„Přišla krize, musíme si utáhnout opasky“, „oživení je křehké, musíme se ještě trochu více snažit“, … „již vidíme světlo na konci tunelu, teď není čas na to klást si požadavky“, „vedeme si lépe, ale růst je stále ještě slabý“… – právě to slyšíme od levice i pravice tohoto spektáklu, jehož cílem je podrobit nás diktatuře ekonomiky. Když si tato zatracená ekonomika vede špatně, musíme přinášet oběti, abychom ji zase rozjeli. A když je na tom dobře, musíme se dál snažit, abychom to nepokazili a ještě více jí pomohli. Když se potýká s potížemi, musíme znovu přinášet oběti, aby mohla pookřát. Takový je stále zřejmější řád systému, jemuž jsme podrobeni. Ve skutečnosti nám říkají: „Nepřestávejte veslovat, tuto galéru nelze opustit.“
Žít v naději, že nějaká vláda, politická strana, odbory nebo televizní kanál… jednou oznámí dobrou zprávu, že teď si můžeme užívat života bez dalších obětí, že budeme žít lépe a i ti nejchudší budou privilegovaní a porostou jim mzdy a sociální podpora, že všichni budeme méně pracovat a více jíst, je jako věřit v Ježíška.