Nikoho nenaplňuje sdílení statusů o dětech tak neředěným nadšením jako jejich rodiče. Nikoho. Vůbec, vůbec nikoho. A už vůbec ne ty děti samotné, když začnou brát rozum.
Rozšklebená mimina s tvářemi napuchlými řevem; předškolní mamánci s očima potemnělýma postlaktační deziluzí; nervózně se ošívající pubescenti, v jejichž nežity pokrytých tělech hrají hormony chaotické pexeso. To jsou fotografické výjevy z vývoje lidí, kteří jsou vám naprosto lhostejní – a jimiž jejich hrdí rodičové denně tapetují vaši kvílející facebookovou zeď. Nechcete to vidět. Nezajímá vás to. Poprvé poznáte, jak hluboce dokážete nenávidět úplně cizí děti.
Když vaši virtuální „přátelé“ takhle začnou sdílet jednu fotografii svého syna či dcery za druhou, je běžné, že projdete pěti fázemi smutku podle Kübler-Rossové: od popírání (ono je to přejde) přes hněv a agresi (další status o stolici?!) a smlouvání (volba „skrýt příspěvky od“) až k depresi (tohle nemůže být konec našeho facebookového přátelství...) a konečnému smíření („odstranit z přátel“, „zablokovat uživatele XY“).
Ale hlavu vzhůru. Nejste v tom sami. Podle aktuálních zjištění (na vědecké úrovni) mají s autory těchto miminkovských statusů problém nejen sociální kruhy uživatelů stižených ranou rodičovství, ale – když trochu vyrostou – i samotné objekty jejich zájmu. Přesně tak; podle zjištění publikovaných v nedávném blogu pod listem The New York Times mají dnešní děti na své rodiče jedno skromné přání: „Hele, matko / fotr, přestaň mě sdílet na Facebooku, plz.“
Výzkum vedený Alexis Hinikerovou z washingtonské univerzity (ve spolupráci s univerzitou v Michiganu) zkoumal pravidla, na nichž se rodiny domlouvají v přístupu k technologiím. Závěr o tom, že děti začínají mít opravdu, opravdu velký problém s tím, co o nich jejich rodičovstvo sdílí na svých sociálních sítích, byl spíše vedlejším závěrem – ovšem závěrem zásadním.
Všichni víme, o čem je řeč, ne? Každý máme ve svém facebookovém království tisícihlavou saň složenou z fotografií dětských hlaviček, statusů o dětských nemocech, povzdechů nad devastací volného času, sexuálního života a nakonec i vlastní identity batolícím se plodem lásky.
Hinikerová se svým týmem svolala 249 párů složených z rodiče a dítěte, přičemž děti byly ve věkovém rozsahu od deseti do sedmnácti let. Běžným výsledkem tohoto konkrétního bodu bylo to, že rodiče prožívají rizika sdílení životů svých dětí výrazně méně, než je prožívají děti samotné. Dítě něco udělá, rodič to levou zadní šérne, zapomene na to – a zatímco sbírá lajky, dítě má z toho trauma.
Supersdílející křižáci svatého rodičovství přitom v rozpuku nad zázrakem života mnohdy ztrácejí i nejzákladnější autocenzurní mechanismy a zadělávají svým dětem na dlouhé měsíce u psychoterapeutů i konkrétními blogovými statusy o tom (což monitoruje dřívější blog pod hlavičkou magazínu Time), jak mají jedno dítě radši než druhé, jak jejich dcerka trpí nadváhou a jak se jejich nejmilejší synátor podobá protagonistovi školního masakru Adamovi Lanzovi.
Jedna věc je, když rodiče za našich mladejch let, kdy bejval svět jako květ nosili ukazovat naše absurdní umělecká díla z výtvarné výchovy svým kolegům v práci. Druhá věc je, když my sami teď pořizujeme svým vlastním potomkům momentky z jejich absurdních životů na Facebooku, na YouTube, na Instagramu, na Twitteru či na blogísku (ti odvážnější pak samozřejmě i na Tinderu) a tagujeme je přitom jak o život. Podle dosavadních zjištění tak v pozoruhodně vysokém měřítku činíme bez jejich souhlasu. Co taky udělají, zažalují nás? Vždyť je přeperem.
Digitální stopa tady se vším tím komprem na dýchající, živé bytosti, které jednou navzdory pokakaným plenkám nabudou plnoletosti, dostanou občanku a budou chtít být brány vážně, přitom zůstane déle než igelitový pytlík zakopaný pod tisíciletým bukem v šumavských lesích.
Neukočírovanému sdílení čehokoliv se říká „oversharenting“ - což je výraz složený ze splácaniny slov „share“ a „parenting“ (sdílodičovství?), povýšený o výraz „over“. Jako by nestačilo sdílené rodičovství, oversharenting pojmenovává stav, kdy se touha pochlubit se živočichem vzešlým z vlastního lůna vyrve ze řetězů a stane se programovým manifestem zběsilé sdílnosti.
Tomu, o co tady běží, se říká „digitální identita“ - a profesionální maminky se svými mužskými poskoky narušují její suverenitu každým statusem, každou fotkou, každou zmínkou o svých dětech na sociálních sítích.
