Švédský ministr obrany Peter Hultqvist oznámil 2. března, že kvůli zhoršené bezpečnostní situaci jeho země obnoví povinnou vojenskou službu, zrušenou v roce 2010. Důvod je jasný: obavy z ruské hrozby. Kvůli ní Švédsko stejně jako Finsko dokonce uvažuje o vstupu do NATO, čímž by ovšem vzaly zasvé výhody, jež oběma severským zemím přinášela dlouholetá neutralita.
Základní služba ve Švédsku potrvá devět až dvanáct měsíců a od 1. července bude povoláno 13 000 osob. Dříve se povinná vojenská prezenční služba vztahovala na muže od 18 do 47 let a zpravidla trvala od sedmi a půl měsíce do patnácti měsíců, u důstojníků v záloze a vojáků-specialistů pak 15 až 21 měsíců.
Neutrální, ale velmi silní
Švédové svou neutralitu žárlivě střežili a odedávna udržovali – v poměru k počtu obyvatel – silnou a dobře vyzbrojenou armádu a námořnictvo, které již v roce 1904 mělo 56 válečných lodí postavených nebo modernizovaných po roce 1885 (11 pobřežních pancéřových lodí zvaných též obrněnce pobřežní obrany nebo pobřežní bitevní lodě, pancéřový křižník, sedm dělových člunů a monitorů, pět torpédových člunů, torpédoborec a 31 torpédovek).
Ačkoli království tří korunek deklarovalo svou neutralitu, v první světové válce zahynulo 877 námořníků jeho obchodního loďstva, jež ztratilo plavidla o celkovém objemu 201 276 brutto registrovaných tun, hlavně v důsledku činnosti německých ponorek, což je řadilo na deváté místo ve světě. Velká válka stála skandinávskou monarchii v přepočtu 429 800 000 dolarů.
Švédsko se při výstavbě ozbrojených sil mohlo spoléhat na domácí, vysoce vyspělý zbrojní průmysl, jenž své špičkové výrobky také vyvážel. Zbrojovky jako Saab a Bofors si získaly světové renomé. V roce 1931 se Švédsko vývozem zbraní v hodnotě 3 705 000 dolarů zařadilo na čtvrté místo – za Spojené království, Československo a USA. V letech 1930 až 1931 vydávalo na zbrojení 25 marek na hlavu, zatímco USA jen 21,50 marky a Československo 15,20. V období mezi dvěma světovými válkami postavilo 17 ponorek a během druhé světové války tento počet zdvojnásobilo. Postavilo dokonce letadlový křižník Gotland, představující pozoruhodný pokus spojit nosiče dělostřelectva a hydroplánů. (Domácím konstruktérům vůbec nechyběla odvaha přicházet s neobvyklými nápady. V roce 1961 zkompletovali první prototypy bezvěžového tanku Bofors Stridsvagn [Strv] 103, jichž bylo v letech 1966 až 1971 vyrobeno tři sta. V šedesátých až devadesátých letech minulého století představoval hlavní bojový tank švédské armády, ale žádná jiná armáda ho do výzbroje nezařadila.)
Během občanské války ve Španělsku v letech 1936 až 1939 bránilo republiku v interbrigádách zhruba pět set Švédů.
Na začátku druhé světové války čítaly švédské ozbrojené síly 51 200 osob (víc než Dánsko a Finsko dohromady), 450 letounů, tři křižníky, 13 obrněnců pobřežní obrany, 44 torpédoborců a torpédovek a 16 ponorek. Během války Švédsko čile zásobovalo třetí říši životně důležitou železnou rudou. Teprve když bylo jasné, že nacistické Německo prohraje, snížilo objem obchodu s ním na méně než polovinu ve srovnání s počátkem války.
Sympatie k třetí říši
Když Sovětský svaz napadením Finska, kde žila početná a vlivná švédská menšina, 30. listopadu 1939 rozpoutal zimní válku, Švédsko vyslalo zemi tisíců jezer na pomoc ze všech zemí nejpočetnější kontingent dobrovolníků – 8680, z nichž 33 zahynulo. Desátého ledna 1940 dorazila bránit Laponsko letecká jednotka švédských dobrovolníků Flygflottilj 19, vyzbrojená dvanácti stíhačkami Gloster Gladiator II a čtyřmi lehkými bombardéry Hawker Hart, která sestřelila osm sovětských letounů. Asi 1500 švédských občanů sloužilo ve finských ozbrojených silách i během pokračovací války země Suomi proti SSSR v letech 1941 až 1944. O život jich odhadem přišlo 190. Podle různých údajů sloužilo u zbraní SS od 145 do 315 švédských dobrovolníků (k 31. lednu 1941 101). Působili hlavně u divize SS Wiking, 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland, 23. dobrovolnické divize pancéřových granátníků SS Nederland, 6. horské divize SS Nord a 3. tankové divize SS Totenkopf. Asi dvacet Švédů absolvovalo školu pro důstojníky SS v Bad Tölzu a nejmíň pět důstojníků sloužilo ve zpravodajském pluku zbraní SS Kurt Eggers. Kromě švédských občanů sloužilo v německých jednotkách asi padesát etnických švédských dobrovolníků z Estonska a až sto z Ukrajiny. Je třeba poznamenat, že zvláště zpočátku si úspěchy Wehrmachtu získaly ve skandinávské mocnosti řadu obdivovatelů.
Smrt si nevybírá
Navzdory neutralitě, jejíž narušení ovšem Švédsko zejména zpočátku v obavách z německého útoku několikrát vědomě připustilo, násilná smrt jeho občany neušetřila. Šestnáctého dubna 1943 najela ponorka Ulven na německou minu v Baltském moři a potopila se i s 33 členy posádky na palubě. Oběťmi útoků německých ponorek se stalo 391 námořníků obchodního loďstva a na lodích potopených sovětskými podmořskými čluny zahynulo 187 osob. V červenci 1942 napadl italský letoun ve Středozemním moři loď Červeného kříže Stureborg. Zahynulo 19 švédských námořníků a představitel Červeného kříže.
Celkové ztráty Švédska ve druhé světové válce činily 851 mrtvých, z toho 253 vojáků. V roce 1945 disponovaly švédské ozbrojené síly 2750 děly a 766 tanky.
Od rozmachu k poklesu
Vojenské výdaje Švédska převyšovaly dokonce i výdaje některých členských států NATO. Z 5,30 miliardy švédských korun v rozpočtovém roce 1966 až 1967 stouply na 10,23 miliardy o deset let později. V roce 1977 čítaly švédské ozbrojené síly 68 550 osob, začátkem osmdesátých let 64 300 při vojenském rozpočtu 3,790 miliardy dolarů (7,7 procenta státních výdajů), 870 tanků a 406 bojových letounů, kdežto do roku 2015 poklesl jejich stav podle článku Lukáše Visingra otištěného v měsíčníku ATM č. 9/2015 na pouhých 15 300 osob, 132 hlavní bojové tanky, 354 bojových vozidel pěchoty, 663 obrněné transportéry, 200 dělostřeleckých systémů, 46 mobilních systémů protivzdušné obrany, 134 bojových (koncem devadesátých let 220), 80 cvičných a 16 podpůrných letounů (koncem devadesátých let 214), 52 dopravní vrtulníky (koncem devadesátých let 121 vrtulníků všech typů), pět konvenčních ponorek (v roce 1995 dvanáct), devět velkých hlídkových lodí, 11 minolovek, 164 pobřežní čluny, 55 výsadkových a pomocných lodí a osm pobřežních obranných systémů.
Dvanáct válek s ruským medvědem
V 12. až 19. století Švédsko s nikým jiným neválčilo tak často jako s Ruskem. Po švédsko-novgorodských válkách během švédských křížových výprav ve 12. a 13. století následovaly další: 1. v letech 1495 až 1497; 2. v letech 1554 až 1557; 3. livonská (1558 až 1582); 4. v letech 1590 až 1595; 5. ižorská/ingrijská v letech 1610 až 1617. 6. V letech 1656 až 1658 Rusko využilo švédsko-polské války k ozbrojenému vystoupení proti tehdejší skandinávské velmoci s úmyslem získat přístup k Baltu, avšak po počátečních úspěších Švédové ruská vojska odrazili. Roku 1658 došlo k uzavření příměří na tři roky a v roce 1661 k podepsání mírové smlouvy, jež carskou říši připravila o všechna dobytá území. 7. V letech 1700 až 1721 se odehrála severní válka Ruska a jeho spojenců (Polska a Dánska) o přístup k Baltskému moři, jež skončila švédskou porážkou. Podle sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise v ní padlo a zemřelo na 300 000 vojáků. 8. V letech 1741 až 1743 se Švédsko neúspěšně pokusilo o revizi výsledků nystadského míru, jenž ukončil severní válku. Rusku připadla část švédského Finska. 9. V letech 1788 až 1790 se Švédsko s podporou Velké Británie, Nizozemí a Pruska pokusilo dobýt zpět postoupená teritoria. Sázelo přitom na fakt, že většinu ruské armády vázali Turci, s nimiž předtím uzavřelo smlouvu. Proti válce existoval v samotném Švédsku silný odpor. Mírová dohoda jen potvrdila předválečný stav. 10. V letech 1808 až 1809 se Švédsko, podněcované Velkou Británií, a Rusko, hecované francouzským císařem Napoleonem I., naposled utkaly. Stalo se tak v době kontinentální blokády za napoleonských válek. I tato válka skončila porážkou Švédska, jež fredrikshamnským mírem postoupilo carské říši celé Finsko. Na obou stranách zahynulo přibližně 30 000 vojáků.
Doufejme tedy, že k žádné další válce mezi oběma mocnostmi už nikdy nedojde.
