Bessie Smithová | Reflex.cz
nahoru

Bessie Smithová

Michal Bystrov12. listopadu 2015 • 00:15
Bessie Smithová
foto: Profimedia

Edward Albee o ní napsal hru, J. D. Salinger povídku. Skupina The Band o ní složila píseň. Frank Sinatra ji považoval za geniální zpěvačku, Billie Holidayová se k ní hlásila jako ke své učitelce. Náhrobní kámen jí nechala na vlastní náklady vyrobit Janis Joplinová. Letos se Bessie dostala na plátna kin – ve filmu, kde ji hraje Queen Latifah. Život legendární bluesmanky je oblíbené téma. A stejně tak umělcům nedává spát její záhadná smrt.

ČASOPIS DOWN BEAT, LISTOPAD 1937: „VYKRVÁCELA BESSIE SMITHOVÁ PŘI ČEKÁNÍ NA LÉKAŘSKOU POMOC?

Od členů orchestru Chicka Webba, kteří se nacházeli v Memphisu krátce po neštěstí, jsem se dozvěděl obzvlášť nepříjemné podrobnosti o její smrti. Zdá se, že Bessie jela ve voze, jenž naboural do nákladního auta zaparkovaného na kraji silnice. Náraz jí téměř oddělil paži od trupu. Jiná vážná zranění prý ale neměla. Uběhl nějaký čas, než byl přivolán doktor. Ten ji pak odvezl do okresní nemocnice. Cestou potkala jeho automobil menší nehoda, což zapříčinilo zpoždění. Když byla Bessie konečně dopravena do nemocnice, odmítli ji ošetřit kvůli barvě její pleti a nechali ji čekat, dokud nevykrvácela.“

Tento neuvážený článek z pera významného talent scouta Johna Hammonda stál u zrodu půl století přetrvávajícího mýtu o nespravedlivé a nezasloužené smrti afroamerické zpěvačky, kterou kritici nazývali The Empress Of The Blues – císařovna blues. Legenda o tom, že Bessii Smithové lékaři neposkytli první pomoc, protože byla černá, inspirovala řadu básní, písní, knih, a dokonce divadelní hru Edwarda Albeeho, autora známého dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? „Četl jsem o tom, jak zemřela,“ vyprávěl Albee slovenskému novináři Ľuboši Juríkovi, jenž rozhovor s ním uveřejnil v knížce Americké dialógy. „Byla černoška, žila roku 1937 na jihu USA. Odmítli ji přijmout v nemocnici pro bílé a na cestě do druhé nemocnice zemřela. To mě naplnilo odporem, hněvem a stalo se podnětem pro napsání jedné biografické hry. Napsal jsem ji pod silným emocionálním tlakem, ale na základě historických faktů.“

Nebyl sám, koho tato „fakta“ rozčilovala a ponoukala k akci. Už v roce 1945 vzdal předčasně zesnulé hvězdě literární hold básník Myron O’Higgins. Ve svém Blues za Bessii hřímá: „Ať to každý ví, co v tom městě spáchali: tekla ti plným proudem krev, oni tě umřít nechali.“ Celá záležitost byla o to smutnější, že Smithová jako jeden z mála příslušníků své rasy dokázala překonat dobové předsudky a stát se osobností, jejíž jméno mělo zvuk i ve světě bílých. To, co ji potkalo na silnici č. 61 z Memphisu do Clarksdale, zasadilo ránu každému, kdo věřil, že se postavení Afroameričanů bude pomalu, ale jistě zlepšovat. O’Higgins toto rozčarování vyjádřil lapidárními verši: „Odjela jsi z Chicaga v novým cadillaku, vrátili tě v nákladním smutným nočním vlaku.“

Přestože je Smithová považována za nejpopulárnější americkou zpěvačku druhé a třetí dekády 20. století, na její nahrávky dnes průměrný posluchač narazí pouze šťastnou náhodou. O ní samé pak většina běžných konzumentů populární hudby neví vůbec nic. Leccos napravil letošní televizní film Bessie s charismatickou Queen

Latifah v hlavní roli. Snímek ovšem končí v okamžiku, kdy bluesová hvězda se svým milencem Richardem Morganem vyráží ve voze značky Packard (ne v cadillaku, jak básní O’Higgins) vstříc neblahému osudu. Je tedy načase povědět si, jak se ve skutečnosti završila splašená životní jízda nezapomenutelné interpretky písní The Saint Louis Blues, Careless Love Blues a Nobody Knows You When You’re Down And Out.

