Však se taky odesesáky obklopil - kdo jsou Rath nebo Pecina?

Jj, ujali se toho machři jako ty BlbČehýýýnku - studenti z plzeňských práv

Další židovský podnikatel v politice. U Paroubka je největší legrace, že je osobnostně typický člen ODS, spíš toho východočeského typu, a jen shodou náhod se rozhodl podnikat s firmou ČSSD, jako předtím podnikal pro Restaurace a jídelny. Opravdu tyhle týpky nerad vidím, pro ně je košile vždycky stokrát bližší než kabát.

To bylo snadné. Víš, že je na tebe-a celou IKS-podaná žaloba? Není to moje práce, ujali se toho lepší machři. U Městského soudu v Praze, tuším. Shnij v pekle, pietrosso. A ať ti Rockefellerové přikládají pod kotel.

No konečně, Rammy! Už jsi doma Jsi BohemCech, alias BlbCehýýýnek, že?

Pro každého je ten nejdůvěr... ten ,podle toho které partaji fandí,že ano?Např.pro komunistu nikoliv John nýbrž Filip.A tak můžem dosazovat do alelujá.Nějaký výzkum v Praze pod kaštany nemá smysl.

Jsi hovado, pietrosso.

Světu nevládnou myšlenky, politika nebo zákony, nýbrž ekonomika, žízeň po zisku a penězích. Myšlenky, politika, práva a státní terorismus slouží pouze k udržování a upevňování širší reprodukce této tyranie. Jinými slovy, stát, demokracie…, tj. struktura kapitálu jakožto panující síly (ať už se organizuje v jakékoli podobě), jen prodlužuje hluboko sahající diktaturu hodnoty nad lidským životem. Terorismus, ať už otevřený nebo skrytý, parlamentarismus nebo bonapartismus, fašismus nebo antifašismus, nejsou nic více než projevy nemilosrdné reality světa podrobeného zákonu hodnoty. Vzhledem k míře překroucení a ideologické falzifikace, která charakterizuje současnost, není od věci objasnit si abecedu revolučního programu. Vycházeje z historické nutnosti zničení diktatury hodnoty, ze všeho nejdůležitější bude bojovat proti všem ideologiím (jako třeba ideologie socialismu v jedné zemi), které diktaturu proletariátu chápou jako diktaturu politickou, jako formální diktaturu té či oné složky nebo strany „proletariátu“ či „socialistické strany“. Musíme proti nim postavit svoji vlastní koncepci, v níž je společenský charakter (totální charakter) diktatury proletariátu dějinnou pomstou užitné hodnoty hodnotě, potvrzením lidských potřeb vůči hodnotě v procesu zhodnocování. Tím se objasňuje, proč proletariát nikdy nedokázal nastolit svoji diktaturu, kterážto – coby antagonismus, jenž triumfuje nad komoditou a všemi jejími zákony – se může nastolit pouze v celosvětovém měřítku.

Hesla, která jsou z revolučního hlediska zcela správná, otevřeně, přímo a co nejjasněji odhalují potřeby proletářů (tudíž lidské potřeby), takže žádné zprostředkování není akceptováno jako přirozené, nýbrž vždy jako historické a přímo udržované státem. V těchto případech dochází k přímým útokům na soukromé vlastnictví a stát a společenská polarizace mezi revolucí a kontrarevolucí je nevyhnutelná. Na opačném extrému jsou všechna zprostředkování považována za přirozená, otroci brání své otroctví, prostředky svého zotročení a dokonce své otrokáře. A co hůře, záchrana firmy, ekonomiky a sebeobětování zvyšují vzájemnou konkurenci mezi dělníky a ti tak zvyšují globální míru vykořisťování a ničí proletariát jakožto třídu, neboť jej mění v přehršli navzájem se zabíjejících atomů kapitálu (kapitalismus je válkou všech proti všem!). Jdeme-li z proletářského pólu otevřeně proletářských hesel směrem k otevřeně kontrarevolučním buržoazním heslům, postupujeme-li tedy tímto směrem a vstřebáváme zprostředkování, která se v odcizeném vědomí jeví jako přirozená, nutně se dostaneme k bodu, k momentu, kdy dojde ke kvalitativnímu skoku. Netvrdíme tedy, že hesla sama o sobě – povstávající z uvědomění – jsou buď zárukou proletářskosti, nebo zárukou kontrarevolučnosti. Již jsme uvedli příklady proletářských hnutí se zcela buržoazními hesly. Celá potíž tedy spočívá v nalezení kvalitativního kroku, kterým se likviduje proletářský boj a kde se dělníci v hnutí objektivně mění v agenty kapitálu, a to nikoli ve smyslu a nejlidštější věc. Řečeno bez obalu, odpověď nalezneme v břiše všech proletářů, kteří bojují. Správná hesla a prapory se sice budou lišit podle okolností, ale nikdy nemohou přistoupit na přirozenost všech zprostředkování a akceptovat obětování našich potřeb. Naopak, budou skutečným vyjádřením těchto lidských potřeb

pokračování-pokračování-pokračování: Ve většině případů se ale zájem proletariátu filtruje přes panující ideologii a kamuflují jej její agenti, zejména odboráři a novináři, a to skrze celý soubor zprostředkování, která se proletariátu jeví jako nutná (ve smyslu, že takto to prostě musí být) a která jeho zájem znetvořují až tak dalece, že jej mění v jeho pravý opak: velebení práce, firmy, továrny... Vysvětlení tohoto procesu ideologické transformace, jímž se útok na soukromé vlastnictví kooptuje a obrací ve svůj opak, čili v obranu soukromého vlastnictví našich vykořisťovatelů, je důležité. I když musíme vždy rozlišovat mezi skutečným bojem proletariátu – založeným na jeho zájmech –a prapory či hesly, které se v něm objeví, tyto se objektivně transformují ve slabiny onoho boje. Vždyť boj proletariátu, který se vyjadřuje buržoazními hesly, je snadno kooptován a zlikvidován. Ve všech dělnických bojích buržoazní transparenty znamenají (téměř vždy) fatální slabinu.
Proletariátu se bezprostředně jeví jako normální, že si nemůže vzít potřebné prostředky k žití od těch, kdo je vlastní, byť by to přirozeně bylo lidštější. Proletáře ani nenapadne, aby si vzal, co potřebuje k uspokojení svých potřeb lidské bytosti (a pokud ano, okamžitě jej odradí celý aparát státního teroru). V brutálním odloučení nepostradatelných prostředků k jeho přežití od jeho bytosti, v této odporné a zatracené separaci, proletář nespatřuje agresi, nýbrž cosi „normálního“. Tato naturalizace privatizačního společenského vztahu je produktem staletí vykořisťování a přenášení ideologie soukromého vlastnictví z generace na generaci. Absence povědomí o praktickém odcizení prakticky vede k odcizenému vědomí. Stejně přirozeně, jako se ve společnosti asimiluje tato separace, se peníze berou jako nepostradatelný prostředník.