Zkuste si vybavit někoho, kdo je z Rakouska a zároveň se stal popkulturní ikonou, když ne světového, tak alespoň evropského významu (ne, DJ Ötzi ani Adolf Hitler se nepočítají). Docela fuška, že? Možná právě to je důvod, proč jsme najednou vystaveni něčemu tak absurdnímu, jako je „falcomanie“.
I do našich kin minulý týden vstoupil životopisný film FALCO.
Osmdesátá léta byla po všech stránkách divná doba. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová uváděli do praxe vlhké sny všech konzervativců, Michael Douglas ve Wall Streetu pronesl své nesmrtelné "greed is good!" a o módě té doby jste si nemohli být úplně jisti, zda je k smíchu, nebo k pláči. Byla to prostě zvláštní doba, která tvořila zvláštní popkulturní hrdiny. Z dnešního pohledu to vypadá, že lidé byli tehdy tak rozhození, že akceptovali úplně všechno - Max Headroom, první virtuální zpěvák, nemohl spatřit světlo světa jindy než v osmdesátých letech. V sedmdesátých, ale ani korektních devadesátých letech by vám neprošlo udělat hvězdu z něčeho tak strašně nenadaného, ale tak ostentativně prsatého, jako byla Samantha Foxová. Když se nad tím zamyslíte, osmdesátá léta byla jediná doba, kdy se světově proslulým popovým zpěvákem mohl stát maniodepresívní Rakušan ve večerním obleku, zpívající své písně ve dvou jazycích a jednom obskurním německém dialektu. Falkovi se povedlo ale ještě něco víc - stal se svého druhu legendou. Jak to udělal, je záhada, s níž si mnoho lidí dodnes neví rady. Samotný fakt, že v únoru 1998, ve svých jedenačtyřiceti letech, poslal své Mitsubishi Pajero čelně do autobusu, celé věci možná pomohl. Ale sám o sobě by asi nestačil.
DER KOMMISSAR
Falkův první velký hit - Der Kommissar - z roku 1982 je poměrně zázračná věc. Falco v něm rapuje o vídeňském nočním životě, text je plný narážek na kokain a Falkovi se v něm povedlo to, co chce každý, kdo píše skladbu o drogách a nechce být za kazatele nebo hlupáka. Tedy vytvořit trochu ztracenou, trochu smutnou, ale zároveň trochu svůdnou atmosféru. Málokdo, kdo začíná jako popový zpěvák, otevře svoji kariéru dvěma drogovými skladbami, ale přesně to Falco udělal. Der Kommissar byl první hit, ale písní, která jej objevila pro velké vydavatele, byla až věc jménem Ganz Wien. Tu Falco napsal ještě před začátkem své sólové kariéry a objevila se (stejně jako Der Kommissar) na jeho prvním sólovém albu - Einzelhaft - v roce 1982. Právě díky téhle skladbě se Falkovi dostalo zájmu nejen rádií (Ganz Wien byla stažena z playlistů po celém Rakousku), ale i producentů, konkrétně Markuse Spigela, jenž následně Falka podepsal. Debata o prvním singlu byla složitá, Spigelovi se právem zdálo, že píseň Ganz Wein, v jejímž refrénu Falco smutně konstatuje, že "celá Vídeň je na heráku", a kde vedle názvů nejrůznějších drog, které se tehdy ve Vídni fetovaly, zaznívají i jména tehdejších vrcholných rakouských politiků Bruna Kreiského a Hannese Androsche, je pn Der Kommissar, věc mající podobný námět jako Ganz Wien, ale je ve zcela jiném tempu. A především Falco ji celou rapuje, což bylo na tehdejší poměry (rap byl stále naprosto okrajovou záležitostí dokonce i v Americe) velmi "napřed". Pokud je Ganz Wien temnou drogovou úvahou ve stylu řekněme filmu Zjizvená tvář, pak Der Kommissar je seriál Miami Vice (O. K., zkuste si ho představit v kulisách Vídně, pokud to jen trochu jde) - barevnější a přece jen trochu bezstarostnější verze téhož tématu. Der Kommissar byl hit. Že se dostal na první místo hitparády v Německu nebo Rakousku, kde se mohli kochat odvážným textem, bylo ještě pochopitelné, že ale bavil lidi v Itálii, Španělsku, Norsku nebo Japonsku, to už se nechápe tak snadno. Z dnešního pohledu vypadá jako spousta jiných legračních popových věcí z osmdesátých let a vedle průkopnického rapu můžeme obdivovat pouze fakt, že v té době se do hitparád dostávaly skladby s neuvěřitelnými tématy (vedle Falkových drogových orgií tehdy bodovali třeba Pet Shop Boys se skladbou Rent, což je jediná píseň o homosexuálních prostitutech, jež se kdy dostala do hitparád pro teenagery). Tehdy ale podle všeho zafungovala na mezinárodní úrovni právě kombinace Falkovy tvrdé němčiny ve slokách a angličtiny v refrénech. A z muže, kterého ještě nedávno znali pouze jako Johanna Hölzela, se stal Falco, mezinárodní fenomén.
