zejména v 19. století) se jimi rozuměla poštovní instituce čili poštovní správa i poštovní služba. Odsuňme proto do říše pověr a iluzí povídku, že zapomnětlivý hodinář a klenotník Barnard se rozhodl pro nápis POST OFFICE teprve podle cedule na portlouiském poštovním úřadě, která bila do očí i poloslepého.

Takže malé překvapení: nápis POST OFFICE na mauriciech je správný. Ale co potom slova POST PAID na druhé, třetí a čtvrté mauricijské emisi? Byl to opravdu jedině správný termín, jak se dodnes traduje? Nebyl a není. A spíše, aniž usilujeme o paradoxní pointu, se přikláníme k názoru, že nápis POST PAID je nepřesný, nevhodný, neúčelný a nesprávný.



Tak se totiž za předznámkových časů označovaly zásilky (většinou slovy Postage Paid, Post Paid nebo zkratkopisem P. P.) jako potvrzení, že odesílatel poštovní poplatek předem uhradil. Ale nyní je už přece pouhá existence známky viditelným dokladem o zaplacení.

FILATELISTICKÉ FEMINISTKY


Paní Borchardová z Bordeaux ve volném čase nevyšívala kanavu, nýbrž holdovala filatelii. Z obchodní korespondence svého zesnulého manžela vystřihovala poštovní známky a vlepovala je do alba, v němž byla prázdná okénka pro veškeré tehdejší známky světa. Tehdy, v roce 1864, jich ještě tolik nebylo. Ale přece jen Lallierovo album všechny země zřejmě neevidovalo, neboť v něm chyběl jakýsi Mauricius.

Teprve teď si vdova vzpomněla, že její muž, povoláním puškař, před lety dodával střelné zbraně také na Mauricius a vedl se svými obchodními partnery čilou korespondenci. Paní Borchardová je už zkušenou filatelistkou, ale přece jen se dopouští chyby nezkušených sběratelů: známky z dopisů odstřihuje a barbarsky vlepuje do prázdných albových políček. V korespondenci puškaře Borcharda našla nejméně dvanáct mauriciů POST OFFICE.

Co s takovým nepotřebným počtem neznámých známek? Vdova má momentálně jinou starost: potřebuje totiž sehnat první známky Uruguaye. Záhy se dostavila radost, neboť francouzský sběratel A. Coutures jí za dva mauricie vyměnil dvě vzácná "montevidejská slunce", ale k těm nápisům POST OFFICE neměl ani on valnou důvěru, a tak je zase nabídl a lacino prodal věhlasnému bruselskému obchodníkovi J. B. Moensovi. Ani tento uznávaný filatelistický odborník však mauricijské partii moc nedůvěřoval a spěšně ji postoupil F. A. Philbrockovi, který se oběma mauricii kochal asi tak deset let, ale pak je (v roce 1881) výhodně prodal hraběti Philippu la Rentičre von Ferrari, snad největšímu filatelistovi všech dob.

Mauricius POST OFFICE nebyl za časů dvou francouzských filatelistických dam tak populární jako dnes. Ta druhá, paní Desboisová, byla obchodnicí poštovními známkami v Bordeaux, tedy ve městě, jímž prošel největší počet těchto filatelistických skvostů. Jen od paní Borchardové, která v korespondenci zesnulého manžela našla množství mauriciů POST OFFICE, získala nejméně 12 exemplářů. Za kolik, to nevíme. Ale víme, že je madame Desboisová neuložila do zásobníku nebo do trezoru, nýbrž s nimi uvážlivě obchodovala. Belgičan J. B. Moens nabídl až 300 franků za kus a paní za pultem ochotně přikývla.

OSTŘE SLEDOVANÉ ZNÁMKY


Naprostá většina zachovaných mauriciů POST OFFICE je více nebo méně poškozená, jejich střih jde do masa, tu a tam jsou natržené. Filatelisté takovým mírně nekvalitním známkám říkají kosti, ale málo platné - i každičká kost mauriciů POST OFFICE je a zůstává zbožňovanou raritou rarit.



Dobře se ví, kdo červené a modré mauricie toho času vlastní a občas i vystavuje nebo zase nabízí do aukcí. Jsou to zkrátka ostře sledované papírky, které až podnes zobrazují rytecký rukopis a osudové životní drama poloslepého hodináře Barnarda. Filatelističtí historikové se také snažili vypátrat, kdo měl těchto vzácností nejvíc. Poslední zjištění: nálezkyně paní Borchardová jich vlastnila nejméně 12, na stříbrném stupni mauricijského žebříčku je paní Desboisová (asi 11 kusů); následuje obchodník Moens (osm až deset), král filatelie Ferrari (sedm až devět) atd. Nejvíce - asi 16 - jich bylo nalezeno v Bordeaux, na Mauriciu asi šest a v Indii čtyři.

V době plesu pořádaného paní Gommovou stály tyto známky jeden penny, respektive dvě pence; o třicet let později, po jejich filatelistickém objevení, tak čtyři libry. A dnes? Přibližně šestmiliónkrát víc u mírně poškozeného a dvacetmiliónkrát víc u - jak filatelisté říkají - luxusního mauricia POST OFFICE.

Je to sen, nebo jen další legenda, která vtéká do řečiště bulváru? Nikoli. Je to holá pravda a nic na ní nezmění ani pohoršený údiv moralistů nebo realistů, jimž se nelíbí, že to, co se nic nazývá, může mít tak výstřední cenu.



MAURICIUS V ČECHÁCH? Mezi českými filatelisty koluje historka, že jednoho mauricia vlastnil i Čech. Podle časopisu Sběratel ho měl ve své sbírce krkonošský advokát dr. Brunner. V roce 1939 byl zatčen a podle záznamu Židovského muzea zemřel 20. prosince 1939 v Buchenwaldu. Než do vězení nastoupil, zašil si své nejvzácnější známky do kabátu a tak o ně taky přišel. V koncentračním táboře musel odevzdat oblečení a tím stopa českého mauricia končí. Známky mohly shořet, možná je někdo našel ve svršcích prodávaných do vetešnictví. Už nikdy se nedá zjistit, zda mezi dochovanými exempláři je i ten dr. Brunnera. Zdroj 1999-2008 CET 21, spol. s r. o.

AUTOR JE SPISOVATEL

 

VÍTĚZSLAV HOUŠKA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama