Lech Walesa | Reflex.cz
reklama
nahoru

Lech Walesa

Josef Mlejnek ml.16. listopadu 2011 • 00:15
Lech Walesa
Lech Walesa
• foto: 
Isifa.com

MŮŽE POHNOUT SVĚTEM, KDYŽ ELEKTRIKÁŘ PŘESKOČÍ ZEĎ? Asi ano, neboť legendární skok elektrikáře z Gdaňska Lecha Walesy přes zeď tamní loděnice v srpnu 1980 vyvolal řetěz událostí, na jehož konci se tento „dominový efekt“ projevil pádem berlínské zdi, od něhož nyní uplynulo již 22 let.

reklama

 


STÁVKOVÁ VLNA, která v létě 1980 otřásla nejprve Polskem, ale posléze i celým komunismem, nebyla první. Již v prosinci 1970 propukly na polském baltském pobřeží dělnické bouře, jež však režim za cenu několika desítek mrtvých potlačil. Jako ministr obrany se v krvavé pacifikaci protestů „vyznamenal“ generál Wojciech Jaruzelski, jenž o jedenáct let později, v prosinci 1981, krutě utnul i více než rok probíhající „karneval svobody“, jak se v Polsku říká době od srpna 1980, kdy vzniklo hnutí Solidarita, do prosince 1981.

 

BOLEK, NEBO HRDINA?

Vraťme se nyní o jedenáct let zpátky, do prosince 1970. Tehdy sedmadvacetiletý elektrikář Lech Walesa již tehdy působil ve stávkovém výboru. Právě v prosinci 1970 však též prý podepsal spolupráci s Bezpečnostní službou (SB) ministerstva vnitra Polské lidové republiky (obdoba československé Státní bezpečnosti), která ho pak evidovala pod krycím jménem „Bolek“. Byť byl tento temný vztah údajně ukončen v roce 1976 pro agentovu „nechuť ke spolupráci“, od té doby Lecha Walesu pronásleduje Bolkův stín, démon, s nímž se dosud patrně plně nevyrovnal a jenž se důrazně připomenul po pádu komunismu, když začaly vyplouvat na povrch skutečnosti z archívů polské Bezpečnostní služby.

 

Velké spory vyvolala kniha Bezpečnostní služba a Lech Walesa. Příspěvek k životopisu, již v roce 2008 vydali dva pracovníci polského Institutu národní paměti (IPN), Sławomir Cenckiewicz a Piotr Gontarczyk.

 

Zveřejněné dokumenty však o Walesově spolupráci nevypovídají jednoznačně. „Kniha nepřináší jednoznačné přímé důkazy, že tajným spolupracovníkem evidovaným jako Bolek byl skutečně Lech Walesa. Neexistují například jím vlastnoručně psaná hlášení nebo podpisy potvrzující převzetí peněz. Avšak zároveň existuje mnoho nepřímých důkazů, například originální dokumenty Bezpečnostní služby, v nichž se zmiňuje, že Lech Walesa byl tajným spolupracovníkem. Tyto i jiné nepřímé důkazy svědčí dle mého názoru pro to, že jednu z epizod života Lecha Walesy tvořila i spolupráce s Bezpečnostní službou. Avšak autorům knihy vyčítám, že získané materiály interpretují jednoznačně v neprospěch Lecha Walesy,“ napsal v recenzi Cenckiewiczovy a Gontarczykovy publikace respektovaný polský historik a politolog Antoni Dudek, též působící v Institutu národní paměti.

 

V roce 1976, kdy Bolkova spolupráce pravděpodobně tak jako tak skončila, se Polskem opět přehnala vlna dělnických nepokojů. Lecha Walesu kvůli pokračující opoziční činnosti v nezávislých odborech toho roku vyhodili z práce v gdaňské Loděnici V. I. Lenina, jak zněl její ofi ciální název. Právě proto musel v létě 1980 přelézt její zeď, aby se připojil ke stávkujícím – přes vrátnici by ho nepustili.

 

PANNA MARIA V KLOPĚ

Když se filmový režisér Luis Buñuel dozvěděl, že Lech Walesa při sobě nosí růženec, podle svědectví polského kolegy Andrzeje Wajdy prý reagoval nechápavým zvoláním: „Jak může být dělnický vůdce nábožensky založený? Vždyť to je rozpor sám o sobě.“

 

„Tomu vy na Západě nemůžete rozumět,“ odpověděl v interview s Orianou Fallaciovou Walesa. „Církev pro vás nikdy nebyla tím, čím byla a je pro nás – symbolem boje. Byla jedinou institucí, která se nikdy nesklonila před utlačovateli.“

 

ABYSTE NELITOVALI

Polský rodák Karol Wojtyła se stal hlavou katolické církve v říjnu 1978 a okamžitě pochopitelně projevil zájem navštívit rodnou zemi. Polští komunisté tehdy cítili, že nemohou cestu zakázat, soudili, že menším ze dvou možných zel je povolení návštěvy: papež přijede, odslouží pár mší, odjede, emoce povadnou a život se zase vrátí do starých kolejí. A tak, nehledě na Brežněvovo prorocké varování adresované tehdejšímu šéfovi polských komunistů Edwardu Gierkovi: „Dělej, jak myslíš, ale abyste toho nakonec nelitovali!“, mohl papež v červnu 1979 přicestovat. Účast na mších, které sloužil na otevřených prostranstvích, činila řádově několik miliónů osob.

 

Podle jednoho ze zakladatelů Výboru na obranu dělníků (KOR), jenž hájil dělníky vystavené perzekuci po nepokojích v roce 1976, Jana Józefa Lipského: „Bylo Polsko před a po červnu 1979 duchovně jakoby jinou zemí. Kdoví, zda přelom, k němuž tehdy došlo, nebyl hlubší a opravdovější než ten, který následoval v srpnu 1980. V každém případě však návštěva papeže tvořila podmínku, či spíše přímo inspiraci Gdaňských dohod.“

 

Tedy dohod, jež koncem srpna 1980 musel polský komunistický režim podepsat s představiteli Nezávislých samosprávných odborů Solidarita a uznat tak jejich stávkové požadavky. Nikoliv náhodou Lech Walesa tento dokument podepsal obřím perem s portrétem Jana Pavla II., nikoliv náhodou nosil v klopě saka odznak s Pannou Marií, titulovanou katolickou církví jako královna Polska.

 

I tehdejší politický profi l vůdce stávkujících dělníků se vymyká jednoduchému zařazení a rozhodně se pak vymyká představě, že hnutí Solidarita chtělo v Polsku mechanicky zavést západní politický a hospodářský model.

 

V již citovaném rozhovoru s Orianou Fallaciovou Walesa mimo jiné říká: „Na jedné straně jsou bohatí, kteří se stávají bohatšími a bohatšími, a na druhé straně jsou chudí, kteří se stávají chudšími a chudšími. To je špatné. Bohatství se musí rozdělit. Proč bohatí bohatství skladují, když se nechtějí rozdělit s ostatními? Beztak zemřou, a když se to stane, všechno zanechají dědicům, jež nikdy neuspokojí a kteří je nakonec proklejí.“

 

KOMPROMISY – ZROZENÍ POLITIKA?

Dne 19. března 1981 byli představitelé Solidarity během bouřlivých jednání s představiteli komunálních orgánů v Bydhošti brutálně vyvedeni ze sálu Občanskou milicí (MO) a těžce zbitý předák Solidarity Jan Rulewski musel být převezen do nemocnice. Vedení polských nezávislých odborů vyhlásilo stávkovou pohotovost (později i výstražnou časově omezenou generální stávku) a žádalo plné vyjasnění událostí a důsledné potrestání viníků.

 

Společnost byla mobilizována, lidé cítili, že se blíží rozhodující střet, nicméně jevili ochotu tento střet za ideály, které Solidarita reprezentovala, podstoupit. Avšak Lech Walesa nakonec dojednal jakýsi nemastný neslaný kompromis, navíc bez schválení vedoucích orgánů Solidarity. Tento krok vyvolal ostré spory, část aktivistů se postavila přímo proti Walesovi. Rozčarování cítila i značná část společnosti.

 

„Věděl jsem, že když se pohneme, může se ukázat, že už se nebudeme moci zastavit a v tom momentě nebudou mít ti nahoře na výběr,“ vymezil o něco později, v knize Cesta naděje, Lech Walesa základní rámec svého tehdejšího rozhodování a pokračoval: „Když jsem přemýšlel, jak postupovat, představoval jsem si tisíce lidí majících tytéž problémy co já, majících rodiny, děti, myslících na kousek chleba, na svou budoucnost, ale i na zemi, v jaké budeme žít. ... Odtud ten rozpor s jistou částí aktivistů, kteří neradi přijímali kompromisy. Kdo by ostatně něco takového miloval! A hlavně v případě, když máš pravdu na své straně! Právě tehdy se rodí touha po vytvoření ‚svaté ligy‘ a neúprosného boje za své pravdy, jež neustále prohrávají ve střetu s existujícím uspořádáním světa. Na takové cestě se nepočítají oběti, důležitá je jedině otázka ponižované pravdy tak jako i ponižovaných lidí, kteří ji reprezentují.“

 

RIZIKO KONFRONTACE

Zkrátka, Lech Walesa musel po celou dobu od srpna 1980 do prosince 1981 volit mezi rizikem ostré konfrontace s režimem a nebezpečím ztráty důvěry společnosti. Lze však zároveň říci, že tehdy se stal skutečným politikem, a to oceňovaným pro prozíravost a moudrost.

 

Kolem Lecha Walesy se okamžitě vytvořil okruh poradců, zpravidla vzdělaných lidí z disidentského prostředí. Komunistický režim sebe samého prezentoval jako „vládu dělníků, rolníků a pracující inteligence“. Rolnická Solidarita vznikla v Polsku nedlouho po zrození prvotní Solidarity v gdaňských docích, a existoval- li tudíž někdy komunistickou propagandou proklamovaný svazek v praxi, pak právě v podobě Solidarity, jež tehdy reprezentovala celou polskou společnost, dokonce včetně některých komunistů.

 

Nicméně generál Jaruzelski jí zasadil úder, z něhož se už nikdy plně nevzpamatovala. Po vyhlášení stanného práva v noci z 12. na 13. prosince 1981 přešla Solidarita do ilegality, ale, jak už to tak bývá, z deseti miliónů členů, jimiž disponovala jako legálně působící odborový svaz, jich k otevřenému střetu s režimem měla odvahu jen menší část. I ta dokázala vést odpor v podobě demonstrací či rozšiřování tiskovin „druhého oběhu“ v rozsahu a s intenzitou, o nichž se opozičním skupinám v jiných zemích východního bloku ani nesnilo.

 

Solidarita tak žila dál, a zejména od poloviny osmdesátých let a od nástupu Michaila Gorbačova začaly špičky Jaruzelského režimu chápat, že Solidaritu nikdy nepotlačí. Předáci Solidarity zase věděli, že přece jen nemají tolik síly, aby režim sami svrhli. Výsledkem této mocenské konstelace byl kulatý stůl, rozhovory představitelů opozice a režimu, které oficiálně započaly v únoru 1989.

 

Společnost je zprvu spíše ocenila za rozvahu, jež vyústila v nekrvavý odchod z komunismu, a to i díky triumfu kandidátů Solidarity v polosvobodných volbách v červnu 1989. Lech Walesa v nich sice osobně nekandidoval, ale nechal se zvěčnit s každým z opozičních kandidátů na jeho volební plakát. „Walesova družina“ slavila obrovský úspěch, ale šlo zároveň o labutí píseň Solidarity coby jednotného celonárodního hnutí.

