Dnes zatkla policie v souvislosti se zásahem v sídle Fotbalové asociace ČR (FAČR) na pražském Strahově 20 osob. Podezření jsou z účasti na korupci a ovlivňování výsledků zápasů, které podle policie řídila organizovaná skupina. Mezi zatčenými má být i vlivný boss Roman Berbr. Při této příležitosti zveřejňujeme causu z roku 2015, která mapuje chování a činy šedé eminence českého fotbalu.
Samolibý diktátor podléhající narcismu, který nesnese odpor a baží po moci. Nebezpečný člověk. Monstrum. Tak ti, kdo se dostali do jeho blízkosti, popisují Romana Berbra – největšího kmotra českého fotbalu. Jemu přitom tahle pověst vyhovuje a ani nejotevřenější svědectví, jež jsou nyní zveřejňována, ho zatím neodstranila. Jak je to možné? Drží ostatní vlivné v šachu a jeho pád by zničil i je…
Lord Voldemort. Anebo Náčelník. Popřípadě Taťka. To jsou přezdívky Romana Berbra, jedenašedesátiletého místopředsedy fotbalové asociace (FAČR), který fakticky vládne státu ve státě s třemi sty tisíci „občanů“ v členské databázi místo oficiálního předsedy Miroslava Pelty. Používat je lze dle libosti – podle toho, zda lidé ve fotbalu odmítají špinavé praktiky jinak nepochybně schopného a pracovitého muže, nebo mu naopak slouží. Ti první Berbra včas nezastavili – a teď za to pykají.
Kde se vůbec vzal? Pevné kořeny má v Plzni a dodnes je s ní pevně spjat. V „civilu“ i fotbalově. Za komunismu pracoval jako strojní zámečník v národním podniku Mlýny a těstárny. V polovině 70. let si ovšem člen SSM a kandidát členství v KSČ zažádal o vstup ke Sboru národní bezpečnosti, přičemž uváděl, že předtím pracoval jako řidič u vojenské kontrarozvědky v Příbrami. Dodělal si maturitu na Praporčické škole SNB a působil u dopravní policie v Plzni. Pak podle archívních záznamů strávil necelý rok jako referent 2. oddělení I. odboru správy StB, jenž měl obecně na starost boj s vnějším nepřítelem.
Celkově je to nicméně stále nejasná část jeho životopisu. Sám Berbr totiž tvrdí, že byl i sedm let u rozvědky. „To mě utužilo,“ uvedl v knize Kmotr fotbal. „Měl jsem na starost Bundesnachrichtendienst, německou rozvědku.
A Izraelce.“ Jenže o tom žádné záznamy neexistují, realita mohla být o poznání méně dobrodružná.
Jen je nechte, ať se bojí
Že je to Berbrovo slabé místo? Kdepak. Fotbalové prostředí ho za angažmá u StB neodsoudilo, dokonce se jím sám chlubil už dlouho před tím, než se k němu přihlásil veřejně. Pomáhá mu vzbuzovat ve fotbale respekt. Obavy. Strach. Získané zkušenosti se prý hodí. „Prvních pět šest let vidíte za sebou démony… A pak to používáte, jsou to jednoduchý věci,“ svěřil se Berbr ještě. Vytváření legend a mýtů je jen ku prospěchu věci, na slabší povahy to zabere. Mimochodem, luxusní domov si Berbr vyzdobil komunistickými „artefakty“ včetně portrétů Klementa Gottwalda či Gustáva Husáka nebo čínskou vlajkou, pochlubil se záměrem vybudovat „skanzen komunismu“ a s oblibou zdraví: „Čest!“ Vážnější je, že má dost kontaktů v bezpečnostních složkách, a tedy dobré krytí. Prý se hned dozví, když hrozí trable. A taky sbírá informace o jiných.
Berbr se nikdy neměl špatně, po Listopadu začal podnikat (maloobchod s čajem, a hlavně stavebniny) a podle svých slov zdědil zajímavou částku po příbuzných v Americe. Přesto není jasné, zda mu tyhle příjmy stačily na to, aby vedl nákladný život. Zvlášť když se rád předvádí v luxusních vozech. Vydělat se ovšem dobře dá i ve fotbale. V něm se bývalý hráč Škody či TJ Potraviny Plzeň a VCHZ Pardubice začal v pětadvaceti letech etablovat jako rozhodčí a to je stěžejní fakt pro jeho vzestup. Jestli zprvu uznával autority, záhy si začal budovat tu svou. A už tehdy se uměl chovat arogantně – ke svým asistentům i hráčům. Byl tvrdý, nekompromisní, jeho zásada, již dával k dobru (a zjevně ji propaguje dodnes), zněla: „Rozhodčí musí být na první pohled grázl!“
Jako hlavní sudí debutoval v roce 1989 ve federální lize, objevil se i na mezinárodním poli. Na pískání byl kadet, který i dnes dokáže svým nástupcům dobře poradit, ovšem přesně taky věděl, co na hřišti chce. Uměl dovést zápas tam, kam potřeboval, a netajil se tím. Naopak, dával to někdy od první minuty najevo. Klidně vyhlásil, že vybraného hráče vyloučí do 15. minuty – a stalo se.
Může to vyznít jako poťouchlý paradox, ale pamětníci tvrdí, že byl sparťan. S letenským klubem je taky spojen jeho nejproslulejší kousek: v květnu 1995 „řídil“ výhru sparťanů 4:0 v Českých Budějovicích, kde odpískal dvě penalty, uznal sporný gól, domácím poslal na tribunu trenéra a vyloučil dva hráče. Rozzlobený útočník Karel Vácha si na hlavu posadil kýbl s vodou a hořce prohodil: „Fraška!“
Ve fotbalovém „horkém létě“, plném afér, se však téhož roku nepříjemně potil i Berbr. V tajné anketě klubových bossů se jeho jméno ocitlo na seznamu těch, kteří byli v první lize nežádoucí. „Nešlo o výkony, ale o morálku,“ vzpomínal olomoucký funkcionář Jiří Kubíček. Berbr se následně vytasil s vážným obviněním: sportovní ředitel Slavie František Cipro se ho prý snažil před duelem Budějovic se Spartou ovlivnit.
Jenže přišel protiúder. Někdejší kouč Bohemians Petr Packert si vybavil, že v utkání s Jabloncem (1:1) v baráži o postup do nejvyšší soutěže v roce 1993 si Berbr přímo na trávníku řekl o úplatek. Záložník Rudolf Pavlík vyřídil lavičce následující vzkaz: „Pokud mi nedáte 150 000 korun, tak vás zaříznu.“ Vyšetřování nicméně posléze vyznělo do ztracena. Berbr začal couvat, kál se, že se chtěl Ciprovi pomstít a obvinění si vymyslel. Tvrdil, že čelil i s rodinou výhrůžkám likvidací, a dokonce pronesl větu, kterou dnes říkají spíš jeho oponenti: „Mám strach.“ Od disciplinární komise dostal trest na půl roku.
Nemuselo to dojít tak daleko, kdyby se ho už o pět let dříve podařilo zastavit pěti členům Západočeského fotbalového svazu. Důvody? Úplatky od sudích za postupy a ovlivňování zápasů a delegáta. Záměr zněl jasně: „Vyřazení rozhodčího R. Berbra z řad rozhodčích – ihned.“
Kupte si jízdenku do první třídy
Jenže to nějak nedopadlo – a Berbr sám pomalu začal rozhodovat o jiných. Po ukončení kariéry arbitra v lednu 2000 působil jako delegát i člen komisí sudích, vypracoval se na předsedu plzeňského krajského svazu, kde zaváděl progresívní novinky, až to dotáhl do výkonného výboru FAČR. Celou dobu při tom trpělivě budoval své impérium. Klíčem k úspěchu bylo to, že zorganizoval rozhodčí, kteří mají dobré předpoklady k ovládnutí fotbalové hierarchie. Berbr jimi kontroluje dění v soutěžích i v zázemí. „Je to takový diktátor. Jeho podřízení, to je jeho vojsko, a tímto způsobem demonstruje svůj vliv a sílu,“ uznává Pelta.
Vznikl – nebo se zdokonalil – obludný systém, v němž se postupy či sestupy klubů v nižších soutěžích odvíjejí od toho, zda zaplatí „výpalné“ desítek až stovek tisíc korun, nebo také „jízdenku na vlak“ nebo „do první třídy“. Kdo se vzepře, pocítí to. Na jeho hřiště zamíří dobře známá komanda rozhodčích, vykonají úkol a hned po utkání podají hlášení. Jedním z mnoha vytrestaných klubů byl například Zličín. Před lety tam postoupili do divize a slýchávali od rivalů jednu a tutéž otázku. „Ptali se, jestli už jsme byli za Berbrem zaplatit, aby nám připískávali rozhodčí,“ vyprávěl manažer Josef Jarolímek. „Je to jeden z největších podvodníků ve fotbale,“ ulevil si. Navlas stejné pobídky zaznamenali po proniknutí do divize třeba v Jindřichově Hradci.
Ironií osudu zrovna v Metropoli Zličín či na botelu Admirál se u Berbra vystřídalo nespočet audiencí v různých záležitostech. Rázným gestem příchozím ukáže, ať si sednou a čekají, až na ně přijde řada. Vykládá se, že některé si v jisté špeluňce i tajně natočil, aby je měl v hrsti.
To vše je možné proto, že Berbr infiltroval fotbalové struktury na všech úrovních. „Geniální je v tom, že pochopil, že moc nepochází svrchu, ale z výkonnostního fotbalu,“ pojmenoval hlavní trumf protřelý funkcionář Kubíček. Berbr nelitoval času, námahy ani kilometrů, a hlavně v Čechách (Morava dosud více méně odolávala) získával spojence a dosazoval je do funkcí na okresních a krajských svazech, „převodových pákách“ fotbalové vlády. Před dvěma lety byl dokončen seriál lokálních převratů. Když prvoligový arbitr (!) Jan Jílek stanul po výměně delegátů před volbami v čele jihočeského svazu, Berbr si ve speciální mocenské mapě vybarvil modrou barvou poslední region v Čechách – vyjma nepřátelskou Prahu.
A teď to nejdůležitější: postupné opanování nižších stupňů, na nichž krom jiného ovlivňuje i přidělování dotací, jako v roce 2012 v Pardubickém kraji spřízněným klubům, Berbrovi umožňuje rozhodovat i o tom, kdo bude prvním mužem celého fotbalu. Bez jeho podpory kandidáti mnoho nezmohou, protože se valné hromady asociace („Umím je,“ libuje si Berbr) zpravidla odehrávají podle jeho scénáře. Spolehliví delegáti ho dostávají e-mailem, kolují historky, jak musejí nafotit hlasovací lístky. K potenciálním odpůrcům z klubů se včas dostaví „řezníci“ s píšťalkou a praporky, jako se to stalo čtveřici Malše Roudné, Převýšov, Doubravka a Nové Strašecí před dvěma lety.
S Berbrovou silou musel počítat Vlastimil Košťál, Pelta, ale i Ivan Hašek, jenž se alespoň zčásti dočasně postavil zažitým pořádkům. Když se to Berbrovi v roce 2009 hodilo, sehnal hlasy i jemu. Shodou okolností se poté vrátila mezi prvoligové rozhodčí Dagmar Damková…
Ta růže má přece taky trny…
„Růže mezi trny“, jak ji v dobré víře, leč naivně začal opěvovat Jaromír Nohavica, je zásadní postavou. Dlouholetá partnerka (běžně se již uvádí manželka, ačkoli to vždy vyvraceli) není Berbrova femme fatale. U téhle dvojice to funguje naopak. Berbr sám říká, že ji „stvořil“: pomohl jí ke skvělé kariéře sudí, ale také zapletl do svých her, v nichž slouží jako štít i nástroj moci. Když byla v roce 2011 instalována do funkce šéfky Komise rozhodčích FAČR, razantně se změnil poměr sil hned ve dvou liniích. Za rychlou akcí stál plzeňský boss Tomáš Paclík a jeho klub si pojistil důležitý faktor impozantního boomu, náklonnost strážců pravidel. Berbr se pak dostal tam, kam potřeboval – mohl příměji ovlivňovat sudí a potažmo i dění v první lize.
