Hugh Jackman (44) je ztělesněním novinářského snu. Nikdy nechodí pozdě, nikdy není protivný, nikdy neodmítá odpovědět. Má talent, tělo a tvář modela a od doby, co hraje Wolverina, i status hollywoodské hvězdy. Přesto ho zájem médií vždy spíše míjel. Proč? „Jak správně říká moje žena, show-business a hodní kluci nejdou dohromady,“ směje se herec s čerstvou nominací na Oscara.
Když jsme si spolu povídali zhruba před rokem, kritici mu zrovna předhazovali, že do svých třiačtyřiceti roků neztvárnil žádnou velkou roli. A že by mu to mělo vadit. Jen mával rukou: „Jsem šťastný, že vůbec mám nějakou práci!“ Letos jsme byli v jiné situaci. Role Jeana Valjeana ve filmovém muzikálu Bídníci mu vynesla Zlatý glóbus a nominaci na Oscara a z kritiků se náhle stali gratulanti, co to „samozřejmě tušili“. Jenže Hugh Jackman zas jen mávl rukou: „Říkáte Oscar? To je můj syn, je mu dvanáct. Můžeme se bavit radši o něm?“
Hvězdy se obvykle otázkám na soukromí vyhýbají, vy mi ji naopak nabízíte jako téma. Co se děje?
Nezapomeňte, že jsem studoval novinařinu a vím, že každý šéfredaktor čeká hlavně na osobní odpovědi. Tak proč vám trochu nepomoct. Ne, vážně, co se týče těch cen: zkrátka nemám potřebu bavit se o zásluhách. Do herecké branže jsem se dostal relativně pozdě, na stará kolena mi pár blahopřání už nohy nerozklepe.
Co je to relativně pozdě?
Ve třiceti, respektive v šestadvaceti, to jsem měl první větší roli. Kdybych se proslavil o deset let dřív, možná bych se choval jinak, ale ve třiceti už je člověk vcelku rozumná bytost. A teď? Výhodou vyššího věku, možná jedinou, je, že víte, jak to v životě chodí. Že je sice fajn užívat si toho, co je k dispozici, ale nesmíte se na tom stát závislí. Popularita je vrtkavá věc, záleží i na tom, jak se obecenstvo vyspí. Někomu může připadat, že nejsem ambiciózní, když na pořádné ocenění čekám půlku života, ale já jsem naopak rád, že hrozí až teď. Coby usazený otec od dvou dětí aspoň nezblbnu.
Před rokem jste mi popisoval, jak vám syn po jedné z premiér řekl, že jste trapný. Ještě se za vás děti stydí?
Trapný jsem samozřejmě pořád, to už mi zřejmě zůstane na doživotí. Jen se teď víc vzteká dcera než syn. Když mě vidí jako Wolverina, může se propadnout studem. Naopak klukovi se čím dál tím víc hodím – stačí říct, že má tátu u filmu, a holky se mu vrhají k nohám.
Může děti bavit muzikál? Dnešní generace tenhle žánr zrovna nemusí.
Tak v tom s vámi nesouhlasím. Muzikály byly vždycky doménou mladých, vzpomeňte si na ty nejslavnější – Pomáda, West Side Story, všude je to samý teenager. A Bídníci mají své fanoušky napříč generacemi, jinak by se nehráli už skoro třicet let. Každý si v nich najde něco svého: my staříci Valjeanovo morální dilema, naše děti romantiku první lásky.
Je Valjean vaše vysněná role?
Jedna z mála. Většinou beru, co se zrovna naskytne, jako herec nejsem příliš vybíravý, ale o Bídnících jsem snil dlouho. Taky jsem se okamžitě běžel nabídnout režisérovi, což normálně nikdy nedělám. Tom (Hooper, britský režisér; pozn. red.) mi sice řekl, že ještě ani neví, jestli mu Bídníky doopravdy přiklepnou, ale to mě nemohlo odradit. Přihlásil jsem se na casting, čtyři hodiny jsem zpíval s takovým nasazením, že jsem zapomněl i na děti, které mě čekaly ve škole. To se mi mimochodem stalo poprvé. Když jsem pro ně běžel, Tom měl lehce nevěřícný výraz, jako by říkal: Tak chceš být Valjean, nebo otec na mateřský?! Ale asi jsem byl hodně urputný, protože mě přijal.
U muzikálů jste začínal. Jaké to bylo, vrátit se ke kořenům?
Začínal, ale nebyla to tehdy žádná sláva. Často dávám k dobru historku, jak mě vyhodili, když jsem se ucházel o svou první muzikálovou roli. Bylo to na konkursu do Krásky a zvířete a shodou okolností jsem tam zpíval právě píseň z Bídníků. Jinou jsem tehdy neuměl.
Tak to mě ani moc nepřekvapuje, že vás odmítli.
Po měsíci jsem se vrátil s novou árií. A už mi řekli ano. Pravda, bylo to jen podmínečně – musel jsem slíbit, že budu denně chodit na hodiny zpěvu. Zpětně bych řekl, že jsem asi jediný herec v historii Broadwaye, který měl něco podobného ve smlouvě. Pak jsem hrál ještě v Chlapci ze země Oz, životopisném muzikálu o umělci, jenž zemřel na AIDS. Všichni mě přesvědčovali, ať tu roli neberu, i recenze jsem měl příšerné. Byl jsem ale přesto přesvědčený, že to je pro mě klíčová hra. A taky že byla. Později jsem totiž zjistil, že ji viděli všichni režiséři, kteří mě následně obsadili: Steven Spielberg, Woody Allen, Darren Aronofsky. Nebýt toho muzikálu, nikdy by si mě nevšimli.
Byl Jean Valjean vaše nejtěžší muzikálová role?
Nejen muzikálová, nic náročnějšího jsem nikdy nehrál. Jedna věc byla technická stránka role neboli fakt, že jsem zpíval na kameru živě, bez playbacku. Sám jsem si nebyl jistý, jestli něco takového vůbec zvládnu, i proto jsem se hnal dobrovolně do všech těch castingů a zkoušek. Zabrat mi dal samozřejmě i Valjean jako postava. Nechtěl jsem ho zahrát schematicky. A pak tu byly fyzické aspekty. Když tohle někde zmíním, lidi kroutí hlavou: představitel Wolverina, chlap, který v kulturistických časopisech radí, jak správně cvičit, nám tu bude říkat, že je těžké hrát zarostlého vězně? Jenže zkuste naplno zpívat dvanáct hodin denně a stát při tom v ledově vodě nebo polonahý na větrném vrcholku hor! Bídníci navíc obsáhnou velkou část Valjeanova života, na začátku je to někdo zcela jiný než na konci. V prvních záběrech jsem měl proto zakázáno vypadat, jako bych zrovna vylezl z posilovny, což mimo jiné znamenalo shodit patnáct kilo. A pak je zase nabrat, protože na konci se z Valjeana stane zámožný občan. Nejdřív jsem hladověl, poté tři měsíce v kuse nonstop jedl.
Hugh Jackman
Rodák z australského Sydney (*1968) měl být původně novinářem. Vystudoval žurnalistiku, nakonec jej však okouzlilo herectví. Začínal divadelními rolemi, jež mu vynesly i tři ceny Tony, zaujal také jako moderátor oscarové ceremonie. Filmoví tvůrci v něm nicméně dlouho viděli jen svalnatého hrdinu (Van Helsing, série X-Men) nebo hezouna zrozeného pro romantické komedie (Kate a Leopold). Vážněji jej začali brát až po Luhrmanově Austrálii a Fontáně Darrena Aronofského. Letos má nakročeno na herecký Olymp díky adaptaci Bídníků Toma Hoopera, kde ztvárnil Jeana Valjeana (Zlatý glóbus, nominace na Oscara). Jackman je ženatý, má dvě děti.
Velký rozhovor s Hughem Jackmanem najdete v Reflexu č. 6/2012, který vyšel 7. února.
