Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho | Reflex.cz
reklama
nahoru

Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho

Veronika Bednářová12. března 2015 • 00:15
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho
foto: Pavel Nesvadba

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je groteska o gerontovi, který se nechce stěhovat z podnájmu, a tak radši všechny kolem sebe zabije a zavře do skříně. Světovou premiéru měla v pražském Činoherním klubu před 49 lety. Hraje se dodnes. Zažila zákazy (normalizační), emigraci titulního hrdiny (Vladimír Pucholt), předčasné smrti (Jiří Hrzán, Petr Čepek) i další vzestupy a pády legendárního Činoheráku, jenž právě teď slaví padesátku.

reklama

Už předpremiéra v březnu 1966 přináší takové salvy smíchu, že se odbourávají samotní herci. Dodnes nelze spočítat, kolik diváků se při Burkem připočuralo a kolik zástupkyní několika generací žen smíchem porodilo. Okamžitě s premiérou se rodí burkologové, kteří na inscenaci Ladislava Smočka chodí dvacetkrát i vícekrát; padají pak smíchy z balkónu. Mimochodem existují dodnes, kdy Burkeho (od ledna 1990, přesně 25 let) hraje jako jednu ze svých osudových rolí Boleslav Polívka.

Papír popsaný perem

Když Ladislav Smoček Burkeho psal, nevěděl, že bude spoluzakládat divadlo. V roce 1957 mu bylo pětadvacet a jen si to prý chtěl tenkrát zkusit. Načrtl hru o prázdninách, pro radost sobě a potěšení svých přátel: „Impuls ke vzniku hry jsem dostal u Stromovky cestou na tramvaj na Špejchar, kdy jsem při chůzi spatřil pod jedním stromem opodál dceru své bytné v srdečném rozhovoru s mužem. Vše nasvědčovalo, že jsou si blízcí a šťastní. Že možná jde o zrod vážné známosti. Hned mě napadlo, že brzy dostanu výpověď, že si asi budu muset hledat nový podnájem. A tak jsem si představoval, kdyby někdo, kdo až patologicky lpěl na pokojíku a byl třeba starší, co by asi dělal.“

Ladislav Smoček se dnes usmívá nad první verzí manuskriptu: „Papír popsaný perem, částečně už rozpitým inkoustem, se rozsypává stářím…“

Chodí se na Piknik

Když mu osvícený divadelní pracovník Miloš Hercík, šéf Státního divadelního studia, v roce 1962 nabídl, zda si nechce v Praze založit malé divadlo, byl na ten nápad začínající dramatik a režisér víc než rok sám – hlavně totiž nechce nic šéfovat. Vedle práce pro Laternu magiku psal hru Piknik o amerických vojácích v džungli, kterou mu okamžitě vydává časopis Divadlo; jeho šéfredaktor Jaroslav Vostrý je totiž Smočkův generační souputník, blízký přítel a kolega ze školy. Právě do redakce Divadla jednoho dne Smoček vystoupá po dlouhých schodech a zeptá se, zda by s ním Jarda nezaložil divadlo. Ten odborný časopis okamžitě předává teatrologovi Milanu Lukešovi a – spoluzakladatelé jsou dva.

Činoherní klub se – právě Smočkovou hrou Piknik, což je důležité – otevírá v únoru 1965. Hned se z něj stává kult. Během příštích let zažije evropský věhlas (do roku 1972), normalizační bídu i důstojný návrat do života po roce 1989.

V roce 1965 si Smoček s Vostrým řeknou, že by to chtělo ještě jednoho režiséra. Aby mohl Smoček víc psát. A že by se hodil Jan Kačer, jenž je s partou z ročníku DAMU v ­Ostravě.

Pak, stále v roce 1965, se Smoček rozhodne, že opráší svého starce v pronajatém pokojíku. Hra na papíře nijak zvlášť lákavě nevypadá. „Dávali jsme Burkeho přečíst tomu či onomu, nikomu se moc nelíbil. Nechyběly ani hlasy, že je to ne-

hratelné, že to nemůžeme myslet vážně,“ vzpomínal Jaroslav Vostrý pro Reflex, když Činoherák slavil čtyřicítku.

Pradiváci prapremiéry

Je březen 1966.

V divadle, kterému je přesně rok, v ulici Ve Smečkách je jako vždycky narváno.

Lidé spí v den předprodeje před divadlem ve spacácích, schází se tu celá filmová česká nová vlna. Jiří Menzel tady právě zažil svůj divadelní režijní debut s komedií Mandragora (1965–1976), těsně před premiérou má i další divadelní nováček, filozof nové vlny Evald Schorm (jeho Dostojevského Zločin a trest se hraje v letech 1966–1971).

Pražské hospody zavírají brzo, takže se divadelní miniklub Činoheráku rychle stává centrem mladé intelektuální a umělecké Prahy. „Byl jsem šťastný,“ vzpomíná Michal Pavlata, „že smím chodit po představeních do Činoheráku, kde u baru zpíval Karel Kryl. Atmosféra noční Prahy byla tehdy jiná –

v deset zavřely všechny hospody a nebylo kam jít. Otevřeno bývalo jen v několika pražských divadelních klubech. Já neváhal přijet z Kladna po představení a v jedenáct už jsem naslouchal tomu, co říká Petr Čepek.“

Herci „první ligy“ malých scén se rodí převážně z ostravského hnízda Jana Kačera – František Husák, Nina Divíšková, Jiřina Třebická. Z vojny se vrací Petr Čepek, Ladislav Mrkvička nakonec nedorazí, vybere si Hradec Králové, kde má lásku. Místo něj nastupuje Jiří Hrzán; v Ostravě moc rolí nemá, a tak se zastaví v den, kdy má nový soubor první setkání, jen tak, přeptat se, jestli by ho nechtěli. Chtěli.

Z Ostravských pak přibude Jiří Kodet a Václav Kotva, z Pardubic přichází Josef Somr. Při návštěvě pardubického divadla navíc dvojice Smoček–Vostrý objeví herce, jenž tam po jevišti beze slova přechází s kolečkovým křeslem tak geniálně, že mu nabídnou angažmá. Z Pardubic ho ostatně právě vyhazují. Je to Pavel Landovský a ideálně se hodí na roli burana Václava Václava v připravovaném Burkem.

Obecně se spíš pochybuje o divadelní použitelnosti hvězdného mladíka se smutkem ve tváři, Vladimíra Pucholta, ovšem právě pro jeho „nezařaditelnost“ ho do Činoheráku přijímají. Má už za sebou mimo jiné Formanova Černého Petra i Starce na chmelu. Stává se prvním Burkem. „Tenkrát mu bylo 24 let, ale prorazil jako dokonalý převtělovací typ. On tím gerontem – v kombinaci s biologickým mládím – jednoduše byl,“ vzpomíná Ladislav Smoček dnes. Nejen z Pucholta byl stařec; z Niny Divíškové se stala ohyzdná, připitomělá chudinka (dcera bytné Svatava) a z Jiřího Hálka, herce objeveného pro Piknik – stará bába v šátku (bytná Outěchová).

Ladislav Smoček si nepamatuje premiéru Burkeho, ale dopolední předváděčku ano: „Divadlo bylo naprosto nabité; lidé seděli natěsnáni v takovém zvědavém, snad i natěšeném očekávání. Pamatuji se, že tam byli Jánko Roháč, Svíťa (režisér Vladimír Svitáček) a další přátelé a známí. Předváděčka se záhy proměnila v trvalou řadu explozí smíchu; výbuchy často přešly v dlouhý chechot a ten v dlouhý potlesk; ty dlouhé potlesky na otevřené scéně nebraly konce, chvílemi se nedalo hrát dál. Ve finální scéně vše dosáhlo až deliria a závěrečný potlesk byl opravdu třeskutý. Časem jsem si zvykl. Jen ještě jednou, v roce 1967, jsem byl překvapen. Na zájezdu ve Stockholmu v divadle Dramaten jeden divák na krajním sedadle řady přede mnou smíchy ze sedadla spadl do uličky, kde zůstal sedět na zemi a smál se spolu se sálem dál…“

Ano, v prvním hvězdném tříletí Činoherního klubu (1965–1968) divadlo hodně cestuje do zahraničí, a přitom se zdaleka nehrají jen komedie; vyprodáno je na Zločin a trest, na Na koho to slovo padne Aleny Vostré, obrovský ohlas má Kačerova inscenace Gogolova Revizora, Spravedliví Alberta Camuse, Narozeniny britského absurdisty Harolda Pintera… Vazby a příznivce má Činoherák především v Británii, česká kultura je v kursu, enfant terrible britské kritiky Kenneth Tynan píše 1. dubna 1967 do amerického časopisu New Yorker obsáhlou, nadšenou kritiku, že Burke je „... realistická, neobyčejně výstřední fraška“, a všímá si hlavně Pucholta.

Toho léta ovšem herec, který si part Burkeho před každou reprízou poctivě přeříkává, aby neudělal chybičku, emigruje. Chtěl to udělat už při zájezdu do Švédska o půl roku dřív, ale Jaroslav Vostrý jej přesvědčuje, aby odešel až o prázdninách; že to bude pro divadlo lepší. Už dva roky před odchodem se Pucholt toužil stát lékařem, a jak víme, podařilo se mu to; v době, kdy se Činoherák nořil do normalizačního bezčasí, pracuje ve Schweitzerově nemocnici v Africe a dodnes jako pediatr v Torontu.

Burkeho pak poněkud z nouze, i když údajně dobře (žádné kritiky ani zprávy nemáme), hraje od roku 1967 herec Jaroslav Vágner, Smočkův kolega z DAMU.

Divadlo umírajících slonů

V roce 1970 stihne ještě Činoherák uvést Smočkovu asi nejpropracovanější hru, Kosmické jaro. Pak autor ztratil důvod psát a – s výjimkou aktovky Bitva na kopci, napsané na objednávku Českého rozhlasu – až dodneška inscenoval jen hry jiných autorů. „Atmosféra kolem našeho divadla byla pořád příliš plná napětí, já potřebuji opravdový klid. A opustit divadlo jsem kvůli psaní nechtěl,“ říká dnes.

Po vpádu sovětských vojsk se na kulturu „dostalo“ přibližně po třech letech. Žádné Smočkovy hry se nesmějí hrát, Burkeho byl Činoherák nucen předčasně stáhnout v roce 1972 – uvádějí ho tedy jen divadla v cizině. K 31. 12. 1972 (symbolický konec tehdejší zlaté éry Činoheráku) musí odejít Jaroslav Vostrý. Vyhazov postihne i dramaturgy Leoše Suchařípu a Františka Fröhlicha, herečku Táňu Fischerovou a roku 1975 režiséra Jana Kačera –

léta vyhnanství stráví znovu v Ostravě. Nestraník Smoček zůstává, nejdřív s nedůstojnými půlročními smlouvami a pouze jako režisér. Éře Činoheráku v 70. letech se pak bude říkat divadlo umírajících slonů.

Brněnská stopa

Ale zpátky do roku 1971. Příroda jako dynamický prvek ve hře Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je pravděpodobně jediná teoretická práce Boleslava Polívky. Napsal ji na závěr studia na brněnské JAMU, po níž se, jak říká, stal akademikem.

Na JAMU byl pořád tak trochu na vyhození, proto mu režisér Petr Scherhaufer tehdy zavolal: „Mám pro tebe ideální hru! Ideální absolventskou roli!“ Svatavu hrála Eliška Balzerová. Polívka na to samozřejmě vzpomíná dodnes: „Představte si, že se samotný pan Smoček se ženou na mě přijeli podívat v roce 1971 až do Brna! Oni, z Činoheráku, kam jsem se chodil mačkat při každé návštěvě Prahy, hladový jejich divadla! Byl jsem v sedmém nebi. Od té doby jsme přátelé. Rád bych to dotáhl, že budu hrát Burkeho padesát let. To svědčí o vytrvalosti bohémů. Když se bohém do něčeho zakousne, nepustí.“

Starší ročníky si to možná pamatují. Zapadlé divadlo v pražských Kobylisích, 80. léta, obrovská ratejna a v ní poloilegální Burke – už v podání Boleslava Polívky. „Jednou hrál Václava Václava v Kobylisích i Petr Nárožný, byla to divoká doba,“ uzavírá Ladislav Smoček.

Kobyliský precedens, umožněný mimochodem stejným Milošem Hercíkem, jenž kdysi, v roce 1962, vyprovokoval založení Činoherního klubu, ukázal, že se snad blýská na lepší časy. I Činoherák se pomalu dostává z nejhoršího: díky dramaturgovi Vladimíru Procházkovi (v roce 2000 se stane ředitelem) je uvedena O’Neillova klasika Cesta dlouhého dne do noci (1978–1983) s Čepkem, Abrhámem a Jiřinou Třebickou – a pak i další kvalitní inscenace.

„Obnovit Burkeho za totality se mi ale nezamlouvalo,“ říká dnes Smoček. „Považuji za symbolické, že spolu s ním se do divadla v lednu 1990 mohl vrátit i Jaroslav Vostrý a postavit se znovu do čela.“

NezničitelnÁ KOMEDIE

Obnovená premiéra se koná 29. ledna 1990, pár týdnů poté, co je v Činoheráku založeno Občanské fórum. Na pozvánce je uvedena Nina Divíšková (Svatava), Jiří Hálek (Outěchová), Boleslav Polívka (j. h., Burke), nově Ondřej Vetchý.

Dál už to znáte. Nejspíš jste Burkeho v těch posledních 25 letech viděli. Nebo o něm aspoň slyšeli.

Po 35 letech, co hrála Svatavu, odešla z divadla Nina Divíšková. Vystřídala ji Ivana Chýlková, která hru jako divačka zažila v roce 1981 právě v Kobylisích. Tehdy si uvědomila, že tohle je přesně divadlo, jež chce dělat. „Jako jiné herečky touží hrát Julii, já celá léta toužila hrát Svatku…“

Babský šátek Jiřího Hálka si pod bradu uvázal Jaromír Dulava. Z trojice Burke–Svatava–Outěchová se tak v podání Polívka, Chýlková a Dulava stal díky jejich výšce sehraný volejbalový tým – a vězte, že narvat do skříně dvě dvoumetrové mrtvoly, tedy Dulavu s Chýlkovou, je nedostižný akrobatický výkon. „Je škoda všech škod, že nemáme v divadle zabudované kamery, protože vidět proměny Bolka Polívky v čase by byla fascinující studie herectví i lidského vývoje. Nevím, jestli ve světovém divadle existuje bytost, která stále dál a ráda jde se stejnou rolí, až kam to půjde…,“ tvrdí o Polívkovi Smoček dnes.

Činoherní klub to neměl prvních deset let po revoluci lehké z mnoha důvodů, například přijetí slovenského režiséra Vladimíra Strniska příliš nefunguje, herci jsou nespokojení. V roce 2000 se ředitelem stává Vladimír Procházka, provede divadlo těžkými vlnami grantové transformace a najímá mladé režiséry – Ondřeje Sokola a Martina Čičváka. Psát o posledních letech divadla není třeba, známe je z vlastní zkušenosti, a kdo ne, asi až sem nedočetl.

Burke je stále pevnou součástí repertoáru. Ladislav Smoček se na představení chodí dodnes dívat. I když hercům nechává relativně volnou ruku (na této premise ostatně Činoherák před padesáti lety vznikl, jako divadlo hereckých osobností, v nichž režiséři své umění nenápadně rozpouštějí), plánuje se soustředit na letošní

1. září. Ten den uvede Dr. Zvonka Burkeho v přímém přenosu z Činoheráku Česká televize.

Burke v cizině

Ladislav Smoček, dvorní autor Činoherního klubu, napsal „jen“ sedm divadelních her, z nichž tři (Bludiště, Bitva na kopci a Smyčka, již napsal anglicky) jsou aktovky. A přece se stal, spolu s Pavlem Kohoutem a Václavem Havlem, nejuváděnějším českým dramatikem v zahraničí. I proto byl s Havlem a Topolem uveden na listině „nechtěných“ na začátku 70. let.

Burke se hrál v 15 jazycích (slovinsky, slovensky, anglicky, španělsky, norsky, švédsky, finsky, francouzsky, německy, italsky, maďarsky, polsky, rusínsky, srbsky a rusky) a v 19 zemích. Nebýt železné opony, objevil by se i na Broadwayi, přeložit do angličtiny chtěl Burkeho Jiří Voskovec (dokladem je bohatá korespondence), ale nedopadlo to, producenta Allena Snydera zabila v Londýně na přechodu motorka. Zato ve Skandinávii se Burke stal klasikou – uváděl se zde často třeba i několik let v kuse, podle zdrojů z roku 1987 byl Ladislav Smoček ve Švédsku nejreprizovanějším zahraničním autorem vůbec.

Když dnes sedíme v obýváku Smočkova pražského bytu, je jasné, že tenhle muž si na sebepropagaci nepotrpí. Programy ze zahraničních uvedení svých her má, ale zdaleka ne všechny, a nijak uspořádané. Takže jen střípky: Burke se právě teď hraje v Argentině, tamní herečka dostala za Svatavu hlavní hereckou cenu už v roce 1967, když tam komedii uváděli poprvé, ve francouzském překladu v Belgii říkají Burkemu bůhvíproč Drelin, pak je tu ještě uvedení německé, švédské, polské, maďarské i švýcarské, která Smoček viděl (a inscenaci ve Švýcarsku i režíroval). Slavná je jeho režie ve Velkém divadle v Miláně, kde hrál Burkeho Polívka v plné síle, v dokonalé italštině bez přízvuku, Svatavu pak mladičká Chantal Poullainová; třicet vyprodaných představení způsobilo, že se Italové naučili říkat české slovo buchta. Několikrát se Burke objevil ve Španělsku, kde ho natočila i televize… a tak dále.

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama