Při vzniku fotomontáží a koláží není na diskuzácích nic dostatečně tabu nebo politicky nekorektní

Při vzniku fotomontáží a koláží není na diskuzácích nic dostatečně tabu nebo politicky nekorektní Zdroj: Archív

Diskuzní servery: Skanzen internetu a výrobna božích fórů

V době, kdy mají svůj profil na Facebooku i vaši domácí mazlíčci, během vteřiny nasdílíte všechno od domácího porna po recepty na bábovku a během dvou vteřin si vygooglíte i to, koho zrovna v tento konkrétní moment podporuje Jan Fischer, se zdá existence diskusních serverů zbytečná. A přesto jsou tisíce lidí, kteří na nich tráví dny a noci.

Diskusní server není ani seznamka, ani sociální síť, ani chat, ačkoliv může být zároveň vším jmenovaným. Je to takový svět sám pro sebe – uživatelé si tam sami zakládají tematické kluby, jež následně sami plní diskusemi na dané téma. V době jejich vzniku si na diskusní servery lidé chodili hlavně pro informace jako pro knížky do knihovny. Internet nebyl zábavou pro masy a informace se neválely na každém rohu. Dnes tyto servery fungují spíše jako velký think–tank. Sdružují skupiny zajímavých lidí, z nichž někteří na internetu tráví celý život. Je to místo pro vytváření nových fenoménů a tříbení vlastních názorů. A i když se o diskutujících moc nemluví, výrazně ovlivňují to, co se na českém internetu děje a co je in.

 

NEKOREKTNÍ A SPROSTÁ KOMUNITA

Z diskusních serverů se nikdy nestala mainstreamová záležitost jako z již zmiňovaného chatování nebo třeba seznamek typu libimseti, ale tím kvalitnější a zajímavější jejich obsah byl a stále je. Češi jsou v Evropě dokonce v této oblasti průkopníky. V roce 1995, v době, kdy byl internet ještě ani ne v plenkách, ale novorozencem zamotaným v pupeční šňůře, přišli Milan Votava a Aleš Němeček s nápadem založit MaMedia, přičemž M a A byla první písmena jejich křestních jmen.

 

Projekt by nakonec zřejmě z finančních důvodů zanikl, nebýt tehdejšího reportéra Reflexu Pavla Vojíře a jeho pomoci. V začátcích internetu skutečně nebylo moc míst, kam mohl uživatel chodit, připojení měli doma jen ti největší fajnšmekři a spousta lidí vlastně ani nevěděla, co to internet vůbec je. MaMediím se v této době podařila nevídaná věc. V roce 1997 byl tento server označen jako nejnavštěvovanější s 2,5 miliónu přístupů měsíčně. O rok později čekala MaMedia nejen změna grafiky, ale i názvu, protože doména Mamedia.cz nešla zaregistrovat, a tak se objevilo Mageo.cz. Diskuse se zde dělí do tematických auditorií a unikátní je na Mageu zejména to, že do jeho obsahu v podstatě nezasahují administrátoři nebo moderátoři diskusí.

 

Na konci devadesátých let a na začátku tohoto tisíciletí se o Mageu psalo například v souvislosti se střelbou na Mageo parníku, akci pořádané pro uživatele webu, nebo několika guerillovými akcemi na internetu, například zmanipulování volby Miss internet. Mageo bylo prvním internetovým útočištěm Františka Fuky, Tomáše Baldýnského nebo zakladatele portálu Seznam.cz Iva Lukačoviče. Tehdy ještě obtížně sehnatelné informace se daly formou diskuse na Mageu získat celkem rychle a snadno, protože víc hlav víc ví a kromě toho Mageo je známé svou nekorektností a drsností uživatelů vůči sobě navzájem, černým humorem a neúctou k jakýmkoliv autoritám. „Na MaMe, jak jsme tomu říkali, jsem přišel v roce 1996, našel jsem je díky recenzi na Den nezávislosti od Františka Fuky. V té době byl český internet tak malý, že těch pár lidí, co bylo na MaMe, se záhy poznalo osobně. To se tam i poctivě chatovalo v reálném čase,“ popisuje pravěk internetu programátor a administrátor Magea Petr Chyba.

 

Unikátní na Mageu je také to, že jeho grafika se od dob přejmenování v roce 1998 v podstatě nezměnila, a člověk má tak při jeho návštěvě pocit, jako by se vrátil v čase. Jednoduchá grafika však k účelům diskusního webu bohatě stačí. Po Mageu začali na internetu vznikat jeho následovníci – Pruvodce.cz, Okoun.cz, Lapiduch.cz, Lopuch.cz nebo Nyx.cz. Internet se postupně stával dostupnějším, počet uživatelů rostl a na webu brouzdala spousta laiků, kteří si mohli z fleku založit blog nebo profil na MySpace, a rozhodně je nezajímaly odborné diskuse v auditoriích o fyzice. Počet uživatelů Magea začal stagnovat a následně klesat. Jistě to také bylo způsobeno tím, že „první generace“ uživatelů skončila vysokou školu a začala se věnovat kariérám a rodinám.

 

„To bylo někdy v roce 1998 nebo 1999, když zavítalo vytáčené připojení i do naší rodiny a kdy internet nebyl jen něco, na co se dalo občas ve fofru mrknout u někoho v práci jako na zjevení. Tehdy jsem si pročítal časopis Cinema, kde byl odkaz ,přijďte si pokecat o filmech‘. Ten vedl na dnes již neexistující diskusák Průvodce.cz, kde jsem tehdy zakotvil. Pamatuju si, že první klub, kam jsem po registraci vlezl, byla debata o seriálech a že se zrovna vykecávalo o rodině Smolíkových. Fascinovalo mě, že se takhle dá diskutovat o všem možným s lidma, které jsem v životě neviděl, u kterých jsem, často mylně, předpokládal, že se s nima nikdy neuvidím,“ svěřuje svoje první setkání s diskusním fórem Dušan Makovský, výrazná postava diskusního serveru Okoun.cz.

 

DISKUSÁKY MĚNÍ ŽIVOTY

To, že se s lidmi na druhém konci obrazovky už nikdy neuvidí, bývá často mylný předpoklad spousty uživatelů diskusních fór. Bez nadsázky se dá totiž říci, že pokud se člověk v takové komunitě pohybuje delší čas, může mu to doslova změnit život. „Přes tahle diskusní fóra jsem se seznámil se spoustou lidí s podobnými zájmy, to byla jejich obrovská devíza. Dá se říct, že mi to změnilo život, protože něco podobného předtím skoro nebylo možné. Získal jsem na nich skutečné přátele, k nimž bych se jinak nejspíš nikdy nedostal. Začal jsem také díky tomu posléze organizovat festival Trpaslicon (trpaslicon.cz), který by bez diskusí nikdy nevznikl, a dokonce jsem kdysi i randil s holkama, který jsem přes diskusáky poznal. Velkou výhodou bylo, že tam člověk sezná názory druhých dřív, než se s nimi vůbec potká. Tudíž je snadné se někomu dalece vyhnout, nebo se mu naopak přiblížit,“ vysvětluje Tomáš Kučera, sportovní redaktor a mnoholetý návštěvník diskusních webů.

 

„V podstatě mi to obrátilo život naruby. Nebýt tehdy diskusáku, neznám některé lidi, díky nimž mám současnou práci, pravděpodobně by mě zajímaly jiné věci než sitcomy a fantasy literatura, nepoznal bych spoustu lidí, kteří v dobrém i zlém ovlivnili moje vnímání světa,“ souhlasí s ním Makovský. Není výjimkou, že se díky diskusákům mnozí lidé seznámili a založili rodinu, jiní našli práci, nebo třeba naopak objevili, čemu se vlastně chtějí v životě věnovat. Ale diskuse na těchto fórech zdaleka nejsou jen přísně tematicky členěné. Právě proto, že na každou otázku zná dnes odpověď Google a na každou pubertální bolístku tu máme Facebook, začaly diskusáky sloužit svým uživatelům hlavně k zábavě, jež se dá na sociální sítě těžko přenést. „Dnešní doba je rozjuchaná, rychlá, máme ,tyhlety fejsbuky‘, kdekdo vyžaduje ideálně okamžitou reakci, takže poklidný styl diskusáku, kde se leckdy na odpověď čekalo v řádu dní, je archaická záležitost, jen pro pár pomalu stárnoucích výstředníků,“ říká Makovský. A právě tyto party stárnoucích výstředníků stojí za několika internetovými memy, které poslední dobou kolují právě třeba po Facebooku.

 

TOVÁRNA NA INTERNETOVÉ FENOMÉNY

Jak již bylo řečeno, humor uživatelů diskusních fór bývá velice černý a nekorektní, fóra si tvoří interní fenomény a mikrosvět plný hlášek, jež nově příchozí nechápe. Uživatelé se však věnují i tomu, co pobaví i zbytek internetu. Většina fotomontáží českých politiků, fotografie s vtipnými nápisy nebo akce Zvolíme tlustou ošklivou holku Miss internetu vycházejí právě z diskusí na Okounu nebo na Lopuchu. Někdo ve fóru přijde s nápadem, ostatní se k němu přidávají a výsledek pak koluje po sociálních sítích, kde ho každý sdílí dál. Velice kontroverzní je klub Okounu s názvem Krabice živých, kde uživatelé tipují slavné osobnosti, jež podle nich brzo zemřou. Někteří tuto hru považují za hyenismus a dříve se ozývaly i hlasy, které chtěly tento klub zcela zakázat, jeho zakladatelé a zastánci však tvrdí, že celá hra je prostě takovou velice cynickou reakcí na nevyhnutelnost smrti a zbytečné pokrytecké „nemluvení o tom“.

 

 

„Je zajímavé, že některé zajímavé věci stále vznikají na diskusácích a teprve pak se šíří mimo ně – v poslední době třeba geniální OPRÁSKI SČESKÍ HISTORJE nebo obrázky z okounovského klubu OLOL fotomontáže,“ zmiňuje Tomáš Kaplan Fojtík, další z výrazných postav diskutérské komunity. OPRÁSKI si skutečně nedlouho po svém vzniku získaly na Facebooku nebývalou popularitu, ostatně pro Reflex 2/2013 už o nich psala Jana Kománková.

 

Ačkoliv sami diskutující se většinou shodují na tom, že tyto weby nemají budoucnost, denně je navštěvují už třeba i deset let a rozhodně nehodlají přestat. Míchá se v tom určitá dávka nostalgie, stesk po „starých dobrých časech, když jsme u internetu přes modem proseděli noc a s někým diskutovali o seriálech na Nově, protože jinde nebyly“. A je to i určitý punc kultovnosti, jenž těmto webům dává seznam zajímavých bývalých uživatelů, kteří zde rozjížděli kariéru. Možnou cestu, jak by se diskusní weby mohly vyvíjet dál, nastiňuje například Nyx.cz, jehož šéfové se rozhodli část jeho obsahu monetizovat, a člověk tak za esemesku může získat různé VIP výhody.

 

MIMIBAZAR NÁS ZACHRÁNÍ

Mimochodem, když už je řeč o diskusních webech, rozhodně bychom neměli zapomenout na Mimibazar.cz, internetový skvost, jenž vyniká jak graficky, tak obsahem. Diskusní kluby uživatelek se povětšině točí okolo témat, jako je vaření ze surovin, které nemají s jídlem nic společného, nebo polonahé fotky vlastních pokálených dětí. Diskuse na Mimibazaru se samozřejmě točí zejména okolo dětí, ale „odbornější“ vlákna, jako například „Jak rychle navléknout jehlu“, také nechybějí. Co se týče aktivity, má Mimibazar rozhodně nejzapálenější a nejrychleji se rozrůstající komunitu uživatelů. Bylo by proto nepravdivé konstatovat, že český svět internetových diskusí vymírá. Maminky u internetu jej naštěstí zachraňují.