Výročí mnichovské smlouvy z 30. září 1938 opakovaně vyvolává úvahy, jestli se Československo mělo, či nemělo bránit i po zradě spojenců. Málokdy se přitom v těchto úvahách pracuje s možností, která přitom byla zřejmě reálná: s úspěšným atentátem na Hitlera.
Pro období 1938 až 1939 je známo hned několik iniciativ k odstranění Hitlera — byť s rozdílnou mírou možného úspěchu. Jedna z nich s mnichovskou krizí bezprostředně souvisí: vysocí důstojníci Wehrmachtu věděli, že Německo není na válku připraveno, a byli připraveni zlikvidovat Führera, jakmile by vydal rozkaz k útoku.
Údajně byla dokonce v pohotovosti tajná úderná skupina nazvaná Stosstrup Reichskanzlei pod velením majora F. W. Heinze. Právě mnichovská kapitulace vedla k odvolání akce — pro Německo velmi riskantní válka nezačala.
Ale i kdyby k akci Wehrmachtu nedošlo, v Německu i jinde byli další lidé se stejným cílem. O likvidaci Hitlera například dlouhodobě usilovala frakce nacistů vedená ze zahraničí někdejším Hitlerovým spolupracovníkem Ottou Strasserem. V roce 1938 byli tři její příslušníci v Německu obviněni z pokusu o atentát a později popraveni.
Dokonce i pro Hitlera vítězný Mnichov údajně inspiroval jiný pokus — navíc pokus dobře zdokumentovaný a velmi dobře připravený, který málem vyšel. Obsazení Sudet vedlo truhláře Georga Elsera k nastražení výbušniny do mnichovské pivnice, kde měl Hitler řečnit. Osmého listopadu 1938 bomba vybuchla jen pár minut po Hitlerově odchodu. Výsledkem byli tři mrtví a desítky raněných.
Dá se předpokládat, že kdyby k válce s Československem tehdy došlo a probíhala pro Německo neuspokojivým způsobem, odhodlání nespokojenců zlikvidovat vůdce by podstatně vzrostlo.
Přitom šance byla: Wehrmacht zdaleka ještě nepředstavoval onu sílu jako při skutečném vypuknutí války o rok později — mimo jiné i proto, že ještě neměl k dispozici československé zbrojovky. Navíc k útočné válce (ještě ke všemu přes systém opevnění, byť ne zcela dokončených) je třeba výrazná převaha v těžkých pozemních zbraních, kterou tehdy německá armáda neměla. Hitler blufoval — a vyšlo mu to. I Churchill ve svých pamětech napsal, že tehdy ještě byla reálná šance ho zastavit s relativně malými ztrátami.
Proti Československu sice hrály některé okolnosti (nedokončené opevnění, německá menšina a po Mnichovu i postoj západních velmocí), při úspěšné obraně trvající aspoň několik týdnů by však přinejmenším poslední dvě mohly pominout.
Kdyby navíc během této doby došlo k úspěšnému atentátu, byla šance na přinejmenším přijatelný mír a naše země by z konfliktu vyšla jako lokální síla, s níž se musí počítat a k níž by se přimklo všechno, co odmítá nacismus. Nedošlo by k marasmu druhé republiky, jejíž dědictví pak prohloubila série totalit a neseme si ho dodnes.
Jenže historie nezná kdyby. Hitler riskoval a vyhrál, Beneš se ustrašeně stáhl a ocitl se na potupné dráze vedoucí až k jeho trpné roli při komunistickém puči v roce 1948. A my s ním.
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu.
