Můj kamarád Jarda Šejvl se po úspěšné akademické kariéře rozhodl odejít do života praktického, neboť mu akademická půda přišla příliš mrtvolná. Přihlásil se proto do konkursu na šéfa Olšanských hřbitovů a vyhrál. Je totiž už řadu let nadšeným hrobníkem.
Domluvil jsem s ním proto exkurzi po Olšanských hřbitovech. Ve stanovenou hodinu nás čekal před hlavním vchodem, naložil nás do prostorného a pohodlného elektromobilu - kabrioletu a vydali jsme se poznávat krásy hřbitova. První zastávka byla u hrobu Filipa Topola, jehož muziku jsme oba měli rádi. Jak jsem tak koukal na Filipův náhrobek, najednou mi došlo, jak mělce je v nás uložena mysl divocha, která vzhlíží ke svým mrtvým jako k polobohům, jako k bytostem nadaných nadpřirozenou silou, se kterými můžeme alespoň v duchu mluvit a kteří nás, když je poprosíme, budou v tom našem světě živých chránit.
Projížďka hřbitovem byla inspirativní, zajímavá a jak říkal fotograf Martin Kabát, tak taky obrazově výživná. Přečtete si o ní - a fotky prohlédnete - v aktuálním Reflexu. Zde ale zmíním alespoň největší argument k podpoře mého pocitu, jak mělce je v nás schován divoch, který se potřebuje klanět kostem předků a přinášet jim obětiny - v naší kultuře květiny a svíce. Z dob první světové války je na Olšanech zeď s „hroby v dáli“. To jsou smaltované nevelké cedule, na kterých je vždy jméno a příjmení, datum narození a úmrtí a místo, kde onen dotyčný padl a odkud se nepodařilo zachránit jeho ostatky. K těm hrobům nejsou na Olšanech žádné kosti. Kosti mrtvých, kteří nesli jména psaná na zdi, rozmetaly granáty první světové války. Přesto byla potřeba jejich blízkých nějak s nimi komunikovat, donést jim někam kytičku a svíčku, tak intenzivní, že nechali zbudovat alespoň tento symbolický hrob svým v cizině padlým blízkým.
obálka 21|Celý článek najdete v novém vydání časopisu Reflex, jež vychází ve čtvrtek 22. května.