Rozdíl mezi demokracií a autokracií si mohli v praxi ověřit členové organizace Greenpeace, kteří protestovali proti těžbě ropy v Arktidě. Moc rozumné to od nich nebylo. Všech třicet členů posádky jejich lodi skončilo v ruské vazbě, většinu z nich čeká obvinění z pirátství. Za to v Rusku hrozí od deseti do 15 let vězení.
Vyšetřovatelé tvrdí, že aktivisté z ledoborce Arctic Sunrise, plujícího pod nizozemskou vlajkou, v polovině září „napadli“ těžební plošinu Prirazlomnaja společnosti Gazprom v Barentsově moři. Zástupci Greenpeace naopak trvají na tom, že protest třiceti lidí z 18 zemí byl pokojný a že komando ruských pohraničníků se jejich lodi nezákonně zmocnilo v mezinárodních vodách.
„ Obvinění těchto lidí z pirátství je absurdní a ohavné,“ prohlásil výkonný ředitel Greenpeace Kumi Naidoo. To asi ano, protože dokonce i ruský prezident Putin prohlásil, že zadržení aktivisté „zcela zjevně“ piráty nejsou, i když podle něj porušili mezinárodní právo. Jenže, ruské úřady z nějakého důvodu jeho výrok neobměkčil. Navíc je v tvrdém postupu podpořil i premiér Dmitrij Medveděv, který řekl, že „starost o životní prostředí nesmí být zástěrkou protiprávního jednání“.
Ředitel Greenpeace označil postup ruských úřadů za největší hrozbu od dob, kdy agenti francouzských tajných služeb potopili loď Rainbow Warrior, na které se tehdy aktivisté chystali protestovat proti francouzským jaderným výbuchům v Tichém oceánu. Při atentátu v červenci 1985 jeden z aktivistů přišel o život.
To, co tehdy úřady ve Francii „musely“ řešit skrytě pomocí tajných služeb, v Rusku zvládají veřejně. Je to tak nějak transparentnější, byť také o něco drsnější.
Ruský přístup má i něco do sebe. Při styku s opravdovými piráty, například u somálských břehů, se ukázal mnohem účinnější než laskavě-právní postup, který proti pirátům zvolily evropské země, které vydávali chycené lupiče do zemí původu, nebo je odsuzovali k několika málo letům evropského vězení. To Somálci, kteří měli tu smůlu, že místo na například norskou fregatu, narazili na ruskou loď se, za „nejasných okolností na moři ztratili“. A to, i když jim Rusové podle svého vyjádření poskytli „veškeré prostředky, aby mohli doplout ke břehu“.
Rusové si dělají co chtějí
Třicet lidí z Greenpeace z tohoto úhlu pohledu nepochybně dopadne mnohem lépe. Jejich mise však nebyla tak bezproblémová, jak si asi představovali. Přece jen protestovat před sídlem firmy Shell v Londýně přináší menší rizika, než dohadování s ruskými policisty v Barentsově moři. Být disidentem v Rusku je totiž úplně jiná disciplína. Ke své smůle to nyní poznali i aktivisté. „Rusko nemělo právo nás ani zatknout, ale dělá si to, co se mu zlíbí,“ postěžovala si jedna ze zadržených, Faiza Oulahsenová z Nizozemska. Po jednání s ruskými úřady nabyla dojmu, že „za všechny (úředníky a policisty) myslí kdosi nahoře“.
Autor tohoto textu předpokládá, že drtivá většina účastníků akce Greenpeace odsouzena nakonec nebude a Rusové je po několika měsících z vazby propustí. Bojovníkům proti těžbě ropy v Arktidě, však – i při této poměrně pro ně příznivé variantě – nepříjemný zážitek z ruské (vazební) věznice zůstane.
Rusko je v tomto ohledu pro lidi ze Západu jiný svět, i když se to na první pohled nemusí zdát. Pokud se na celou věc podíváme z hlediska kulturní antropologie, tento případ názorně ukazuje, jak je nešťastné, pokud se různé vzorce chování přenášejí z jednoho kulturního okruhu do druhého. Jinými slovy: Protestovat proti úřadům stejným postupem jako doma, i v Rusku nebo v Číně, je prostě nesmysl.