 

VÁLKA NAHOŘE

Historický úspěch, tedy pád komunistického režimu a převzetí vlády v zemi Solidaritou, však Lecha Walesu paradoxně odsunul na vedlejší kolej. Živá legenda odboje, nositel Nobelovy ceny míru, po Janu Pavlu II. ve světě nejslavnější Polák neměl žádnou ústavní funkci. Hrozilo, že skončí jako živý pomník sebe samého, jezdící po přednáškách a konferencích. Ale pro návrat do nejvyšší politiky vlastně existovala jediná cesta: dobytí prezidentského úřadu. Ten zastával generál Jaruzelski, avšak v roce 1990 již plně chápal, že vývoj zašel příliš daleko oproti jeho představám z jara 1989. Demokratizaci nebránil, a dokonce souhlasil se zkrácením svého volebního období.

 

Lech Walesa se tehdy profi loval jako tribun lidu nuceného nést tvrdé dopady hospodářských reforem a morálně rozhořčeného, neboť příslušníci nomenklatury si namísto potrestání vysloužili bývalé státní podniky a měli se opět nejlépe ze všech. Sliboval, že po svém zvolení udělá ve Varšavě pořádek, že se zasadí o „dokončení revoluce“.

 

Mužem „rozumného pokroku v mezích zákona“ byl premiér Tadeusz Mazowiecki, jehož podporovalo liberální a intelektuální křídlo někdejší Solidarity. Mazowiecki byl však rozumný až příliš a do druhého kola postoupil spolu s Walesou populista Stanisław Timiński, zjednodušeně řečeno jakýsi polský Miroslav Sládek. Kampaň vymezená původně vůči Mazowieckému však Lecha Walesu definitivně odtrhla od okruhu solidaritních poradců, tak užitečných v době srpnové stávky a následných bojů s komunistickým režimem. A když po svém zvolení prezidentem v prosinci 1990 úplně otočil a namísto urychlení změn de facto pokračoval v Mazowieckého kursu, ztratil přízeň radikálnějších členů Solidarity, žádajících rozsáhlou dekomunizaci. Mimo jiné i bratrů Kaczyńských.

 

Lech Walesa navíc odmítal pochopit, že Polsko není prezidentským systémem jako Spojené státy, ale systémem pouze poloprezidentským, v němž sice prezident disponoval velkými pravomocemi, avšak spíše blokačními, nikoliv takovými, jež by umožňovaly formovat samostatnou vládní politiku. Často se ocital v ostrém konfliktu s parlamentem i s vládami, které z něho vzešly. Po roce 1993 to byly vlády postkomunistů, což ostrost konfliktů ještě zvyšovalo. V roce 1995 tak Lech Walesa zažil hořkou porážku: nedokázal obhájit prezidentský úřad, jejž v přímém souboji s ním získal postkomunista Aleksander Kwaśniewski, který jako kariéristický svazák zasedal ve vládách Jaruzelského režimu.

 

NÁVŠTĚVA V NEMOCNICI

Od roku 1995 je Lech Walesa „důchodcem z Gdaňska“. Občas vyjede do světa na nějakou konferenci, občas glosuje domácí dění, nicméně přímý vliv na politiku ztratil. V září letošního roku se vypravil do varšavské vojenské nemocnice navštívit syna zraněného při motocyklové havárii.

 

Navštívil ale též Wojciecha Jaruzelského, ležícího ve stejném zdravotnickém zařízení – na smrtelné posteli. Kvůli zdravotnímu stavu se podle všeho vyhne odsouzení za činy, jichž se dopustil při potlačování nepokojů v roce 1970 i hnutí Solidarita. Lech Walesa mu popřál hodně zdraví, což některá polská média interpretovala jako akt smíření. Sotva. Muž s Pannou Marií Čenstochovskou v klopě saka už spíše vše ponechává na poslední instanci – na Božím soudu.

Josef Mlejnek ml.


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama