Rozhovor Reflexu s novým ministrem kultury Danielem Hermanem o nedůstojné (ne)podpoře kultury u nás, o nekonečném seriálu jménem Národní galerie i zpěváku Danielu Landovi.
V osobě bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermana (50) získává kulturní prostředí ministra, ke kterému se upírají celkem pochopitelné naděje. Na vlastní žádost laicizovaný katolický kněz působil po roce 1990 v několika funkcích v České biskupské konferenci, jistou dobu jako sekretář prezidentského kandidáta Jana Švejnara nebo jako vedoucí informační kanceláře na Ministerstvu kultury.
Během posledních let se neustále snižoval příspěvek státu na kulturu, nyní jde na ministerstvo kultury méně než 0,6 procenta státního rozpočtu. Co uděláte pro to, abychom se opět začali přibližovat mnohokráte slibovanému jednomu procentu, ke kterému se mimochodem Česká republika zavázala v přístupové dohodě k Evropské unii?
Jsem rád, že se nám zmíněné jedno procento podařilo vložit do koaliční dohody, což se dá prohlásit za jakýsi odrazový můstek. Plně však sdílím i postoj současného vedení ministerstva financí, že je třeba se podívat na úniky při výběru daní. Jestliže jsou tady desítky miliard, které nejsme schopni vybrat, tak je to problém. A to je třeba systémově vyřešit, pak je třeba – a to se netýká jednoho procenta na kulturu – maximálně využívat mimorozpočtové zdroje. Například evropské fondy, dřívější garnitury, nedokázaly využívat jejich potenciál pro rozvoj kulturního prostředí, což je chyba!Jsem přesvědčen, že s ministerstvem pro místní rozvoj v tomto případě spojíme síly, je totiž trestuhodné nepoužívat finanční prostředky, které leží na stole, a mimochodem pro evropské peníze jsme si často neuměli dojít.
Před nedávnem mi vyprávěl ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, že příspěvek ministerstva kultury čistě na výstavní činnost – teď se nebavíme o mzdách a provozních nákladech – se za dvacet let snížil z osmi miliónů na dva. Vím také, že například v loňském roce neměla Národní galerie na výstavní program ani korunu. Není to nedůstojné?
Financování kultury je velký problém. Ve chvíli, kdy budu mít stabilizovanou instituci, se budu se svými náměstky a vedoucími odborů věnovat jednotlivým klíčovým otázkám. A jednou z nich rozhodně je i financování kultury. Dobře vím, že kultura nemůže žít jen z vůně květin. Jsem tedy připraven po své linii udělat maximum pro obhajování zmíněného jednoho procenta při jednáních s ministrem financí. A také jsem přesvědčený, na základě dosavadních zkušeností, že lze s panem Babišem dobře komunikovat, pokud mu člověk předloží jasné argumenty.
Zmínil jste ministra financí Andreje Babiše. Vám jako bývalému řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů nevadí, že sedíte ve vládě s člověkem, který je podezřelý ze spolupráce s komunistickou Státní bezpečností?
Dokud soud na Slovensku nerozhodne, nechci se k této věci vyjadřovat a ctím presumpci neviny. Ale obecně platí, že problém kolem lustrací se kvůli mediální zkratce zužuje pouze na spolupracovníky StB, ale hlavní funkce takzvaného lustračního zákona je legislativní pojistka, že se představitelé totalitní moci nevrátí do veřejných funkcí. Jde tedy především o ty, kteří druhé lidi ke spolupráci (do)nutili, například o vysokou komunistickou nomenklaturu, příslušníky StB, studenty sovětských bezpečnostních institutů, členy prověrkových a normalizačních komisí po srpnu 1968. Ne tedy v prvé řadě o jejich oběti, ale především o pachatele, kteří zůstávají ve skrytosti. Na to se často zapomíná. I když …
Má se v Národní galerii zakonzervovat současný stav v čele s Vítem Vlnasem, nebo se chystáte potvrdit nominaci Jiřího Fajta?
Myslím, že každá renomovaná instituce, jakou Národní galerie bezesporu je, potřebuje dávku jistoty do budoucna, aby mohlo být jasné, jak se věci mají. Stav, v němž se nachází, je provizorní a mimořádný. Já nechci dávat někomu podíl viny nebo odpovědnosti, prostě přicházím do stavu, jejž je třeba řešit. Osobně se domnívám, že nemáme mnoho lidí, kteří mají mezinárodní přesah. To pokládám za určitou přidanou hodnotu. Vím, o čem mluvím, protože pocházím z rodiny, jež se rozšířila kvůli komunistickému režimu kromě Antarktidy a Afriky po všech kontinentech. Takže také vím, že není tak jednoduché získat renomé i v zahraničí. A proto si uvědomuji, že v České republice máme dost značné rezervy ve využívání potenciálu lidí, kteří to dokázali.
