Marta Slánská | Reflex.cz
nahoru

Marta Slánská

HANA BENEŠOVÁ20. září 2012 • 00:15

Životní příběh dcery Rudolfa Slánského, který připravoval únor 1948 a jenž byl v roce 1952 v procesu vykonstruovaném svými spolupracovníky popraven. Marta Slánská se svému osudovému jménu postavila čelem. Nikdy KSČ nevolila. Před sedmnácti lety se vstupním kapitálem 230 korun založila jednu z největších realitních kanceláří v Čechách.

 

Po udělení ceny Česká podnikatelka roku 2009 přišla za držitelkou ocenění mladá redaktorka. Marta Slánská (63) jí vyprávěla, jak z nuly vybudovala úspěšnou firmu, jednu z největších realitních kanceláří. Nadšená dívka prohlásila: „Váš tatínek by byl pyšný na to, co jste dokázala!“ Mnohokrát oceněná manažerka se usmála, pokrčila rameny a odpověděla: „Tatínek by moji firmu znárodnil.“

 

Jak často odpovídáte na otázku, jestli jste dcera popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského?

Už dlouho se mě na to nikdo nezeptal. V dětství jsem však tuto otázku slýchala velmi často. Téměř vždy, když jsem se někomu představila.

 

Viděla jste divadelní představení S nadějí i bez ní, které vychází z knihy vaší maminky, kde popisuje proces se svým mužem?

Šla jsem se na hru podívat. Postava mé matky má nadšeně komunistickou dikci, jako kdyby ji hrála Jiřina Švorcová. Taková máma nebyla. Věty, jež zní na jevišti, jsou však z její knihy Zpráva o mém muži. Musela jsem uznat, že hra je dobrá. Autorovi i režisérovi se podařilo vykreslit brutalitu a absurditu padesátých let. Už jako malá holka jsem nerozuměla tomu, proč mou maminku komunistická víra neopustila. Za války v Moskvě jí unesli dceru, moji sestru Naďu, ve dvaapadesátém popravili manžela, ji zavřeli – a ona stále věřila v lepší zítřky slibované KSČ.

 

Jak je možné, že vy jste v tom měla jasno už jako dítě? 

V první třídě mě maminka odvedla do koupelny, pustila vodu – všude v bytě jsme totiž měli odposlechy – a pošeptala mi, že za všechno, co se stalo naší rodině, může Stalin. Máma ale trvala na tom, že podstata komunismu je správná. Já tomu nevěřila. Nešlo mi na rozum, proč mámu vyzývali, ať o únosu tříměsíční dcery nikde moc nemluví, aby nekazila dobré jméno strany. Nevyhlásilo se ani žádné pátrání. To se mi zdálo strašně kruté. Maminka se tehdy nervově zhroutila, ale nemohla nic dělat. Je nepochopitelné, že rodiče tehdy neprohlédli. Pro mámu byl komunismus náboženství. Její neochvějná víra ji neopustila. Později věřila v socialismus s lidskou tváří. Srpnová invaze pro ni byla strašné zklamání, ale svůj názor stejně nezměnila. Já jsem nechtěla chodit do pionýra, vadil mi červený šátek, nebyla jsem v SSM, nestala jsem se členkou strany, nikdy jsem nešla k volbám.

 

Vaše mladší sestra byla unesena v Moskvě v říjnu 1943. Jak k tomu došlo?

Maminka měla půlhodinovou relaci v rozhlase. U kočárku v parku zůstal tehdy osmiletý bratr Rudolf. Žena, která Naďu unesla, znala jméno mámy, věděla, kde pracuje, a přesvědčovala Rudu, že ji maminka pro Naďu poslala … Ruda jí nevěřil, ona však dítě vytrhla a utekla. Nikdy se nezjistilo, kdo a proč Naďu unesl. Byla to KGB? Nebo žena, která přišla o svoje dítě, nebo žádné neměla? Bezdětné ženy byly totiž posílány na nucené práce. Otce prý při výslechu o devět let později vydírali. Slibovali mu, že uvidí Naďu, když se naučí nazpaměť předložený text, který před soudem – ve zinscenovaném procesu – přednese bez chyby a přizná se ke všemu, co chtějí.

 

Sestra se nenašla. Vy jste se narodila šest let po jejím únosu. Bála se maminka k vám přilnout? 

Když jsem se narodila, chtěla, abych měla vychovatelku. Nemohla slyšet dětský pláč … Narodila jsem se v červnu 1949. Na svou chůvu Růženku jsem byla zvyklá víc než na mámu. Když nás po otcově zatčení internovali na Veselíkově, Růženka šla dobrovolně s námi. Starala se o mě, když byla maminka zavřená v Ruzyni. Esté­báci nechápali, proč se zadarmo stará o dceru zrádce. Musela mě asi po půlroce z hodiny na hodinu opustit, aby ji nezavřeli. Upadla jsem do letargie. Tehdy jsem dostala první těžký zápal plic. Do nemocnice mě vezla estébačka. Dusila jsem se. Ona byla zlá. Lékařům vyčítala, že o mě pečují: „Proč ji zachraňujete, ta nemá právo žít! Ať chcípne!“ Věta „Ať chcípne!“ se mi vryla do paměti. Na Veselíkově zase kuchařky nechápaly, proč musí vařit dětem zrádců. „Proč ji máme krmit? Ať chcípne hlady!“ Byla jsem kost a kůže.

 

Kdo s vámi byl na Veselíkově internován?

Bratr Ruda, který v šestnácti letech převzal roli otce. Věnoval se mi spolu s Růženkou. Máma byla zavřená v Ruzyni, občas ji pustili a zase zavřeli. Byla tam maminčina švagrová s dcerou Ninou a maminčina sestra s dcerou Aničkou. Maminčina bratra také sebrali, zkoušeli ho zlomit, aby vypovídal proti tátovi, jenže on byl trénovaný zvládat podobné situace. Navíc byl přesvědčený, že ho zatkli Američané, kteří jen předstírají, že jsou komunisti, nic jim proto neřekl. Ze sto dvaceti kilo zhubl ve vězení na čtyřicet. Když ho v šestapadesátém propouštěli, jeli jsme pro něj. Myslel si, že je to léčka. V internaci jsem strávila asi rok a půl. Hlídalo nás asi padesát estébáků. Od té doby nemám ráda uniformy. Zahrada na Veselíkově končila závorou, kde stála stráž. Chodila jsem k ní se sestřenicí Ninou, dál už jsme nesměly. Říkaly jsme tomu místu konec světa. Došly jsme k závoře a koukaly do dáli na městečko. Uvažovala jsem, jestli se vůbec někdy za závoru podívám. Byla jsem přesvědčená, že ne.

 

Jak se vaše rodina ocitla na severu Moravy?

Nuceně nás vystěhovali do vesnice Rázová. Naši, myslím tím maminku a bratra, byli bez peněz a museli začít pracovat jako dělníci v továrně, v lisovně umělých hmot nedaleko Bruntálu. Vstávali jsme v půl páté ráno. Maminka mě vedla do jeslí, školka tam nebyla, až do šesti let jsem musela být s miminy. Dodnes kvůli tomu nesnáším krupicovou kaši. Do dvanácti let jsem byla pořád nemocné, silně podvyživené dítě. Tehdy se jeden kuchař na škole v přírodě zařekl, že mě vykrmí. Dával mi řízek přes celý talíř. Poprvé jsem byla středem pozornosti. Vnímala jsem závist a obdiv spolužáků. Překonala jsem nechutenství a začala normálně jíst. Po dlouhé době jsem v kuchaři potkala člověka, který se ke mně zachoval hezky a po­mohl mi.

 

Kdy jste se dozvěděla o popravě svého otce?

Maminka s bratrem to zjistili náhodou ještě na Veselíkově. Z novin, do kterých bylo v kuchyni zabalené maso. Já jsem se to dozvěděla v první třídě ve škole. Do té doby jsem si myslela, že tatínek je v Číně. A nikdo mi to nevymlouval. Naši mě v tom nechali.

 

V Číně?

Tatínek mé sestřenice Niny byl nějakou dobu diplomatem v Číně a já jsem jako dítě usoudila, že když můj tatínek není doma, musí být taky v Číně. A najednou jsem ve škole slyšela, že můj otec byl zrádce a že ho popravili. Brečela jsem, že to není pravda. Přišla jsem domů s pláčem, chtěla jsem, aby mi maminka potvrdila, že to tak není, jenomže ona mi řekla, že tátu opravdu popravili. Řekla, že otec byl čestný člověk a že mu zlí lidé strašně ublížili, že celý proces byl jenom divadlo a jednou to vyjde najevo. Moc se mě dotklo, že mi to tajili, že mi neřekli pravdu. Brala jsem to jako podraz. Když mě potom maminka o něčem přesvědčovala, napadlo mě, že mi možná zase něco tají, že je to třeba úplně jinak ...