UČITELKA A ŽAČKA

Podle statistických záznamů z roku 1900 se Bessie narodila v červnu 1892, ale z údajů o sčítání lidu pořízených o deset let později vyplývá, že reálným datem jejího narození je patnáctý duben roku 1894. Pocházela z Chattanoo-gy ve státě Tennessee. Otec, dělník a baptistický kazatel William Smith, odešel ze světa dříve, než ho mohla poznat. V devíti ztratila i matku Lauru, rozenou Owensovou, a tehdy také zemřel jeden z jejích bratrů. O zbylé sourozence, vlastní i nevlastní (jejichž počet zůstává nejasný), se od té doby starala Bessiina nejstarší sestra Viola. V chudé domácnosti se musel každý ohánět, a tak se Bessie postavila na roh Třinácté ulice a Elm Street před saloon Bílý slon a za kytarového doprovodu bratra Andrewa bavila kolemjdoucí zpěvem a tancem. V roce 1904 se její nejstarší bratr Clarence přidal k partě kočujících umělců, vedených mužem jménem Moses Stokes. Bessie chtěla odjet s ním, protože však ještě byla malá, musel Clarence opustit rodný dům tajně – aby sestřička nevěděla.

Roku 1912 se kočovná společnost Mosese Stokese do Chattanoogy vrátila. A tehdy už si Bessie nenechala svoji šanci vzít. Předvedla principálovi, co umí, a byla přijata. Brzy si jí všimla zkušená členka souboru Gertruda Pridgettová, alias Ma Raineyová, které jednou novináři přiřknou hrdý titul „matka blues“. Bessie byla uchvácena suverenitou, s jakou si Raineyová získávala sál. V éře, kdy se zpívalo bez mikrofonů, se „mámin“ mocný hlas nesl knajpou jako oblak modravého dýmu. Uměla publikum rozparádit lascívní odrhovačkou, dojmout ho nářkem nad zpackaným životem nebo ho vybudit vzteklým songem na adresu nevěrného přítele. Bessie v sobě objevila tytéž schopnosti. Bisexuální Ma Raineyová jí navrch dala pár lekcí i v oblasti, o níž se smělo zpívat jen skrytě, v metaforách…

V roce 1923 už žačka přerůstala učitelce přes hlavu. O tři roky dříve vznikla první „rasová“ nahrávka: Crazy Blues v podání vaudevillové zpěvačky Mamie Smithové. Najednou se všichni talent scouti začali pídit po afroamerických interpretkách, přestože až dosud bylo blues téměř výhradně mužskou záležitostí. Rok 1923 je pro Ma Raineyovou zásadní: pro Paramount Records ji ukořistil vychytralý producent J. Mayo Williams a nahrál s ní hitové písně Bad Luck Blues, Bo-Weevil Blues a Moonshine Blues. Oproti tomu Bessie Smithová podepsala smlouvu s Columbia Records a patnáctého února natočila svůj první šlágr Cemetery Blues.

„Lidi, znám jednu holku od nás z Tennessee,“ volala naléhavě stylem zvaným „moan“ na překvapené posluchače. „Ta má tak smutný, utrápený oči, jako by slezla hrobníkovi z lopaty!“

Ale skutečný úspěch jí přineslo Down Hearted Blues, nahrávané pouhý den poté. Písnička z repertoáru Alberty Hunterové se v Bessiině podání stala tak populární, že se jí prodalo 800 000 kusů. Rajcovní projev a neuvěřitelný tah prvních bluesových zpěvaček nezajímaly zdaleka jen Afroameričany; masově je poslouchali i běloši a brzy dojde k dějinnému paradoxu: v časech nejtužší segregace bude Bessie Smithová, chudá černoška z Chattanoogy, placena lépe než jakákoliv – mužská i ženská – hudební hvězda s bílou pletí.

JAKO KDYŽ SE LÁME SRDCE

Bessiinou hlavní zásluhou však bylo, že vrátila blues zpátky na jih USA. Podnikala vyčerpávající turné po americkém venkově, zpívala v divadlech i na stanových shromážděních. Obyčejným lidem, kteří se do velkoměsta dostali jen vzácně, přinášela novou, modernější verzi původního country blues. Od Ma Raineyové odkoukala manýru vozit se ve speciálním vlakovém vagónu a v dobách největší slávy ji obklopoval až čtyřicetičlenný ansámbl. V Columbia Records jí dali nálepku „královna blues“, což ovšem záhy změnili na impozantnější „císařovnu“.

Bessie Smithová natočila pro Columbii celkem 160 písní či jejich variant. Často ji doprovázeli muzikanti (ne venkovští kytaristé, nýbrž technicky zdatnější jazzoví hráči), jejichž jména dnes vyslovujeme s úctou: Louis Armstrong, Coleman Hawkins, Fletcher Henderson, Charlie Green. Zajímavá „star“ si vyzkoušela i hraní na Broadwayi, avšak její výstup v divadelní show Pansy byl propadák. S koncem dvacátých let ji stejně jako všechny ostatní tvrdě zasáhla hospodářská krize. Těsně předtím však Bessie zazářila v nahrávce skladby, kterou označujeme za historický milník. Na podzim roku 1929 ji bylo možné uvidět i uslyšet v šestnáctiminutovém filmu na téma „žena odkopnutá flámujícím záletníkem“, kde zpívala (přímo na žádost autora W. C. Handyho) legendární The Saint Louis Blues. Notně podroušená – což vzhledem k její slabosti pro gin snad ani nehrála – seděla u baru a rvala ze sebe slova „dat man got a heart lak a rock cast in the sea“ takovým způsobem, že to skutečně znělo, jako když se láme srdce.

Když přišla hubená léta, vyměnila Smithová (se čtyřmi milióny prodaných desek na kontě) bluesový vlak za auto s řidičem, s nímž měla zároveň intimní poměr. Temperamentní fešáci byli, zdá se, jejím údělem. Jeden ji dokonce pobodal, protože mu na jakémsi večírku nechtěla být po vůli. Poprvé se vdala v roce 1922 za jistého Earla Lovea, jenž krátce nato zemřel. V třiadvacátém si vzala za muže bývalého vyhazovače Jacka Geeho. Člověk sedící za volantem v onen den, kdy skončil zpěvaččin život, se jmenoval Richard Morgan a z dlouhé řady Bessiiných partnerů (a partnerek) byl nejmírnější. Dodejme, že ve dvacátých letech Smithová adoptovala šestiletého chlapce Jacka, kterého jí druhý manžel násilím sebral, načež se o něj staral ještě hůř než alkoholu holdující diva, takže se chudák kluk jednoho dne ocitl zpět v dětském domově.

Přes tyto turbulence byla Bessie schopna ekonomicky tíživé období přečkat a roku 1933 se slavně vrátila na výsluní, posílena o nový sound jazzového bigbandu. Comeback byl dílem Johna Hammonda, hledače talentů, jemuž se v témže roce povedlo nastartovat kariéru Billie Holidayové, Teddyho Wilsona a Bennyho Goodmana. Ostatně, mladý klarinetista Goodman byl spolu s trombonistou Jackem Teagardenem, pianistou Buckem Washingtonem a dalšími moderními swingaři přítomen zásadnímu nahrávání Bessie Smithové pro firmu Okeh, které Hammond naplánoval na 24. listopadu 1933. Tehdy vznikly Bessiiny nejlepší kousky.

Nicméně John Hammond je postava kontroverzní; když tvrdil, že Smithovou zachránil před zapomněním, dost jí tím křivdil, neboť o zpěvačku možná přestával mít zájem tisk, ale rozhodně ne lidé, kteří chodili na její koncerty mimo velká města. Dokonce neváhal rozšiřovat fámu, že Bessie našel v jednom pajzlu ve Filadelfii, kde dělala hostesku. Otec oblíbeného bluesmana Johna P. Hammonda bývá podezříván, že i legendu o smrti Bessie Smithové vypustil do světa proto, aby se lépe prodávala reedice jejích nahrávek pro Columbia Records.

TRAGÉDIE V NOČNÍM TICHU

V autobiografii On Record z roku 1977 napsal Hammond o kolotoči, jejž vyvolal jeho článek z hudebního magazínu Down Beat, téměř omluvně: „Roku 1937 jsem se při jednom ze svých výletů do Hunts-villu dozvěděl něco, co jsem považoval za pravdivý příběh. To bylo asi pět týdnů po Bessiině smrti. Mluvil jsem s provozovatelem stanového shromáždění, kam měla namířeno, a ten mi řekl, že starý packard, ve kterém Bessie jela, byl vytlačen ze silnice a že jí to málem useklo ruku. Také mi řekl, že ji odmítly naložit hned dvě sanitky, protože byla černá. Ten člověk mluvil dlouze a přesvědčivě a byl to někdo, kdo by měl vědět, jak se vše odehrálo. Navíc mu přitakávaly ještě dvě další osoby. Když jsem mu nabídl, že píšu do různých časopisů a chtěl bych jeho líčení zveřejnit, řekl mi, ať ho necituji.“

Jak už víme, nakonec se uchýlil k formulaci, že mu zprávu sdělili „členové orchestru Chicka Webba“. Co se však doopravdy stalo v neděli 26. září 1937 kolem druhé hodiny ranní na silnici č. 61, vedoucí z Memphisu do Clarksdale ve státě Mississippi?

