Slyšíme to neustále a slyšíme to často v celé EU – Brusel nám diktuje podmínky a my s tím nemůžeme nic dělat. Podobné je to i v Česku. Jenže před několika dny zveřejněná studie ukazuje, že národní parlamenty členských států Evropské unie nedělají v tomto směru často vůbec nic. Prostě nereagují.
Odborníci z univerzity Radboud v nizozemském Nijmegenu pět let sledovali, jak parlamenty zemí EU vlastně reagují na tvorbu právních předpisů, které přicházejí z Bruselu. Přestože v tom mají určité pravomoci, nedělají v podstatě nic. Zpráva byla zveřejněna 3. prosince v Haagu a popsal ji server euobserver.com.
Podle Lisabonské smlouvy přitom mohou národní zákonodárné sbory dát evropským návrhům takzvanou „žlutou kartu“, pokud se domnívají, že navrhovaný by byl lépe řešen na národní úrovni. Pokud třetina parlamentů zemí EU takové připomínky skutečně vznese, Evropská komise má povinnost věc přehodnotit.
Jenže v naprosté většině se to neděje.
Parlamenty vzájemně v tomto směru málo komunikují, nespolupracují a dělají vše mechanicky a nedostatečně. Nebo se tomu nevěnují vůbec. Platí to i pro českou Poslaneckou sněmovnu. Když už námitky dorazí, nejsou odborného rázu, ale jde o politické argumenty.
Zpráva také uvádí, že národní parlamenty většinou reagují pozdě na něco, co už je v podstatě schválené, místo toho, aby rázně zasáhly do procesu přípravy. Aktivní je v tomto směru prý pouze Švédsko.
Například v roce 2013 jen 28 z 621 žádostí parlamentů zemí EU, které Komise obdržela, bylo nějak smysluplně řešeno. Experti si myslí, že problém je ale na obou stranách: Komise nechce moc reagovat a něco v tomto směru řešit a národní státy často „spí“.
