Příběh ukrajinského nacionalisty budí vášně a rozpory nejen v ruské a ukrajinské historiografii, ale také v reálném životě obou států. V rámci svého programu dekomunizace a zbavování se reliktů éry, kdy byla Ukrajina součástí Sovětského svazu, byla jedna z ukrajinských tříd přejmenována z Moskevské na Banderovu. To vzbudilo opět velkou diskusi.
Podle ukrajinské agentury UNIAN byl návrh schválen včera těsným poměrem 87 proti a 97 pro přejmenování v kyjevském zastupitelstvu. Že bude rozhodnutí budit kontroverze, není vzhledem k příběhu Stepana Bandery, s nímž mají problém nejen Rusové, ale hlavně Poláci a také část ukrajinské inteligence, vůbec žádný div. Shrňme si tedy jeho působení:
Stepan Andrijevič Bandera se narodil 1. ledna 1909 ve vesnici Starij Ugriniv v dnešní západoukrajinské Lvovské oblasti, asi 120 km východně od hranic Ukrajiny s Polskem a Slovenskem. Narodil se tedy v době, kdy Ukrajina jako stát neexistovala – její části byly rozděleny do několika různých států a národ, který se nazýval ukrajinským, zažíval v každé části odlišný vývoj. Před první světovou válkou žili Ukrajinci na území ruské říše a Rakouska-Uherska, po válce se rozdělili do vícero států – Polska, Československa, Ruska (později Sovětského svazu) a Rumunska.
Na Banderu měl jistě vliv jeho otec, sám velký nacionalista, politicky činný řeckokatolický kněz, s nímž dokonce jeden čas seděl ve vězení. V Organizaci ukrajinských nacionalistů se začal aktivně angažovat ve třicátých letech. Ještě jako student ve Lvově se připojil k OUN coby propagandista. V roce 1934 Bandera zosnoval atentát na jednoho z polských politiků, Bronislava Pierackého. Boj OUN se zaměřoval na Poláky, ale také na Židy. Uskupení sice hlásalo jako hlavní cíl vznik národního ukrajinského státu, ovšem pomocí až teroristických metod. Bandera byl v roce 1936 polskými úřady odsouzen k smrti za účast na atentátu. Polské úřady ovšem usoudily, že pokud by došlo k popravě dalšího ukrajinského nacionalisty, vyvolalo by to jen další záminku k nevraživosti a vzájemným potyčkám. Proto byl Banderovi trest změněn na doživotní žalář.
V roce 1939 se však Bandera z vězení dostal a následně se začala proměňovat i OUN. Došlo k jejímu štěpení, uvnitř hnutí panovaly spory ohledně dalšího směřování hnutí. Andrej Melnyk, Banderův pomyslný protivník, se domníval, že bude lepší počkat, až Hitler porazí Sovětský svaz, aby pak mohlo dojít ke vzniku samostatného ukrajinského státu. Nacisty tak vnímal jako pomocnou sílu, která má v daném okamžiku společného nepřítele. Bandera naopak prosazoval, aby si Ukrajinci svou nezávislost vydobyli bojem. Nechtěl čekat na Hitlerovo vítězství.
V roce 1941 vyhlásil Bandera Ukrajinský stát a následně byl uvězněn v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Z něj se dostal až v roce 1944. V mezidobí se však ve jménu boje za ukrajinskou nezávislost, a často i Banderovým jménem, odehrávaly masakry Židů a Poláků. Vůdcové hnutí, navzájem znepřátelení A. Melnyk i S. Bandera, ztratili v době svého internování v Sachsenhausenu možnost reálně řídit a ovlivňovat své stoupence. Obě podoby hnutí se tudíž rozvíjely spontánně na základě praktických zkušeností získaných v době německé okupace a v důsledku poznání pozůstatků sovětské reality na okupovaných územích.
Po propuštění z koncentračního tábora se však již Bandera na Ukrajinu nevrátil. Žil sice nadále politicky aktivním životem, ovšem bez fyzického boje. Snažil se nadále vyjednávat svébytnost ukrajinskému státu. Podporu hledal například u Spojených států, kde však pro Banderu nikdy neměli příliš pochopení. „Za nejasných okolností se mu podařilo dostat do západní okupační zóny, prokazatelně od roku 1946 žil v Mnichově pod jménem Stephen Popiel a pokračoval v politické práci. Podle některých svědectví se Bandera snažil s představiteli americké armády vyjednat spojenectví proti SSSR ve třetí světové válce, kdy předpokládal vítězství USA. Američané pak měli garantovat ukrajinskou nezávislost.
Američané ale nikdy Banderu neakceptovali jako partnera. V dnes dostupných materiálech CIA je Bandera označen jako antisemitský ultranacionalista a OUN jako fašisté, kteří mučili a zabíjeli Židy ve spolupráci s německými nacisty.
Banderův život ukončil v roce 1959 tajný agent KGB, Bohdan Stašinskij. V mnichovské Zeppelinstrasse na něj čekal s ampulí kyanidu draselného.
Dalo by tak v celku s jistotou říci, že vzhledem k násilné smrti osobnost Bandery opětovně ožila až po jeho smrti, protože jeho kult se začal rozrůstat a přenesl se i na další generace. To, jak vidno z rozhodnutí kyjevských zastupitelu, platí dodnes. Rusové například vzhledem k přejmenování třídy nezapomněli připomenout (a samozřejmě bez hlubšího kontextu, viz výše), že se na Ukrajině přejmenovávají ulice po “hrdinech”, kteří se paktovali s Adolfem Hitlerem.