 

Kdy jste vlastně směli opustit vyhnanství v Rázové?

Po dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 nám bylo dovoleno vrátit se do Prahy. S mámou jsme se přestěhovaly do dvanáctimetrové garsonky k babičce. Tehdy se z vězení vrátil maminčin bratr i další přátelé. Všichni se chtěli vypovídat z toho, jak je v kriminále týrali. „Neposlouchej!“ nakázala mi vždy maminka. Oči zavřete, ale uši ne. Padl na mě hrozný strach. Odmítala jsem chodit do školy. Máma mě tam vodila a pak už doslova tahala po zemi. To bylo nejhorší období mého života. Po vyučování na mě čekala a šlo se domů. Maminka mě nikam nepouštěla, bála se, že mě taky unesou jako Naďu. Dívala jsem se z balkónu, jak si děti hrají. Maminka mě utěšovala slovy: „Stejně by si s tebou nehrály.“

 

Vaši maminku nenapadlo změnit si jméno?

Naléhali na ni, ale ona odmítla. Brala jako životní poslání docílit otcovy rehabilitace.

 

A jak se vám v padesátých letech žilo se jménem Slánská?

Když jsem se někomu jako školačka a gymnazistka představila, zatvářil se zmateně a pak se mě zeptal, jestli jsem TA Slánská. Odpověděla jsem, že ano. Bylo vidět, že je jim nepříjemně, začali mě litovat a vysvětlovat, že s procesem nesouhlasili. Měla jsem strach se představovat. Časem jsem zjistila, že se během procesu hlasovalo na schůzích, zda dotyční souhlasí s trestem smrti pro Slánského a spol. Nikdo si nedovolil nesouhlasit. Hlasovat proti by znamenalo vězení a postižení celé rodiny.

 

Své jméno jste si nechala i po sňatku.

To ale s tátou nemělo vůbec nic společného. Připadalo mi naprosto nesmyslné měnit si v dospělosti rodné jméno. Jednou jsem Slánská, tak proč bych se měla jmenovat třeba Nováková? Jen proto, že jsem se rozhodla s někým žít, bych se od zítřka měla jmenovat jinak? Kdyby alespoň v polovině případů přejímali muži jména svých manželek, potom bych tomu rozuměla. Vdávat jsem se ostatně také nechtěla, žádný papír nezajistí lásku. Nicméně mi bylo nepříjemné, když na mě sestra v těhotenské poradně volala: Slečna Slánská, zatímco všechny ostatní maminky byly paní.

 

Čím jste chtěla být?

Na základní škole jsem chtěla být kadeřnice. Měla jsem velkou panenku se světlými vlasy. Když jsem přišla ze školy, česala jsem ji. Ven jsem nesměla. Maminka o mě měla hrozný strach. Na gymnáziu jsem chtěla být překladatelka – jako maminka. Brácha si přál, aby ze mě byla ekonomka. Tak jsem začala studovat ekonomii, v šedesátém osmém politologii, zase kvůli bratrovi, potom angličtinu, sociologii … Zkrátka žádnou školu jsem nedodělala. Skončila jsem ve třetím semestru. Myslela jsem si, že v životě nic nedokážu. Ve srovnání s bratrem jsem si připadala neskonale hloupá. Ruda byl velmi vzdělaný, rozuměl politice, patřil k disentu. Máma i brácha podepsali Chartu 77. Mně o tom neřekli, zase mě chtěli chránit, protože jsem měla malého syna. Měli to rozhodnutí nechat na mně.

 

Jak bratr komentoval váš podnikatelský úspěch?

Do svých čtyřiceti let jsem byla velmi nesamostatná. Brácha mě finančně podporoval. Kdo mě zná od mládí, docela se diví, že dřív jsem pomalu neuměla uživit ani sama sebe a teď zaměstnávám tolik lidí a jsem cílevědomá manažerka, která vybudovala velkou firmu. Bratr Ruda prohlásil, že by nikdy nevěřil, že to dokážu. Měl radost. Poděkovala jsem mu za to, jak mě vychoval.

 

Před rokem jste se zúčastnila setkání, kde byly dcery politických vězňů z padesátých let.