Ještě víc to platí od doby, kdy se rozhodl vynořit z nižšího fotbalu a vystoupat až na vrchol, na strahovský kopec, kde sídlí FAČR. Před dvěma lety byl zvolen místopředsedou asociace, ač zásluhou iniciativy Dejme kmotrům červenou prožíval krušné dny. „Roman, stav beztíže,“ glosoval to svým charakteristickým stylem Pelta. Šéf přezdívaný „Velkej čáp“ tvrdil, jaká je to výhoda, že teď bude Berbr na očích. Sliboval, že ho přibrzdí. „Vyhlašuju mu nulovou toleranci,“ řekl tenkrát.
Místo toho nechal Berbra ovládnout strahovskou administrativu a roztáhnout křídla. „Náčelník“ získal největší vliv a dostal se k největším penězům. Donedávna měl pod palcem semináře rozhodčích, je to on, kdo nepřípustně rozhoduje o jejich nasazování i kariéře, rozděluje prebendy, ničí neposlušné. „U nás rozhodčí v profesionálních soutěžích neřídí Dagmar Damková, ale právě její manžel Roman Berbr,“ uvedl v srpnové, mimořádně otevřené zpovědi pro deník Sport sudí Libor Kovařík, jenž zároveň raději ukončil kariéru. A přidal detaily: Berbr ponižuje a trestá nepohodlné arbitry, má donašeče a nohsledy, již organizují petice proti těm, kdo se znelíbili… Tato fakta podpořili i další svědci-
-sudí, jiní promluvili o metodách v nižším fotbale. Ostatně, Berbr namísto Damkové nepokrytě vede i Řídící komisi pro Čechy, fotbalovou správu větší půlky republiky.
Vyhoďme ho z kola ven
Ani alarmující informace zatím nic nezměnily. Stejně jako pokusy omezit jeho moc v minulosti. Když se o to v době jeho angažmá v komisi rozhodčích na úrovni Čech pokusil fotbalový funkcionář Václav Chvála, jednoho březnového rána 2009 ho napadli útočníci železnou tyčí a obuškem. Berbra nesmetla ani velká korupční aféra v roce 2004, kdy nechyběl v policejních odposleších. „Mezi nama, Roman, dvě nuly,“ informoval ho sportovní ředitel Vítkovic Radomír Hruboň o chystaném stotisícovém všimném pro sudího zápasu v Mostě. „Aha, to je hodně, ty vole,“ reagoval Berbr. Hlavní „hrdina“ té doby Ivan Horník se ho zase ptal, jestli může kvůli nabídce úplatku kontaktovat plzeňského rozhodčího Vladimíra Pastyříka, mimochodem policistu.
Berbr dosud těžil z toho, že neměl silného protivníka. Pelta ví, že kdyby se ho pokusil shodit ze skály, bude ho při tom „Taťka“ držet za ruku. Formální podřízený toho moc ví, jistě zůstalo ledacos skryto z korupční aféry 2004, kdy se ven dostala jen část odposlechů s „cinklým jarem“. Peltu navíc definitivně pohltil svět velkých peněz i politiky. Přiznává, že nemá sílu Berbra z vedení fotbalu dostat, zároveň jeho i Damkovou omlouvá, žongluje s fakty a kauzu tlumí.
Jak tedy zastavit „lorda Voldemorta“? Třeba tak, že by ho Pelta přece jen tučně odměnil za odchod, penězi vyřeší ledacos. Nebo mu sebral dámu, pokud sama Damková neztratí nervy z úletů svého partnera. Popřípadě, kdyby se povedla revolta klubů pracujících na projektu samostatné ligy (některé s Berbrem však čile spolupracují a on v nich má své spojky, jako v Příbrami.) Změnit pořádky může ekonomická síla typu sparťanského bosse Daniela Křetínského. Anebo Berbr přecení své síly a zničí se sám, popřípadě mu budou stačit čtyři bohaté roky ve funkci, jak naznačoval.
Jestli nic z toho nevyjde, pomůže jen zásah zvenčí, mimo fotbal. Hledá se Harry Potter.