Mám si to vysvětlit tak, že potvrdíte Jiřího Fajta ve funkci?
Jiří Fajt určitě mezi vážné kandidáty patří.
Je známé, že jste kdysi vyjádřil sympatie k řádu Ordo Lumen Templi. Nemohu se proto nezeptat na jeho zakladatele Daniela Landu, jenž si předminulý týden posypal hlavu popelem v rozhovoru pro MF Dnes, ve kterém se nás snažil přesvědčit, že spáchal mediální sebevraždu…
Daniel Landa je člověk, kterého pokládám za svého dlouholetého a blízkého kamaráda, známe se spolu jistě patnáct let, byli jsme sousedé v době, kdy jsem bydlel na Vyšehradě. Proto vím, že je to také člověk velmi vzdělaný, jenž má v sobě velký potenciál oslovovat lidi, kteří jsou mnohdy těžko oslovitelní z katedry nebo z kazatelny. A on si uvědomuje odpovědnost, jež je s tím spojená. Jsem naprosto přesvědčený, že věci, které mu jsou podsouvány, se naprosto míjejí se skutečností. Mediální obraz Daniela Landy a jeho skutečná osobnost jsou dvě rozlišné věci.
Vám opravdu nepřijde projev Daniela Landy demagogický?
Víte, on umí mluvit vlčí řečí a je schopen odvádět lidi, kteří jsou v nebezpečí vlky se stát, od toho, aby se jimi skutečně stali. Je to člověk uvědomující si velké množství destrukce, jež ve společnosti je. Vnímá určité tóny, které v té společnosti rezonují.
Kolega, praktikující katolík, mi říkal, ať vám vzkážu, že se za vás modlí, abyste nezavedl plošně povinné poplatky za televizi.
Zde došlo k vytržení z kontextu, v souvislosti s poplatky za televizi a rozhlas jsem v České televizi odpověděl na tuto otázku, že je dobré se inspirovat zahraničními zkušenostmi, navíc protože se hovořilo o Německu, kde praxe plošných poplatků je, jsem dodal, že zahraniční zkušenosti jsou často nepřenositelné. V žádném případě jsem tím neměl na mysli zavedení plošných poplatků, i když zároveň z prostředí České televize i Českého rozhlasu vím, že současný stav není optimální. Rozhodně je však třeba přemýšlet nad tím, zda do budoucna nezohlednit fakt, že lidé dnes sledují televizi či poslouchají rádio přes počítač. Nyní v rukávu nemám připravené řešení, ale každopádně je třeba dát na stůl všechny argumenty, ale jaký model nakonec vznikne, dnes opravdu nevím. Ale v žádném případě si nemyslím, že by měli být zatěžováni lidé, kteří televizi a rozhlas nesledují.
Problémů, které je potřeba na ministerstvu řešit, je jistě mnoho. Jedním z nich je také dění kolem pražského Mánesa. Jeho čerstvě zrekonstruovaná budova je zastavena u jistého bankovního ústavu a hrozí, že o něj Nadace Českého výtvarného umění přijde, protože nemá ani na splátky úvěru. Z kulturní mapy Prahy by tak zmizela ikonická výstavní síň. Není tedy na čase postavit se k problému čelem a finanční částku v řádech několika desítek miliónů korun vyplatit, převzít budovu a po vzoru před dvaceti lety vzniklé Galerie Rudolfinum jí umožnit nový start?
Je zde určité riziko jakési privatizace kulturního veřejného prostoru, což je ostatně i postojem iniciativy Mánes umělcům. I já si myslím, že jde o nevhodný trend, ale protože se moje působení zatím dá počítat spíše na hodiny, stále jsem ještě neměl čas seznámit se s problémem podrobně. Zajisté je však třeba, aby instituce typu Mánes, jež jsou dnes spíše předmětem komerčních zájmů, se dostaly opět do postavení, které jim náleží. Takže ano, je třeba mít odvahu zachraňovat určité věci, které jsou významné a jejichž zánik by znamenal výrazné poškození české kultury. Ale důležité je také, aby šlo o kulturu otevřenou, ne jen zaměřenou na jeden paprsek celkového spektra.
