Vidím to do písmenka stejně. To naše měkký uhejbání před libovolným zlem v zájmu záchrany kůže na shrbeným hřbetu nás dovedlo až sem. Do pozice bezvýznamnýho středoevropskýho národa, kterej svou falešnou hrdost upíná u hospodskejch vobrazovek ke všelijakejm "zlatejm hochům" s pukem či balónem v naději, že to "světu ukážou", jaký jsme kabrňáci. Marná sláva - neukážou, už další sezónu je světem libovolná česká zlatá medaile zapomenutá, protože ať je to, jak chce, je to jenom hra. Zatímco pomnichovská vojenská obrana Československa, i kdyby byla nakonec neúspěšná, by byla součástí světovejch dějin jako jejich významnej bod dodneška a ta hrdost by měla na čem stát. A že bez Mnichova by nebyl Únor jsem taky přesvědčenej. Ale vybrali jsme si (a co je na tom nejsmutnější - především naše "elity", ti, kdo měli bejt v kritickejch chvílích vůdci, si vybrali) tu zdánlivě bezpečnější a míň bolavou cestu. Že se dá národ zničit i bez krveprolití a genocidy je po těch desítkách let dost zřejmý.
P.S. A tak i atentát na presidenta se v českým podání nutně musí změnit v trapnou frašku. (Ne, nepřeju Václavovi žádnýho ostrýho střece). Hrobový výrazy reportérů oznamujících střelbu z kuličkovky na hlavu státu mě fakt dostaly. Tam už chybělo jen: "V.K. bojuje o život ve vojenské nemocnici..."