ZATRACENÁ DRUHÁ DESKA
Fakt, že Der Kommissar měl tak fantastický úspěch prakticky po celém světě, znamenal, že Falco musel okamžitě vyjet na roční turné. To, co je sen každého zpěváka, ale tomuhle poměrně plachému chlapíkovi, jenž sice na pódiu působil jako světák, ale na velký svět nebyl zvyklý (v jednom rozhovoru v roce 1988 vysvětluje redaktorovi ORF, že si nikdy nezvykl na mezinárodní kuchyni a vůbec život na cestách, protože "Wienerschnitzel ist Wienerschnitzel"), udělalo trochu nedobře. Na Falca, tradičně usedlého Rakušana zvyklého bydlet s maminkou, který až doposud vyrazil nejdále do Berlína, to prostě bylo všechno trochu moc. "Kariéra v Americe by snad byla tehdy možná, ale já na to tehdy neměl. Když jsme jeli propagovat desku do Ameriky, nebral jsem to jako práci, ale spíš jako výlet. Pil jsem láhev whisky denně, a když jsem se vrátil, měl jsem 87 kilo a byl naprosto mimo. Kdyby se mi tam tehdy povedlo prorazit, byl bych dneska mrtvý kvůli kokainu, kodeinu, heroinu a nikotinu," bude později tvrdit v jednom rozhovoru. Nedokázal si poradit se svou slávou ani s klíčovou záležitostí každé popové kariéry - "tou zatracenou druhou deskou". Junge Römer nezopakovalo zázrak jménem Der Kommissar. Vedlo si skvěle v Německu a Rakousku, ale to bylo tak všechno. Zbytek světa už přestala bavit Falkova němčina a rap byl tehdy už spíše standardem v hitparádách než velkým překvapením. Zpěvák reagoval impulsívně, ale v zásadě nesmírně rozumně. Rozhodl se, že kariéra v německy mluvících zemích mu nestačí, vyházel producenty a začal pracovat na své angličtině. Přesto ale nechtěl přijít o to, co jej dělalo zajímavým a na čem si pravděpodobně i osobně dost zakládal - tedy svém rakušáctví, nebo možná vídeňáctví.
AMADEOVSKÁ VLNA
Rychlostřelba tří jeho největších hitů, kterou předvedl v roce 1985, měla už kompletní charakteristiku "nového Falka". Hudebně se oprostil od new wave popu, jenž mu u prvního singlu tak pomohl. Lingvisticky se pak oprostil od němčiny, ale nikoli od svého vídeňáctví. A tak v prvním singlu ze své třetí desky - Rock Me Amadeus - nenaskakoval jen na vlnu, již odstartoval Miloš Forman svým filmem, ale rovněž na vlnu, která tehdy hýbala Rakouskem, jež bylo zase chvíli pyšné na nějakého svého rodáka. V rychlém sledu následovala skladba Vienna Calling, která úspěch jen potvrdila. Amadeovská vlna zafungovala a Falco dobyl i poslední baštu, jež mu zbývala - číslo jedna v americké a britské hitparádě. Jak Rock Me Amadeus, tak Vienna Calling jsou sebevědomé epické skladby se silnými refrény a rockovou energií, jež ale tehdy fungovaly velmi dobře i na diskotékách. Tohle byl naprostý vrchol Falkovy kariéry, kterou, dokonale ve svém stylu, opentlil ještě skladbou Jeanny. Tady Falco využil trik, jejž udělal už na začátku své kariéry. Vzal víceméně temné téma (dříve drogy, nyní znásilnění a velmi pravděpodobně i vraždu) a příběh odvyprávěl z hlediska pachatele. Nezapomínejte, stále ještě byla osmdesátá léta, kdy vám prošlo ledasco, pravda ale je, že tuhle skladbu znovu masově odmítala rádia. V tehdejším západním Německu se dokonce volalo po jejím zákazu (ve východním zakázána byla). Přesto měla skladba úspěch, už proto, že její text je napsán tak, že neobsahuje žádné přímé reference k čemukoli vyloženě kriminálnímu a kontext vychází pouze z nálady skladby a imaginace posluchače. Pokud se Falco někde přiblížil textařské genialitě, pak právě tady.
ROZBITÉ KOLEČKO
Album Falco 3, stejně jako další Falco Emotional, bylo z hlediska produkce dílem holandského bratrského dua Bolland&Bolland, nájemných producentů, jakých bylo v osmdesátých letech plno. Když nepracovali s Falkem, dělali například pro Samanthu Foxovou, Suzi Quatro a napsali také megahit In The Army Now pro Status Quo. Což jen dokazuje, že Falco v osmdesátých letech nebyl nějakým vizionářským popovým géniem, ale jen dalším kolečkem v promazaném stroji evropského popu. A pokud se takové kolečko rozbije, většinou se okamžitě vyhodí. Falco se "rozbil" v roce 1988 albem Wiener Blut, posledním, jež pro něj Bollandové dělali. Zpěvák byl tlakem okolí donucen vyprodukovat tři alba během čtyř let, přičemž úspěšnost s každým dramaticky klesala. V roce 1988 byl vyždímaný a naprosto unavený. Své okolí obtěžoval častými změnami nálad, které ještě podporoval spotřebou drog a alkoholu. Wiener Blut věnoval dceři, již mu porodila jeho tehdejší přítelkyně a později na krátkou dobu manželka Isabelle Vitkovicová. O pět let později se Falco na testech otcovství dozví, že dcera není jeho.
V tu dobu už je klasickou vyhořelou popovou ikonou. Najednou jsou devadesátá léta, v nichž jeho Der Kommissar zní trapně a Jeanny už také není nic moc. Album Nachtflug z roku 1992 se ještě chytne alespoň v Rakousku, ale tím to tak asi hasne. Falco začíná poctivě pít. Jak později říká: "Když začnu pít, kompletně se mi mění osobnost, myslím, že mám na alkohol alergii, ale rád piju, takže jsem pravděpodobně rozpolcená osobnost." Stěhuje se z Rakouska do vily v Dominikánské republice, kde občas přijímá návštěvy a dá sem tam nějaký ten rozhovor. V některých působí trochu manicky, novináři nepřestávají spekulovat o jeho pokračující závislosti na drogách, on nepřestává spekulovat o svém návratu na scénu. Jisté je, že nějaký materiál natáčí, práci ovšem přerušuje po rozchodu s poslední přítelkyní - Caroline Perronovou. Deska Out Of The Dark vyjde až po jeho smrti. "Out Of The Dark je tak trochu autobiografické album, ale zase ... vlastně není. Píšu tam z pozice někoho, kdo je závislý na kokainu, což já nejsem," tvrdil o své poslední desce.
SMRT VZORNÉHO GÉNIA
Když ho s mnohačetnými zraněními, jež se ukázala neslučitelná se životem (jak se hezky říká v české lékařské terminologii), vytáhli z rozmláceného pajera, začalo se okamžitě spekulovat o tom, zda byl Falco opilý, či zfetovaný. Dodnes se to neví. Přesně jako u každé správné legendy si můžete vybrat. A tak Rakušané svého zpěváka pohřbili jako vzorného génia s krásným náhrobkem na centrálním vídeňském hřbitově a jednou ulicí pojmenovanou na jeho počest. Romantičtější typy si budou pamatovat rozervanou duši ve vždy elegantním obleku, bojující s démony a zpívající mnohavrstevné temné skladby, plné drogové paranoie a latentního násilí. My ostatní se sice můžeme povzneseně usmívat nad Der Kommissar či Rock Me Amadeus, ale na druhou stranu musíme přiznat, že na to, abyste ve svých textech dokázali Vídeň přesvědčivě líčit jako hříšné město plné tajemství a z němčiny udělali sexy jazyk, jenž baví i Japonce ... to chce určitě velký talent. A možná i záblesk génia.