Jana Švehlová a Zuzana Dražilová mě oslovily, aby se pro studijní účely zaznamenalo do archívu také vyprávění dětí uvězněných a popravených komunistických představitelů. Byli i za Janem a Karlem Šlingovými a Janem Kavanem. Z mého vyprávění se pak udělal asi desetiminutový sestřih, který se promítal v kině MAT. Jedna z dcer, jejíž rodiče byli pronásledováni komunistickým režimem, mi po skončení promítání symbolicky podala ruku.

 

Jaký jste z toho měla pocit?

Víte, já si myslím,že by se děti neměly cítit zodpovědné za jednání svých rodičů. Tím nikoho samozřejmě neomlouvám. Říkám, že každý máme svůj účet. Za položky na tomto účtu bude každý z nás platit sám. Častokrát jsem přemýšlela, jaká bych byla, kdyby otec zůstal na svém postu a já vyrůstala jako komunistická protežovaná dcerka. Protekční, zpupná holka. Jak už jsem říkala, nikdy jsem komunistům nešla na ruku, nebyla jsem členkou strany, nechodila volit. V našem bytě pořádal můj bratr schůzky se zahraničními novináři. Hrálo se u nás bytové divadlo, měla jsem doma balíky zakázané literatury, kterou jsem distribuovala dál, a přepisovala samizdatové knížky. Několikrát jsem také vezla k Václavu Havlovi na Hrádeček zahraniční žurnalisty, což kvůli policejním zátarasům nebylo jednoduché.
Před domem každou chvíli vartovali esenbáci. Můj šestiletý syn jim jednou chtěl donést chlebíčky připravené pro hosty, které oni nechtěli pustit nahoru. Vysvětlila jsem mu přímo před nimi, že jim nic dávat nebudeme, protože to nejsou hodní pánové, když brání vstupu návštěvy do bytu. David si je nevěřícně prohlížel. Musím říci, že esenbákům bylo velmi trapně.    

 

Kde jste tehdy pracovala?

Před Listopadem jsem pracovala jako provozní technička v bytovém družstvu, pak jako asistentka v advokátní poradně. Pak jsem měla nastoupit jako účetní, ale v den nástupu mě odmítli kvůli tomu, že můj bratr byl známý disident. Vzala jsem si tehdy dva úvazky na úklid v Národní knihovně v Praze. Jako uklízečka jsem pracovala čtyři roky. Uklízení jsem považovala za bezstarostné povolání. V knihovně v té době pracovalo hodně disidentů, bylo to inspirativní prostředí. Nejdřív jsem do práce chodila hezky upravená, načesaná a všichni se divili: „Tohle že je uklízečka? Vždyť vypadá spíš jako zástupkyně ředitele!“ Druhý rok jsem vypadala jako úřednice, třetí rok už jsem i jako uklízečka vypadala. Čtvrtý rok jsem chodila dvě hodiny kolem Klementina, než jsem sebrala sílu vynést koše. Začala jsem tu práci i sebe nesnášet. Navíc jsem ztratila víru, že bych vůbec kdy byla schopná dělat ještě něco jiného. Ztotožnila jsem se s tím, že jsem jen uklízečka a na víc nemám.

 

Vzhledem k tomu, že sedíme v ře­ditelské kanceláři úspěšné realitní firmy, jste se evidentně mýlila.

Začínala jsem s neznalostí „nic netušícího“ a pak jsem se až sama divila, jaký jsem v sobě objevila obchodní a manažerský talent. Žádné z mých zaměstnání, kterými jsem za komunismu prošla, mě neuspokojovalo. Nikdy mi nevyhovovalo mít šéfa, být podřízená, mít stanovenou pracovní dobu.
Nějaký čas mi trvalo, než jsem se rozhodla skončit s uklízením a našla si místo v psychologické laboratoři pro výzkum řidičů z povolání. Bavilo mě to až do okamžiku, kdy se z toho stala rutina. Nejsem typ pro rutinní práci, potřebuji stále nové impulsy. Vedení společnosti jsem proto před několika lety předala synovi, jenže pak nastala krize, výsledky šly dolů. Chtěla jsem vědět, jestli za klesající tržby skutečně může krize, nebo se dělá něco špatně. Zjistila jsem, že na vině je krize, že syn dělal, co mohl, a že to dělal dobře. David je nesmírně schopný člověk. Kolikrát se stane, že si s kolegy hodinu lámeme nad něčím hlavu, David se mihne okolo a jen tak mezi řečí vystihne podstatu problému. Najde řešení, jako by to byla naprostá banalita. Klienti i spolupracovníci oceňují, že je skvělý profesionál, a přitom je neustále optimisticky naladěný.