Nejspolehlivější svědectví máme od dr. Hugha Smithe, memphiského ortopeda, který byl u neštěstí jako první. Shodou okolností se totiž právě vracel autem z ryb se svým přítelem Henrym Brough-

tonem, když v příkopu u tmavé, neosvětlené cesty uviděl převrácený vůz. Nehoda se odehrála asi takto: packard Bessie Smithové, řízený Richardem Morganem (mimochodem strýcem vibrafonisty Lionela Hamptona), míjel Clarksdale a měl namířeno do Darlingu na tzv. tent show s názvem Broadway Rastus, v níž měla Bessie příští den účinkovat. V jednu chvíli se řidič snažil zleva objet náklaďák vracející se do jízdního pruhu poté, co mu šofér na krajnici vyměňoval pneumatiku. Místo toho ale ve vysoké rychlosti zavadil o jeho zadní část. Náraz urval packardu střechu a Smithové, která zřejmě měla ruku vystrčenou z okénka, skoro oddělil paži od těla. „Ležela na silnici,“ vzpomínal doktor Smith v roce 1969 pro časopis Esquire. „Ruka jí visela jen na pár cévách a svalech. Končetinu nešlo zachránit. Měla i různá vnitřní ­zranění.“

Richard Morgan vyvázl bez úhony, bluesmanka však byla v kritickém stavu. A všichni, kdo tu scénu viděli (včetně člena Bessiiny kapely, který nedlouho poté projížděl kolem v autobuse), tvrdili totéž: bílý lékař dělal, co mohl, aby zpěvačku zachránil. „V jejím stavu by se ji však nepodařilo spasit, ani kdyby ležela na prahu univerzitní nemocnice v Memphisu,“ konstatuje smutně dr. Smith.

Navzdory pozdějším výkladům Bessie nevykrvácela; osudnými se jí stala vážná poranění hrudníku a dutiny břišní. Henry Broughton běžel do půl kilometru vzdáleného domu, odkud zavolal sanitku. Uteklo 25 minut, a pomoc nikde. Bessie byla přenesena na kraj silnice, mezitím ale došlo k další kolizi: do prázdného doktorova vozu, v němž chtěl Hugh Smith umírající ženu sám odvézt do Clarksdaleu, narazilo v té černočerné mississippské tmě jiné auto. Nebohému lékaři rázem přibyli další dva pacienti. „Mladý gentleman s žebry vpáčenými do volantu a dáma sedící na předním sedadle, kterou to přimáčklo pod palubní desku.“

Na místo po nějaké době dorazily hned dvě sanitky. Jedna (ta, již přivolal Broughton) přijela z nemocnice G. T. Thomase, clarksdaleského zařízení pro Afroameričany. Druhou, přivolanou řidičem nákladního vozu, poslali z nemocnice pro bílé. První naložila Bessie Smithovou, druhá mladý pár. „Nikoho na Jihu by ani nenapadlo vézt Bessie jinam než do černošského špitálu, na to zapomeňte,“ uvádí věci na pravou míru dr. Smith. Skutečnost je taková, že se v jejím případě postupovalo na tehdejší poměry přiměřeně, aniž by byl ­někdo ze zraněných ve výrazné výhodě.

Ústav G. T. Thomas Afro-American Hospital na adrese Sunflower Avenue 615, kde Bessie po nezbytné amputaci paže přibližně v deset hodin ráno v bezvědomí skonala, později prošel pozoruhodnou proměnou: stal se z něj hotel Riverside, kde měli přednostní právo odpočinku bluesmani, kteří skrz Clarksdale projížděli na turné. Během let tu přespávali Muddy Waters, Robert Nighthawk, John Lee Hooker, Howlin’ Wolf – a Ike Turner zde vymyslel písničku Rocket 88. Ti a mnozí jiní tak zcela vědomě vzdávali hold zpěvačce, jíž vděčili za mnohem víc než za těch několik desítek bluesových nářků a balad.

Michal Bystrov


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější