Byl to ideální muž, o kterém vždy snila – vysoký a neuvěřitelně pohledný, s hustou hřívou dokonale upravených tmavých vlasů, záhadnýma zelenýma očima a útlou, svalnatou postavou atleta olympionika.
Propadla jeho kouzlu v okamžiku, kdy na něj pohlédla, dokonce ještě dřív, než se dozvěděla o jeho pohádkovém bohatství, než poznala jeho neskonalou laskavost a jeho úžasné intelektuální schopnosti. Říkala si, že mu bude kolem 35 let, ale jista si být nemohla, protože podle všech měřítek oplýval moudrostí a znalostí světa člověka dvakrát staršího. A přece si uchovával fyzickou vitalitu a neukojitelný sexuální apetyt osmnáctiletého mladíka.
Věděla, že hodně cestoval a žil v mnoha cizích zemích. Plynně hovořil devíti jazyky a dokázal konverzovat v tuctu dalších. Kdykoliv zdvihl telefon, spustil stejně pohotově mandarínskou čínštinou jako anglicky, německy, francouzsky, italsky, rusky, japonsky, v arabštině, hindštině, svahilštině či kterémkoliv z mnoha dalších afrických dialektů, které ovládal a o jejichž počtu ona už ztratila přehled.
Když se ho ptala, jak se dokázal naučit tolik řečí, řekl jí, že to je vše věc pozorného poslechu, tedy stejné techniky, kterou používal ke zvládnutí řady hudebních nástrojů, od klavíru k houslím; stejně tak zvládl barmský saung a mongolský krúchir. Ovšem nejvíc miloval klavír a vlastnil hned celou sbírku těchto nástrojů, včetně jednoho steinwaye, jenž kdysi patřil Glennu Gouldovi a za který, jak s provinilým úsměvem sám přiznal, pravděpodobně zaplatil mnohem víc, než měl.
Večer jí obvykle hrával jednu ze svých oblíbených Lisztových sonát nebo Chopinovu etudu. Ale občas ji překvapil skladbičkou, již sám ten den v duchu složil, když plaval svých pravidelných sto délek ve svém soukromém bazénu. Byly také chvíle, kdy ji požádal, že potřebuje být sám, aby vyřešil jakýsi složitý pracovní problém či aby mohl dál rozvíjet své vlastní řešení zapeklité jednotné teorie strun ve fyzice částic. V těch vzácných okamžicích samoty se zavřel do své pracovny a až do večera si s energií sobě vlastní přehrával Rachmaninovův Třetí klavírní koncert.
Večeří s ním se nikdy nemohla dočkat, protože byl i vyhlášený gurmetský kuchař. I když měl plno služebnictva, často mu dával večer volno, aby měl kuchyni jen pro sebe. Během univerzitních studií na Sorbonně, kde studoval ekonomii jako hlavní obor a italskou poezii 14. století jako obor vedlejší, navštěvoval večerní kursy v Le Cordon Bleu. Za své veau Marengo, které místní šéfkuchaři označili za „zázrak kulinářské okázalosti“, dokonce získal výroční studentskou cenu.
Ale dneska večer, jak se jí omlouval, měl čas udělat jen obyčejného coq au vin. To vyloudilo na jejích rtech úsměv, jednak kvůli jeho ironické skromnosti, jednak v očekávání pokrmu, který – jak moc dobře věděla – bude opět vynikající. Byla si jista, že perfektní bude i víno, jež vybere, protože i v tomto oboru byl odborníkem na slovo vzatým. Dokázal hravě rozeznat Château Lafleur a Domaine Leroy Echezeaux Grand Cru.
Protože rád vařil sám, seděla teď u tabule opuštěná a čekala, co jí naservíruje. Milovala ten nádherný stůl. Jako veškerý nábytek v domě i stůl si vyrobil on sám. Dokonce porazil obrovský dub, z něhož stůl vyrobil, dřevo nařezal, ohobloval, obrousil a všechny části stolu vlastnoručně nalakoval.
Ale ze všeho nejbáječnější byly verše, které vyřezal po stranách stolu – jeho oblíbená sloka z Petrarkova Zpěvníku: A k čemu přirovnat tvůj vlas i tvář / A něžné oči, o nichž stále básním / když slova i zvuky blednou potají / A dnem i nocí bez ustání tvé jméno laskají.
Jak jí jednou prozradil, tyto verše dokonale vystihovaly jeho představy o lásce, jíž jednou v budoucnosti zahoří k ní, té nejbáječnější, nejkrásnější ženě, kterou kdy poznal.
A jak tak na něj čekala a upřeně hleděla na stůl, měla pocit, jako by slyšela hluk, jejž vydával, když stůl v dílně vyráběl – řezání, vrtání, ohlušující řev elektrické brusky …
Pak otevřela oči, obrátila se na posteli a plácla svého chrápajícího manžela po hlavě.
„Hej! Au!“ vyjekl manžel. „Co se děje?“
„Hm ... už nic,“ řekla. „Ale měl to být coq au vin.“
„Kdo je to Coco Van?“ zeptal se rozespale.
„Nech to bejt,“ odpověděla mu. „Spi dál.“
„Tak jo,“ řekl manžel. „Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ odpověděla mu. A myslela to smrtelně vážně; přes všechny jeho nedostatky věděla, že si vzala dokonalého mužského … anebo alespoň chlapa, který měl k dokonalosti jen malý krůček.
Pak položila hlavu na polštář, zavřela oči, olízla si rty a labužnicky si pomyslela: veau Marengo.