 

Je pravda, že jste začala podnikat až v sedmačtyřiceti letech?

Existuje stav duše, kterému říkám akční naštvání. Musíte být na dně, aby už byla jen cesta vzhůru. V roce 1995 skončil časopis Program, kde jsem dělala fotografku. Našla jsem si práci ve vodárnách, která mě hodně nebavila. Jednou jsem jela metrem a mezi stanicemi Pankrác a Budějovická mě přepadla klaustrofobie. Polil mě pot, začala jsem se třást a vyděšeně jsem poprosila pána, který stál vedle mě, takového kravaťáka, jestli by si se mnou nepovídal, že se hrozně bojím. S despektem ode mě odstoupil. Na Pankráci jsem vystoupila a s pláčem se vydala pěšky na Václavák, nic tam nejelo a na taxi jsem neměla. Řekla jsem si, že s tím musím něco udělat a že už nechci být chudá … Odjela jsem na chalupu do Krušných hor. Tam za mnou přijela známá, majitelka prosperující reklamní agentury. Líčila mi, jak snadno se dají vydělat velké peníze v reklamě nebo v realitách. Získala jsem dojem, že podnikat je úplně jednoduché, a rozhodla se založit realitní kancelář. Po návratu do Prahy, v únoru 1996, jsem potkala kamaráda, jenž mi přenechal tři kanceláře na Senovážném náměstí, které právě opouštěl. Náhodou jsem na vernisáži zahlédla bývalou kolegyni z časopisu Program. Zeptala jsem se jí, jestli má zaměstnání, a nabídla jí, aby pracovala se mnou. Druhý den v sedm ráno stála bledá na Senovážném náměstí, zasalutovala a řekla: Šéfko, tak jsem tady. A tak se zrodila MAXIMA.

 

Jaký byl váš vstupní kapitál?

Dvě stě třicet korun. Na první inzeráty v Annonci to stačilo. Telefony začaly vyzvánět jako o život. Běhala jsem několik týdnů po prohlídkách, pronajímala domy, kolegyně řešila administrativu. Za první vydělané peníze jsme si koupily počítač a tiskárnu. Zbylo i na nájem, na plat asistentky a na další inzerci. Měly jsme najednou tolik práce, že jsem musela přijmout další makléře a na konci roku 1996 už nás bylo dvacet.

 

Poznáte hned, kdo se hodí do týmu?

Myslím, že to s jistotou obvykle poznám do týdne. Když dotyčného člověka vidím pracovat a mám dojem, že je tu s námi už roky, byla to správná volba. Většinou mám dobrý odhad. Trochu jsem se věnovala alter­nativní psychologii. Jednoduše: poznám čestného člověka. Všechny realitní kanceláře dnes mají problém s tím, že si makléři bokem řeší vlastní zakázky. Já jsem vždy raději přijímala lidi hned po škole, bez praxe, a vše jsme je naučili. Schopní a loajální zaměstnanci jsou firemní poklad. Nejlepší makléři tady pracují už deset i více let, a přitom dostávají od konkurence tři lákavé nabídky denně.   

 

Jak jste přišla na název firmy?  

Dala jsem si tři podmínky. Za prvé: aby byl název srozumitelný pro cizince. Za druhé: aby měl etický rozměr. Za třetí jsem tím slovem chtěla vyjádřit i naši tržní sílu. Ve slovníku cizích slov jsem po půlhodině hledání narazila na řecké slovo maxima. Tedy etická poučka, mravní zásada. Řekla jsem si, že to je to pravé. Mnohoznačnost slova maxima jsem samozřejmě využila i v marketingu, neboť většina lidí v něm vidí vyjádření naší tržní síly.

 

Etický kodex firmy jste psala sama?

Upřímně, našla jsem ho kdysi na webu jiné realitní kanceláře. Dotázala jsem se, zda by nevadilo, kdybychom ho začali používat i my. Dostala jsem svolení. Text jsem jen trochu poupravila.

 

Který ze sedmnácti bodů považujete za nejdůležitější?

Pro profesi makléře je klíčová zásada: Tvá čest je přednější než tvoje provize. K tomu dodávám bonmot: Dodáváš-li skvělou službu, penězům se neubráníš. Pravdivý je také bod: Nedělej ústupky, které by narušily tvou integritu. Integrita v tomto kontextu znamená čestnost. Ze začátku jsem měla představu, že lidi k čestnosti vychovám. Asi by to i šlo, ale člověk by nesměl mít realitku, spíš psychologickou poradnu. Jednodušší je přijmout čestné lidi a jít sama příkladem.

 

Firmu jste vybudovala bez sponzorů, bez půjček.

Nepůjčila jsem si ani korunu. Nechtěla jsem mít dluhy. V žádném případě! Kolem sebe jsem viděla zadlužené lidi, kteří byli v naprosto zoufalé, neřešitelné situaci. Původně jsem chtěla podnikat jen dva až tři roky. Chtěla jsem si vydělat trochu peněz. Abych měla na dobré jídlo v restauraci a taxíky. Když po půlroce budování firmy jeden z makléřů řekl, že MAXIMA tady bude ještě za deset let, a všichni mu přikyvovali, vyděsilo mě to. Moje plány tak daleko nesahaly. Tehdy jsem pracovala sedm dní v týdnu, někdy jsem spala v kanceláři na podlaze, protože už nestálo za to jít domů. Říkala jsem si, že to deset let nevydržím, pak jsem ale začala přemýšlet, co udělat, aby  tu firma  tak dlouho byla a prosperovala. Už je to sedmnáct let.

 

Co byl váš největší úspěch?

Dokázala jsem, že v Česku lze poctivě platit daně, nemít dluhy, ale zároveň velmi dobře prosperovat, vydělat slušné peníze. Všechny faktury jsme vždy zaplatili ve lhůtě splatnosti. Tak jsem si to představovala. A cokoli si umíte představit, můžete také vytvořit.

 

Může být podle vás úspěšný i člověk, který sám sobě nevěří?

Může, pokud na důvěře k sobě samému začne pracovat. Mně samotné sebedůvěra chyběla až do čtyřiceti let. Nedovedla jsem komunikovat s lidmi, dělalo mi obtíže zvednout telefon, dojít na poštu. Začala jsem chodit na psychoanalýzu, pak na psychoterapii. Trvalo pět let, než jsem si začala věřit. Jednou se mě psychoterapeut zeptal: „Jaké jste měla úspěchy?“ „Žádné!“ vyhrkla jsem. „Jen si vzpomeňte,“ on na to. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem párkrát vyhrála mototuristickou soutěž, a vybavily se mi i nějaké další úspěchy. Najednou jsem s údivem zjistila, že úspěšná být můžu.

 

Umíte si užít vydělaných peněz?

Jsou chudí a bohatí milionáři. Ty první těší, že žijí skromně, druzí si umějí peníze užít. Já bych rozhazovala, kdybych věděla za co. A kdybych měla čas. Móda ani cestování mě moc nebaví. Bydlím v pronajatém bytě, mám ho zařízený Ikeou a auto mám firemní …

 

Ve vedení vaší firmy je převaha žen. Je to náhoda, či záměr?

Pochopila jsem, proč muži-manažeři dávají přednost mužům, a už se na ně za to nezlobím. Já ale raději přijímám ženy, protože jim víc rozumím. Ženy jsou pro mě víc čitelné, předvídatelné a lépe se mi s nimi komunikuje. Jsou zvyklé dělat několik věcí naráz. Když udělám šéfem muže, začne uvažovat o koupi lepšího auta, nechá si ušít oblek na míru, koupí si drahé hodinky a zvažuje, jak se zbavit svého firemního konkurenta. Když šéfem učiním ženu, znervózní a začne přemýšlet o tom, jak všechno zvládne a koho si přizve do týmu, aby jí pomohl. Ženy se zpravidla obklopí dalšími schopnými lidmi, aby společně všichni podávali co nejlepší výkony. Samozřejmě to neplatí vždy. Nicméně muži mají nepostradatelné strategické vnímání.

 

Považujete tedy ženy za schopné manažerky?

Razím teorii, že žena je předurčena k vedení týmu. Než se rozmohly antikoncepční pilulky, každá žena riskovala deset až patnáct dětí. Je proto od přírody schopná zvládat deset až patnáct neposlušných individuí na různé mentální úrovni – od batolete až po svéhlavé puberťáky. V kolébce miminko, nejstarší dceři se už zapalují lýtka, synové by vyjedli celou spíž, další drobotinu bylo třeba vzdělávat. Tohle všechno měla na starost. Žena nejenže pečovala o děti, ještě se snažila po dobrém vycházet se svým mužem, v rodině musel být klid, pořádek a láska. To je nesmírně složitá organizační práce. Pravda, když během jednoho roku otěhotnělo osm žen ze středního managementu a špičkových makléřek, uvědomila jsem si, že zaměstnávat muže má také jistá pozitiva. Nicméně jsme babyboom úspěšně zvládli.

 

Ve vaší firmě se nesmí pomlouvat konkurence. Proč? 

Jsem přesvědčená o tom, že cokoli člověk dělá, se mu pak vrací. Není vůbec třeba se o konkurenci starat, je mnohem efektivnější zaměřit se na vlastní práci a odvádět ji, jak nejlépe to jde. Pro mě jiná realitka než MAXIMA REALITY neexistuje. A to, že vznikají konkurenční společnosti, si vůbec nepouštím do svého vesmíru.

 

Když jste založila realitní kancelář, pořídila jste si i nové vlastní bydlení?

Pořídila jsem si rekreační chalu­pu s krásnou zahradou. Koupila jsem ji za přemrštěnou cenu, a byť jsem si nechala udělat stavební posudek, nakonec se ukázalo, že je ve velmi špatném technickém stavu. Velmi nákladná rekonstrukce ještě neskončila. Dokonale naplňuji rčení o „kovářově kobyle“.

 

Umíte si představit, že byste ze dne na den musela svou úspěšnou firmu opustit nebo že byste v ní sice mohla zůstat, ale například jako pomocná síla?

Ráda bych svou firmu opustila a chodila sem jen na návštěvu. Mě neděsí, že bych někde byla pomocná síla nebo uklízečka, protože jsem si ještě v pětačtyřiceti úklidem přivydělávala. Jednu dobu jsem ráno uklízela, pak šla na osm hodin do tiskárny a večer jsem studovala. Poté, co jsem získala titul Česká podnikatelka roku 2009, za mnou přišla jedna redaktorka a chtěla slyšet můj příběh. Vyprávěla jsem jí, jak jsem začínala, jak jsem celou firmu postupně budovala. Byla nadšená a okomentovala to slovy: „Tatínek by byl pyšný na to, co jste dokázala!“ Usmála jsem se, pokrčila rameny a odpověděla: „No, myslím, že tatínek by moji firmu znárodnil.“ Nechápala.

 

Nevěděla, s kým mluví?

Ne. Jméno Slánský mladé generaci už nic moc neříká. Možná že se o něm ve škole učili. Rudolf Slánský je pro ně postava z historie, která připravovala únor 1948. Komunistický představitel, který byl v inscenovaném politickém procesu jinými soudruhy v prosinci 1952 odsouzen k trestu smrti. Jméno svého otce jsem ale překvapivě slyšela před několika lety na zájezdu v Izraeli. Průvodce začal v autobuse uznale mluvit o tom, že díky Janu Masarykovi a Rudolfu Slánskému získal Izrael po svém vzniku zbraně na svou obranu. Podpora Izraeli začala už v roce 1947 a pokračovala až do roku padesát.

 

Vy si otce nemůžete pamatovat. Když ho zatkli, bylo vám dva a půl roku.

Zatkli ho na Gottwaldovy narozeniny, 23. listopadu 1951. Ostatně já se jmenuju Marta po Martě Gott­waldové. Gottwaldovi byli mými kmotry … Na otce si vůbec nepamatuji. Tátu mi nahrazoval brácha. Ruda to měl mnohem složitější než já. Když otce popravili, bylo mu sedmnáct let. Věřil komunistické straně, ale zároveň věřil tátovi. Dál nesl jeho jméno. Vzpomínám si, jak jednou vážným hlasem pronesl, že ne každý život má smysl žít, snad tehdy dokonce uvažoval o sebevraždě. Byla to pro něj těžká doba, nicméně byl velmi silná osobnost, čestný člověk, se vším se dokázal vyrovnat. Nějakou dobu věřil komunistické straně, ale prohlédl. Prosazoval svobodný trh, ale chtěl ochranu pro sociálně slabé. V roce 1968, když přišli Rusové, předpověděl, že do dvaceti let tento systém skončí. 

 

Setkala jste se někdy s ostatními dětmi lidí, odsouzených v procesu s vaším otcem?

Máma se stýkala s několika manželkami popravených, takže já jsem se vídala s jejich dětmi. To už je ale dávno. Dobře jsem se znala s Honzou a Karlem Šlingovými.

 

Mluvila jste s maminkou o padesátých letech a o otci jako dospělá?

Ano, maminka o té době často vyprávěla. Můj bývalý manžel, Miloslav Černík, je historik. Hodiny a hodiny mamince naslouchal. Četla jsem samozřejmě její knihu, ale přiznám se, že ještě nemám na to, pročíst si máminy další zápisky.

 

Určitě znáte film natočený podle knihy Doznání Artura Londona, spoluobviněného v procesu s vaším otcem.

Byla jsem se v devadesátém roce podívat na premiéru. Seděla jsem v kině na schodech. Trochu mě mrzelo, že mě nikdo nepozval. Bylo mi líto, co musel otec ve vazbě podstoupit. Můj syn mi říkal, že mu muselo být hned po zatčení jasné, co ho čeká, znal dobře procesy. Říkala jsem si, že by to bylo všechno snazší, kdyby obvinění vznesená vůči otci byla pravdivá, kdyby opravdu byl proti komunismu a chtěl pro Československo nezávislost na Sovětském svazu.

 

Váš bratr působil v devadesátých letech jako velvyslanec v Rusku a na Slovensku. Vy se politice pořád vyhýbáte?

Bratr působil sedm let v Moskvě a sedm let na Slovensku. Já politice nerozumím. Zdá se mi, že je to dost nečestná forma podnikání. Občas mi někdo říká, že politika takové lidi jako já potřebuje. Odpovídám vtipem z rádia Jerevan. „Dotaz: Může člověk zůstat čestným, když jde do politiky? Odpověď Rádia Jerevan: To je jako s jeptiškou, když přijde do bordelu. Jsou jenom dvě možnosti – buď se z jeptišky stane kurva, nebo z bordelu klášter.“ Nemám na to, udělat z české politiky klášter. Vím, že kurva by se ze mě nestala, ale klášter tam nemám šanci zavést. Proč bych tam tedy chodila?

 

Proces se Slánským a spol.

Jedenáct trestů smrti

Politický proces s vedoucími komunistickými představiteli v Československu se pod taktovkou Moskvy začal připravovat od konce roku 1949. Jako první byl zatčen náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl. V říjnu 1950 přišel na řadu brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Od ledna 1951 následovalo další zatýkání. Byl zat­čen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, jeho náměstek ­Artur London i náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb. Do čela skupiny byl postaven Rudolf Slánský (31. 7. 1901–3. 12. 1952). Jako generální tajemník KSČ působil od roku 1945. Ze své funkce byl odvolán v září 1951. Zatčen byl 23. 11. 1951, v den narozenin Klementa Gottwalda. Generální tajemník KSČ byl obviněn ze závažné protistátní činnosti. Spolu s ním bylo obžalováno dalších třináct vysoce postavených činitelů KSČ, většina z nich měla židovský původ. Žaloba je vinila ze špionáže, velezrady a sabotáže. Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského se chystal celý rok. Své výpovědi se obžalovaní museli naučit nazpaměť. Před hlavním soudním líčením je vyšetřovatelé několikrát přezkoušeli. V inscenovaném procesu, který proběhl v posledním listopadovém týdnu 1952, padlo jedenáct rozsudků smrti. Pouze tři lidé dostali doživotí. K soudu přicházely tisíce petic požadujících pro všechny nejvyšší trest.

TREST SMRTI:
Rudolf Slánský (51),
generální tajemník KSČ
Vladimír Clementis (50),
ministr zahraničních věcí
Otto Fischl (50), náměstek
ministra financí
Josef Frank (43), zástupce generálního tajemníka KSČ
Ludvík Frejka (48), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky
Bedřich Geminder (51), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ
Rudolf Margolius (39), náměstek ministra zahraničního obchodu
Bedřich Reicin (41), náměstek ministra národní obrany
André Simone (57), redaktor
Rudého práva
otto Šling (40), vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ v Brně
Karel Šváb (48), náměstek
ministra národní bezpečnosti

DOŽIVOTÍ:
Vavro Hajdů (39), náměstek
ministra zahraničních věcí
Evžen Löbl (45), náměstek
ministra zahraničního obchodu
Artur London (37), náměstek
ministra zahraničních věcí

HANA BENEŠOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější