Islámský stát, tento samozvaný chalífát, je unikátní útvar, který nemá v dějinách obdoby. Je směsicí apokalyptické sekty, která s naprostou vážností míní vrátit jedno z nejvýznamnějších světových náboženství do středověkých počátků, s moderním politicko-vojenským hnutím. Nabízíme první ze série pohledů za jeho kulisy. Jordánský terorista Abú Mus‘ab az-Zarqáwí je samotným Islámským státem uctíván jako jedna z jeho důležitých zakládajících postav. Od ní vede přímá cesta k současnému vedení v syrské Rakce, hlavnímu městu chalífátu.
Zarqáwí nebyl obyčejný hrdlořez. Hledáme-li počátek příběhu Islámského státu, musíme začít u jeho osobního příběhu. Stejně jako kariéra jiných militantů jeho generace, i jeho začíná v osmdesátých letech v Afghánistánu, kde se v roli mudžáhida hodlal přidat ke svaté válce proti Rudé armádě.
Sověti na odchodu
Jako jeden z financiérů bojů a organizátor přílivu zahraničních bojovníků tam vystupoval člen dobře situované saúdskoarabské rodiny Ládinů, mladý šejch jménem Usáma, jenž bude mít později pro Zarqáwího definiční význam.
Jenže Zarqáwí dorazil do Afghánistánu až v roce 1989, a to už byli Sověti na odchodu. Třiadvacetiletý mladík se tedy stal aspoň reportérem pro vojenský newsletter a v této roli se také s bin Ládinem seznámil.
Zarqáwího světonázor ovlivnil fundamentalistický pohled na jeho náboženství, podle nějž musí být jak svatá kniha Korán, tak Hadís – výpověď o činech proroka Mohameda – chápány striktně doslovně. Toto učení, čili salafismus, doplnil takzvaný takfírismus, a sice teorie, podle níž musí být každý, kdo se neřídí doslovným (fundamentalistickým) výkladem islámu, zničen.
Protože konvičkovci vykreslují každého muslima jako extrémistu, je dobré si připomenout, že drtivá většina muslimů na světě nejsou fundamentalisty a drtivá většina fundamentalistů nejsou takfíristy, natož extrémistickými násilníky. Zarqáwí jím ovšem byl se vším všudy. Byl to fundamentalista, extrémista a terorista. Tato ideologie a praxe je dnes základem Islámského státu.
Výcvikové tábory v Afghánistánu a Sýrii
Zarqáwí se k ní dostal v devadesátých letech v Afghánistánu. Tam se seznámil s jordánským krajanem, učencem jménem Abú Muhammad al-Makdisí. S ním také později seděl v jordánském vězení; on sám za přípravu teroristických akcí. Je zajímavé, že Makdisí je sice stoupencem Al-Káidy, ale zároveň kritikem Islámského státu, který odmítá.
Po královské amnestii se Zarqáwí dostal ven z kriminálu, chvíli se pohyboval v Pákistánu a nakonec se vrátil do Afghánistánu. V provincii Herát založil výcvikový tábor pro teroristy a zřejmě byl ve spojení s bin Ládinem, s nímž svůj postoj koordinoval.
Po americkém útoku na Afghánistán se zúčastnil bojů na straně Tálibánu a Al-Káidy. Byl raněn po výbuchu bomby v domě, v němž se skrýval. Později přesídlil do Sýrie, kde velel výcviku skupiny, jež zavraždila Laurence Foleyho, pracovníka Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID). Když Američané požádali Sýrii o jeho vydání, Asadův režim to odmítl.
Na začátku roku 2003 je Zarqáwí v Bagdádu a ihned po americké invazi začíná organizovat spící buňky odporu, připravené vést proti Američanům gerilovou válku. Teroristické útoky organizuje také v Jordánsku, Turecku a Maroku. Zaměřuje se nejen na západní cíle, ale také na ší‘ity, kteří podle takfíristů nejsou ve skutečnosti muslimy a jako takoví jsou tedy odsouzeni k likvidaci. V té době se jeho organizace, která od devadesátých let prošla několika názvy, přejmenovala se souhlasem bin Ládina na Al-Káidu v Iráku (AKI).
Islámský stát a Al-Káida
Z pohledu vůdců Centrální Al-Káidy (CAK) se jednalo o pragmatický kompromis. Bin Ládin a jeho dvojka, a nynější šéf oslabené CAK, Egypťan Ajmán al-Zavahrí, potřebovali v Iráku schopného organizátora. Zároveň se jim nelíbila jeho téměř nezřízená krvežíznivost a neustálá snaha vyvolávat nepřátelství mezi sunnity a ší’ity. Zavahrí v této věco Zarqáwího napomenul, avšak bezvýsledně. Odtud se zřejmě odvíjí téměř nepřátelský vztah Islámského státu k CAK a především Zavahrímu; bin Láden je naopak velmi uctíván.
Kromě ideologie se Zarqáwí od CAK odlišoval i takticky. Bin Láden si získal v polosvětě extrémistů světovou proslulost útoky na západní cíle na několika místech glóbu, především pak organizací jedenáctého září 2001, útoků na USA, jež patří do mytologie Islámského státu jako posvátné.
Zarqáwího bojištěm byl od počátku amerických válek hlavně Afghánistán, Levant – území velké Sýrie – a Irák. Tam zorganizoval po invazi tři spektakulární pumové útoky: na velvyslanectví Jordánska v Bagdádu, tamní sídlo OSN a ší’itskou Mešitu imáma Alího v Nadžafu.
V polovině roku 2006 se Američné dozvěděli, kde se Zarqáwí ukrývá. Dům zasáhly dvě řízené střely, každá o hmotnosti 230 kilogramů, vystřelené z letounu F-16. Teroristův pozemský příběh se uzavřel, ale Zarqáwí se stal legendou. Velení AKI převzal Egypťan Abú Hamza al-Muhádžir, který měl blízko k Zavahrímu.
CAK a AKI se sblížily jak takticky, tak ideologicky. Al-Muhádžir skupinu sloučil s několika dalšími do větší organizace pod názvem Islámský stát v Iráku (ISI) pod velením Iráčana Abú Umara al-Bagdádího.
Od „přívalu“ k Arabskému jaru
Americká vojenská taktika se změnila a s ní také černé vyhlídky z let 2004-06, jež se najednou zjasnily. Pod velením generála Davida Petraeuse zahájili Američané protiofenzívu koordinovanou se sunnitským obrozením – emancipací iráckých kmenů na Al-Káidě –, známou jako příval (surge). Za několik málo měsíců se Irák povedlo relativně stabilizovat, jakož i zdecimovat místní a také cizinecké bojůvky. Abú Hamza a Abú Umar byli zabiti v roce 2010 a jejich organizace se ocitla na pokraji zániku.
Proč nezanikla úplně? Zde se nachází odpověď na otázku, proč dnes existuje Islámský stát. Jednak se prezident Barack Obama rozhodl navzdory radám bezpečnostních expertů i generálů stáhnout z Iráku všechna vojska. Jako záminku mu posloužily obstrukce tehdejšího ší’itského předsedy vlády Núrího al-Málikího ve věci právního statutu amerických vojsk.
Druhý důvod je důležitější. Květy naděje arabského jara se baudelairovsky změnily v květy zla. Nadějný vývoj roku 2011 v Tunisku, jenž pokračoval přes Egypt a Libyi, nakonec dorazil do Sýrie a Jemenu.
Nastalo horké léto, jež vystřídala několika let trvající zima, příchuť krve a pach chemických zbraní. Bašár al-Asad, původně nadějný reformátor, na Západě vystudovaný oftalmolog, rozpoutal proti vlastním lidem občanskou válku, která svým rozměrem dala rychle zapomenout na zvěrstva Balkánu, Afghánistánu a Iráku.
V té době přichází na scénu muž, jehož do té doby skoro nikdo nezná. Vedení oslabené organizace Islámský stát v Iráku se ujímá jistý Abú Bakr al-Bagdádí.
Toto je první ze série pohledů za kulisy Islámského státu. Pokračování příště
