Clint Eastwood | Reflex.cz
reklama
nahoru

Clint Eastwood

Alena Prokopová10. června 2010 • 00:15
Clint Eastwood
foto: Isifa.com

Osmdesáté narozeniny, které oslavil 31. května, nemusí CLINT EASTWOOD prožívat nijak bouřlivě. Otázky, kým je, odkud jde a kam kráčí, může smést ze stolu stejně snadno jako burákovou slupku. Odpovídal na ně svými filmy během svižného pochodu, při kterém se z žánrové herecké hvězdy měnil ve vysoce ceněného tvůrce.

reklama

 

Clint Eastwood zůstává jedním z mála obyvatel Hollywoodu, již jsou v Evropě stejně oblíbení jako ve své vlasti. Respektuje ho i Asie, která bývá v tomto ohledu tradičně odtažitá. Dnes je jako režisér podobně ceněný, jako byl milovaný coby herec v 60. a 70. letech. Tehdy by ovšem nikdo nevěřil, že se prvoplánová chlapácká ikona vypracuje k devíti oscarovým nominacím, z nichž hned dvě promění v prestižní pozlacené sošky. V souvislosti s antiwesternem Nesmiřitelní (1992) a boxerským dramatem Million Dollar Baby (2004) ovšem Eastwood nezabodoval jako herec, ale jako režisér.

 

Jeho rané herecké kreace se už dávno staly klasikou, ať už jde o chlapíka beze jména, vybaveného v „dolarové trilogii“ režiséra Sergia Leoneho lakonickým humorem i svérázným vztahem ke spravedlnosti, či o neústupného poldu Drsného Harryho ze série úspěšných akčních thrillerů. Jeho úsporné, noblesně mužné charizma je žádané i dnes – svou původní hereckou profesi se však Eastwood rozhodl opustit: na ošklivého starého chlapa se prý nikdo nechce dívat.

 

Houževnatý jubilant překvapuje už celá desetiletí svět provokativní výdrží i neústupnou svěžestí, jež projevuje především v tak náročných a komplexních profesích, jakými jsou režie a produkce (té se věnuje v rámci své společnosti Maltaso). Do filmografie si režisér Eastwood přidává nový titul přinejmenším každý rok – loni v prosinci nabídl americkým divákům drama inspirované osudy Nelsona Mandely Invictus: Neporažený. A právě teď intenzivně pracuje na krimithrilleru Hereafter s Mattem Damonem.

 

Je trochu bizarní, že „předsmrtná“ ocenění se na něj začala hrnout už před patnácti lety. Snad proto, že nostalgický milostný příběh Madisonské mosty, ve kterém si pod vlastním režijním dohledem zahrál po boku Meryl Streepové, vyhlížel jako typický „rozlučkový“ projekt. Tehdy pětašedesátiletý Eastwood od Americké filmové akademie uctivě přijal pamětní cenu Irvi­na G. Thalberga – načež se pustil do režírování svých nejzajímavějších filmů. Místo aby spokojeně skonal, tiskna si k chlapácké hrudi Cenu za celoživotní dílo (Americký filmový institut 1996) nebo Zlatou palmu za celoživotní přínos světové kinematografii (MFF v Cannes 2008), oslnil publikum pozoruhodným psychologickým dramatem Tajemná řeka (2003), strhujícím boxerským příběhem Million Dollar Baby (2004), originálním válečným dvojprogramem Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy (2006) či stylovým melodramatem Výměna (2008)…

 

Role bezejmenného antihrdiny ve westernu Sergia Leoneho PRO HRST DOLARŮ (1964) znamenala pro Eastwooda vstup do první herecké ligyRole bezejmenného antihrdiny ve westernu Sergia Leoneho PRO HRST DOLARŮ (1964) znamenala pro Eastwooda vstup do první herecké ligy

 

Jednou se rozdavači cen samozřejmě strefí a budou moct prohlásit, že odměnili Eastwooda „právě včas“, ale do té doby nám nejspíš odvypráví nějaké další osobité příběhy o statečnosti, vině a pokání.

 

HVĚZDA, KTERÁ MYSLÍ

Clint Eastwood si v Hollywoodu vybojoval unikátní postavení: ze zpětného pohledu je zřetelné, že právě on stál u zrodu fenoménu „myslících hvězd“ – toho typu hollywoodských celebrit, které se souběžně s hereckou prací věnují režii a produkci. A to režisér Sergio Leone o své hvězdě kdysi prohlásil, že disponuje pouze dvěma výrazy: s kloboukem a bez klobouku. A veřejnost ho celá dlouhá desetiletí spojovala pouze s přímočarou komerční inteligencí.

 

Původní „dřevnatý“ herecký výkon, jehož machistický podtext kdysi budil ze snů feministky, však uplývající čas přetavil v jemnou, úspornou stínohru. Ta znamenitě funguje zvláště v tom typu vyprávění na pomezí zpochybnění heroizace a jejího znovunastolení, kterému dává přednost i Eastwood jako režisér.

 

Vyjadřovat své názory a vkus prostřednictvím projektů, nad kterými si udržuje tvůrčí i produkční kontrolu, se dnes pokouší každý úspěšnější Hollywooďan – je to móda skoro povinná stejně jako adopce sirotků ze zemí třetího světa a nenávist k bývalému prezidentu Bushovi. Clint Eastwood by ovšem režíroval, produkoval a skládal hudbu (což je jeho letitá záliba) za jakýchkoli poměrů a okolností – u něj totiž jde o stejně bytostnou potřebu, jaká mu velí dávat přednost vlastním dětem (kterých podle odhadů zplodil sedm s pěti různými ženami).

 

Součástí celistvé existence tvrdošíjné hvězdy jsou také otevřené demonstrace jejích letitých sympatií k republikánům, ale Eastwood vyjadřuje své názory nejzajímavěji prostřednictvím svých postav i filmů. Absolvent Střední technické školy v Oaklandu, jehož studia na univerzitě v Seattlu ukončila vojenská služba strávená na postu plaveckého instruktora a jenž se akademického vzdělání nedopracoval ani v losangeleské City College, je ve své podstatě spíš skalní liberál než republikán. Pro muže, který vyrůstal v protestantsky orientované středostavovské rodině, svoboda jedince nevychází z respektování oficiálních struktur, ale z organického mravního řádu, jehož odraz nachází především ve svém srdci…

 

Clint Eastwood při natáčení filmu BREEZY (1973)Clint Eastwood při natáčení filmu BREEZY (1973)

 

Základy tohoto uvažování získal sanfranciský rodák už jako syn ocelářského dělníka a pomocné dělnice, jejichž předci přišli do země neomezených možností z britských ostrovů a Nizozemska. Eastwoodovi hrdinové se vždycky vyznačovali tím, že byli ochotni – a většinou i schopni – převzít plnou zodpovědnost za vlastní osud. Jak se vyvíjeli, jaksi přirozeně z toho vyplynula povinnost postarat se i o svět kolem.

 

MRAVNÍ ZÁKON PSANCE

Fráze „Svoboda mé pěsti končí na hraně tvé brady“ měla svou váhu už v druhořadých dobrodružných snímcích, kovbojkách a akčních thrillerech, ve kterých dlouho přehlížený herec účinkoval díky pracovní smlouvě se společností Universal v padesátých letech. Uplatnila se i v roli kovboje Rowdyho, díky níž v televizním seriálu Rawhide (1955 – 1966) štíhlý sympaťák Eastwood konečně pronikl do povědomí amerického publika.

 

Údernost ovšem získala v okamžiku, kdy prakticky neznámého šestatřicetiletého Američana angažoval italský režisér Sergio Leone do svého westernu Pro hrst dolarů (1964). Bezejmenný antihrdina ošlehaný bůhvíjakými vichry, který v zapadlém městečku ovládaném znepřátelenými klany napravuje pokřivenou spravedlnost, je navenek prodejným cynikem a krátkým cigárkem v koutku jeho sevřených rtů nepohne sebevětší nespravedlnost.

 

I když podobný typ Eastwood ztělesnil i v dalších dvou dílech Leoneho volné „dolarové trilogie“ – spaghetti westernech Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966) –, zůstává snímek Pro hrst dolarů nejryzejším ztvárněním znepokojivé morální ambivalence provokující úvahy o podobě dobra a spravedlnosti ve zkorumpovaném prostředí.

 

Eastwoodovi pozdější hollywoodští mstitelé na koni – Cizinec v Tulákovi z širých plání (1973), protagonista Psance Joseyho Walese (1976), bývalý velebníček z westernu Bledý jezdec (1985) či zestárlý střelec William Munni z oscarových Nesmiřitelných – stojí na straně spravedlnosti méně provokativním způsobem než leoneovští střelci za roh.

 

HOUŽEVNATÝ JUBILANT PŘEKVAPUJE UŽ CELÁ DESETILETÍ SVĚT PROVOKATIVNÍ VÝDRŽÍ I NEÚSTUPNOU SVĚŽESTÍ.HOUŽEVNATÝ JUBILANT PŘEKVAPUJE UŽ CELÁ DESETILETÍ SVĚT PROVOKATIVNÍ VÝDRŽÍ I NEÚSTUPNOU SVĚŽESTÍ.

 

I když se Eastwood jejich prostřednictvím pokoušel udržet vzpomínky na westernový žánr, vycítil, že vypravěčská energie se z příběhů z Divokého západu přelévá jinam – do akčního filmu a krimithrilleru. I když se v průběhu následujících let jako herec i režisér přiklonil i k jiným žánrům, včetně melodramatu, romance a komedie, aplikoval na ně se zajímavými výsledky smysl pro morální perspektivu čestného psance. Ta prosákla i do dobrodružné story o filmařích v Africe Bílý lovec, černé srdce (1990), love story o setkání dvojice osamělých lidí Madisonské mosty (1995), sportovního příběhu o ceně, která se platí za úspěch, Million Dollar Baby, válečného dramat Dopisy z Iwodžimy a Vlajky našich otců nebo melodramatu o matce hledající ztraceného syna Výměna (2008). Zazní ovšem i tam, kde byste ji nečekali: třeba v „seriózním“ životopisu jazzové legendy Charlieho Parkera Bird (1988), jednom z těch snímků, ve kterých pro sebe režisér Eastwood nenašel vhodnou roli.

 

SYNDROM ŠPINAVÝCH RUKOU

Eastwoodovský rebel, na jehož hlavu bývá vypsána odměna už jen kvůli asociálnímu způsobu, jakým otevírá dveře v baru, se na počátku sedmdesátých let proměnil v muže, který více či méně oddaně slouží oficiální spravedlnosti: série o „drsném“ sanfranciském policistovi Harrym Callahanovi v letech 1971 – 1988 nasčítala hlavnímu představiteli k dobru pět snímků (jeden z nich Eastwood také režíroval). Harry, aby zvítězil, používá stejně brutální metody jako jeho protivníci a rozhodně není vzorem všech ctností (naopak), což je rys příznačný pro drtivou většinu Eastwoodových postav. Osudem prokletého bojovníka proti zlu zůstává samotářský život traumatizovaného podivína, který je navzdory všemu připravený v pravou chvíli přinést světu další oběť.

 

Stejný princip vede i Eastwoodovy pozdější hrdiny, většinou už zaštítěné vlastním režisérským dohledem: patří mezi ně především chudý farmář William Munny z Nesmiřitelných, který pověsil pistolnickou profesi dávno na hřebík, ale vrací se k ní kvůli odměně, již na dvojici rváčů nechala vypsat skupinka uražených prostitutek. Stejné rysy vykazuje i umanutý, osamělý šerif Garnett, který v Dokonalém světě (1993) pořádá štvanici na uprchlého trestance, jenž není takový zloduch, jak se zprvu zdálo.

 

Podobně je na tom i morálně zchátralý novinář Everett, který se v thrilleru Pravda zabíjí (1999) pokouší na poslední chvíli zachránit z cely smrti nevinného muže a při tom se snaží vybřednout z dosavadní nedůstojné existence. Zodpovědnost za viny druhých a odvahu k pomstě na sebe bere – spolu se symbolickým srdcem zavražděné ženy voperovaným do hrudi – i znavený protagonista melodramaticky laděné Krvavé stopy (2002).

 

Rok 1992, film NESMIŘITELNÍ (vpravo Morgan Freeman) – čtyři Oscary, včetně toho za režii pro Clinta EastwoodaRok 1992, film NESMIŘITELNÍ (vpravo Morgan Freeman) – čtyři Oscary, včetně toho za režii pro Clinta Eastwooda

 

Svérázně pojatý spasitelský komplex „nečistého“ hrdiny, který pronásleduje i trenéra z boxerského dramatu Million Dollar Baby, poznamenává i protagonistu Eastwoodova zatím posledního snímku, který byl u nás uveden, drama Gran Torino (2008). Zapšklý důchodce Kowalski zamořuje okolí svého předměstského domku intolerancí a xenofobií. Zestárlá, revmatická verze leoneovského Muže beze jména a Harryho Callahana se ovšem nakonec spřátelí se svými vietnamskými sousedy – a nakonec se postaví proti gangu terorizujícímu celou čtvrť, aby za cenu vlastní oběti vylepšila společnou „špatnou adresu“. Postava, jejímž prostřednictvím se její autor loučí s hereckou profesí, účinně spojuje eastwoodovskou hořkou skepsi, sebeironii a starosvětský patos.

 

ZRCADLO VE SVĚTĚ RELATIVNÍCH HODNOT

Pokud někdo někdy s Eastwoodem jako s hercem spojoval představu machistického primitiva vyznávajícího zákon pistole a pěsti, potkává se v jeho režisérských projektech s mnohem složitější a zajímavější osobností. Smysl pro harmonii založenou na kontrapunktech totiž neprosazuje autor ceněné adaptace románu Dennise Lehanea Tajemná řeka či jižanského dramatu Půlnoc v zahradě dobra a zla (1997) jen ve svých příležitostných hudebních kompozicích: jemná hra protikladů je příznačná pro jeho režijní práci už od debutantského psychologického thrilleru Zahrajte mi „MISTY“ (1971). Ryzí ukázkou eastwoodovského umění kontrapunktu je ovšem i dvojice válečných dramat Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy, nabízející dvojpohled na jednu z nejkrvavějších kapitol z války v Tichomoří – první z americké, druhý z japonské strany.

 

Eastwood považuje pojem hrdinství za zprofanovaný a pokouší se mu dát nový, znepokojivý a svůdný obsah. Nepatří mezi typy, které své příběhy zjednodušují do stereotypů měnících diváky v pavlovovské psíky slintající v dojetí či obavách o osud hrdinů na základě tradiční hollywoodské signalizace. Obvykle nevybočuje z žánrových mantinelů, v jejich rámci však stará klišé důsledně komplikuje. Věrohodnost hledá v detailech a dokáže spolehlivě dovést k oscarovému výkonu herce mnohem lepší, než je on sám.

 

Má rád zřetelnou základní melodickou linku silného příběhu spojeného s přitažlivě pojatým protagonistou a silné vedlejší postavy, které po hrdinovi často přebírají ústřední motiv. Do jeho vypravěčské výbavy patří i těžký kalibr čistého melodramatu, režisér Eastwood s ním ovšem nezachází nikdy tak, aby se divák nakonec cítil trapně.

 

Závěr Gran Torina, mrazivě tragický konec příběhu tří kamarádů svázaných neprodyšnou sítí viny Tajemná řeka či pohnuté finále Million Dollar Baby, spojené s asistovanou sebevraždou hrdinky v podání Hilary Swankové, nutí diváky k tomu, aby si po odeznění závěrečných titulků utřeli slzy a zapojili do hry mozek.

 

S Meryl Streepovou v romantickém dramatu MADISONSKÉ MOSTY (1995) – Streepová si připsala i díky Eastwoodovu režijnímu vedení nominaci na OscaraS Meryl Streepovou v romantickém dramatu MADISONSKÉ MOSTY (1995) – Streepová si připsala i díky Eastwoodovu režijnímu vedení nominaci na Oscara

 

Postavy Eastwoodových příběhů se nakonec vždycky dopracují k nějaké formě smíření a vykoupení, snaží se jich však dosáhnout spíš pro publikum než pro sebe. Rozhodně však odmítají za něj něco řešit: přes lacinou spásu jsou v Hollywoodu jiní těšitelé. Jak si divák poradí ve svém vlastním životě, zůstává jen a jen na něm.

 

Eastwoodovské příběhy samozřejmě nenabízejí nic víc – ale také nic méně – než patriarchální modifikaci starého dobrého amerického snu. Činí tak ovšem s málo vídanou poctivostí. Symbolicky to odráží finále tragikomedie Vesmírní kovbojové (2000), příběhu čtveřice bývalých pilotů, které NASA kvůli jejich zkušenostem povolá zpět do akce ze zaslouženého důchodu. Poslední scéna patří Eastwoodově postavě, která se – s manželkou po boku – v předlouhém trikovém záběru zahledí na Měsíc, kde navždy složil své hrdinské kosti jeho starý kamarád. V průzoru skafandru divák nezahlédne tvář mrtvého, ale slouží jako zrcadlo odrážející v celé nádheře vzdálenou domovskou planetu.

 

V herci Clintu Eastwoodovi jistě vždycky bylo hodně okázalého narcismu. Jako režisér, muž a občan této země nám však nabízí jinou, komplexnější a přitažlivější podobu sebe sama: podobu otcovského mentora, jehož filmové činy zrcadlí naši vlastní osobní zodpovědnost za tento svět.

Alena Prokopová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama